reklama
 
 

Kritika restitucí z nás dělá "sprosté podezřelé", říká Přibyl z biskupské konference

18. 9. 2018 19:30
Generální sekretář České biskupské konference Stanislav Přibyl věří, že na církevních restitucích nevydělá jen církev. Státu se vyplatíme, umíme to, co on ne, říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Praha - Mnohem raději by se bavil o tom, jak katolická církev opravuje hotel v Dolních Břežanech, zdevastovaný komunisty, nebo o charitě, s jejímž vedením má čtyřleté zkušenosti.

Generální sekretář České biskupské konference Stanislav Přibyl ale ví, že nemá příliš na výběr. V parlamentu se totiž znovu řeší církevní restituce, tentokrát otázka jejich zdanění. Premiér Andrej Babiš podporou zdanění plní podmínku, kterou si dali komunisté, když se jednalo o tom, zda podpoří Babišovu vládu (více zde).

Aktuálně.cz: Prezident Miloš Zeman před několika dny řekl, že ho "poněkud dožralo, jestliže se svatá církev domáhala žalobami různého pofidérního majetku i po uzavření restitučních zákonů jak na obcích, tak na krajích". Jindy zase církve označuje jako nenažrané. Jak to vnímáte?

Stanislav Přibyl: Pan prezident má názor, vyslovil jej, mrzí nás to, ale nemůžeme mu ho brát. Jednáme podle zákonů. Myslím, že slovo "nenažranost" spíš někteří rádi uslyší, než že bychom se z něj my hroutili.

Rozeberme tu argumentaci věcně. O co jde v onom údajném "domáhání se pofidérního majetku i po uzavření restitučních zákonů"?

Nejde o žádný majetek navíc nad rámec restitucí. Zákon (o vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, pozn. red.) předpokládá, že se nejasné věci budou řešit soudně. V Česku je takový postkomunistický dojem, že když jde něco k soudu, tak jsou ti lidé asi nepřátelé na život a na smrt. A že soud je něco jako trestní tribunál. Ale soud je často také možnost, jak nějakou nejasnou věc jasně a podle práva rozhodnout. To je přece v zájmu církví i státu.

O jaké majetky se církve takto soudí?

Bývají to třeba malé pozemky scelující nějaké větší plochy. Podobné případy se řeší běžně i mimo restituční tematiku, je to důsledek toho, že naše evidence půdy ještě není v dobrém stavu. Je to dědictví z doby komunismu, překotných pozemkových reforem nebo názoru z 50. let, že teď bude všechno všech, tak nemá smysl vést evidenci, případně změn v číslování pozemků. Jednu část případů tvoří situace, kdy je vlastnictví nejasné a soud musí rozhodnout.

A jiné případy?

Existují pozemky, které v období platnosti "blokačního paragrafu" (norma z roku 1991, která blokovala převod původně církevních majetků, než se přijme patřičný zákon o restituci, pozn. red.) byly podle našeho názoru neoprávněně převedeny na soukromé osoby, kraje nebo samosprávy - s úmyslem odčerpat z portfolia vydávaného církevního majetku, dokonce i v řádu týdnů před vstoupením zákona o majetkovém vyrovnání v účinnost. Tam nezbývá jiná možnost než žaloba, kdy soud rozhodne, zda byl důvod převedení dostatečně silný. Většinou v tom ale byly dílčí ekonomické zájmy.

Tyto případy se také týkaly menšího majetku, nebo byly výrazné?

Například litoměřické diecézi a tamějším dominikánům převod od státu k soukromé osobě asi měsíc před schválením restitučního zákona odebral možnost získat zpět velké portfolio zemědělské půdy. Teď už ale dobíhají spíš ty menší případy.

Z čeho tedy vychází prezident Zeman, když říká, že se mu nelíbí, jak Česká biskupská konference "slíbila, že se s obcemi a kraji soudit nebude"?

Konference to neslíbila. Zavázala se, že diecéze v maximální možné míře zastaví žaloby na kraje. O obcích ale nebyla řeč, i když vnímám jakousi střednědobou snahu pana prezidenta toto svými vyjádřeními dostat do diskuse. Kraje vznikly v roce 2000, uprostřed trvání blokačního paragrafu. Obce ale mají kontinuitu, tam je potřeba ty nesrovnalosti pečlivě vyřešit. Nás to ovšem nebaví, podobná vyjádření z nás činí "sprostého podezřelého". Je potřeba si uvědomit i to, že přijetím normy se odblokovalo obrovské množství soukromé půdy a majetku, který do té doby nemohl být řádně spravován. Mnozí starostové vědí, jak 20 let nemohli do ničeho investovat, protože byl majetek pod blokací.

Premiér Babiš teď do diskuse znovu dostal číslo 54 miliard, o které podle něj byly restituce - celková výše finanční náhrady je 59 miliard - nadhodnocené. Víte, z čeho vychází?

My to nepotřebujeme zkoumat. Všechny způsoby výpočtu výše toho odškodnění byly transparentní, prošly oponenturou a v roce 2014 komisí, jejíž závěry ANO ani ČSSD nerozporovaly. Ten majetek nešlo přesně sečíst, je to výsledek dohody, která ovšem církvím umožňuje svobodu s tím, že stát nepřišel zkrátka.

Před čtyřmi lety ale vydal Český statistický úřad nějaká čísla, která udávají nižší částky za lesní pozemky či polnosti.

Pan premiér může vycházet z nějakých jiných průměrných cen. Je ale potřeba říct, že nevydaný majetek, za který se vyplácí peněžní náhrada, netvořily kousky trávy u příkopu. Byly to soubory budov ve velkých městech, pozemky, na nichž stojí celá sídliště. Ty mají obrovskou hodnotu. Například se ví, že na přelomu 18. a 19. století arcibiskup Vilém Florentin ze Salm-Salmu sám koupil celý prstenec sídlišť kolem Prahy.

Obáváte se tedy zdanění náhrad?

Nebude podle mě velký problém, aby přes všechny pojistky našeho ústavního systému došlo k novelizaci zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. To je ale jen první krok.

Zmiňuje se v té souvislosti i to, že taková novela by zřejmě skončila před Ústavním soudem v Brně.

To může být druhý krok. Ale jde také o to, že přílohou původního zákona je smlouva o finanční náhradě, v níž je klauzule, že se smlouva uzavírá ke znění zákona v den podpisu smlouvy. Pokud by se k tomu Ústavní soud postavil tak, že formálně zákon novelizovat jde, tak by se emoce uklidnily. Kdyby novelu nezrušil, stále by tam zůstal rozpor mezi smlouvou a zákonem.

Co by se dělo pak?

Zdanění funguje tak, že vám někdo dá celé plnění, vy podáte daňové přiznání a část z toho vrátíte státu na daních. Myslím, že ani ti, kteří dávají návrh té novelizace, sami nevědí, kam by to mohlo vést. Myslím, že se tu zákonodárná moc žene do rozporuplné situace s vidinou krátkodobého politického kapitálu.

Debata o restitucích se vlastně už dobu vede jen v rovině ano/ne. Není vám líto, že v té debatě úplně chybí rozměr role církví ve společnosti?

Církve by ve společnosti měly být strážkyněmi ctností, jako je spravedlnost. Proto myslím, že by bylo laciné říci - tak si to vezměte, nám to je jedno. Tím bychom se té spravedlnosti zpronevěřili, přispěli bychom k deformaci toho pojmu. Přitom jsme v obranné pozici, do které jsme tlačeni. Mě už vlastně ani nebaví o tom mluvit, raději bych vám ukázal, co s tím majetkem děláme. Třeba přestavbu poničeného zámku v Dolních Břežanech na hotel. Ten majetek je často v žalostném stavu, včetně zanedbaných lesů a polností. Nám přitom nejde o momentální zisk, ale o udržitelnost. Budeme z toho žít, až stát přestane církvím přispívat.

Dají se najít paralely k dění v Česku ve srovnatelných, například sousedních zemích?

U nás ty tahanice určuje něco jako česká závist. Stát na tom nevydělá přitom skoro nic a společnost to může zušlechtit. Dokonáním restitucí nepřestaneme být Čechy - naopak jimi budeme o to víc. Ale k otázce: na Slovensku restituce proběhly, navíc je tam církev placená státem a mluví se o dalších náhradách. Podobné to je v Maďarsku. Polsko je specifické, tam vždy byla dost velká členská základna katolíků na to, aby lidé na svého faráře vybrali peníze.

Zajímavé je Německo - církve tam pobírají odškodnění dokonce ještě za sekularizaci v důsledku napoleonských válek, za tehdejší rušení klášterů a biskupství. Také tam funguje církevní daň a různá grantová schémata. V bývalém východním Německu se restituovalo záhy po sjednocení, v 90. letech. Napřed na to lidé koukali skrz prsty, ale pak církve začaly lidem dávat práci. A i proto se tam na ně pohlíží jinak.

autor: Jan Wirnitzer | 18. 9. 2018 19:30

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama