reklama
 
 

Lovec teroristů: Defenzíva je v boji s terorem málo. Musíme lidem nabídnout lepší sny než islamisti

17. 7. 2016
V boji s teroristy neuspěje ani sebelépe vycvičená a vyzbrojená policie či armáda, pokud lidé nebudou ochotni bránit svou vlast a snášet při tom i nepohodlí, říká v rozhovoru s Aktuálně.cz šéf elitních speciálních sil české armády Karel Řehka. "Proti terorismu nelze bojovat tím, že se zavřeme a budeme jen utahovat bezpečnostní opatření. To je cesta do pekel," soudí Řehka. S teroristy či radikály má bohaté zkušenosti z mise v Afghánistánu. O Islámském státu, terorismu, hybridních válkách, ale například i válce na Ukrajině napsal několik v odborných kruzích ceněných studií.
Hlavní zprávy

Jste voják se zkušenostmi z Afghánistánu. A tudíž z "lovu" teroristů či džihádistů, ale i se zkušenostmi z válečné zóny. Nestává se i kvůli tragédii v Nice Evropa tak trochu válečnou zónou? Podobný teror jste přece i v Afghánistánu zažíval.

Nemyslím si, že se Evropa v pravém smyslu toho slova mění ve válečnou zónu. Skutečnou klasickou válku tu přece nemáme. Stále tu jsou funkční, nikoliv rozvrácené státy. Funkční vlády, které mají pevně v rukou armády, policii či ekonomiku svých zemí. Nelze to srovnávat s některou z divokých provincií Afghánistánu.

Evropa ale na druhé straně už není absolutně bezpečným místem. Ostatně ani nikdy nebyla. Teroristické útoky se staly realitou, a pokud mám přistoupit na váš slovník, tak ano: islamisté nám v Evropě vyhlásili válku, takže ve válce s nimi jsme.

Odvolám se na některé vaše analýzy, v nichž přece varujete, abychom počítali s válečnými zónami - i když ne s těmi klasickými, nýbrž jinými, než jsme až dosud byli zvyklí.

Jenomže on s námi opravdu někdo může válčit jiným způsobem než zbraněmi. Ať již jde o informační, ekonomickou, či politickou válku. A také se tak děje. Tohle jsem měl na mysli. Nestrašme ale lidi tím, že jsme se kvůli teroristickým útokům ocitli ve válečné zóně. Západní Evropa přece v sedmdesátých letech minulého století rovněž strádala pod vlnou teroristických útoků, vražd a únosů... Ani tehdy nebylo možné mluvit o válečné zóně.

Hrozivý efekt terorismu je především ten, že nás vraždí doma, tedy v místech, kde se chceme cítit bezpečně, kde není ona válečná zóna a my kvůli ní nemusíme jezdit v obrněných autech. Teror je hrozný i proto, že v místech, kde se procházíte s dětmi a díváte se na ohňostroj, vás najednou na nábřeží smete šílenec s kamionem. Teror je tudíž strašný zejména v jeho psychologickém účinku na lidi, což se ještě násobí naší informační propojeností. A my dnes teror vnímáme i díky sociálním sítím, výpovědím lidí přímo z místa a online přenosům mnohem hůř než dříve. Máte ho přímo v obýváku, takže ovlivňuje myšlení lidí ještě dřív, než si oni stačí vytvořit názor. A přesně o tohle teroristům jde.

Nikdo to nemá tak těžké jako Francie

Francouzská špionáž a protiteroristické jednotky patří k nejlepším na světě a bylo by teď asi laciné je kritizovat. Podle zprávy vyšetřovací komise předcházejícího teroristického útoku v pařížskému nočním klubu Bataclan nicméně vázla součinnost v nasazení policejních jednotek a zřejmě i komunikace bezpečnostních složek. Nestává se náhodou z apelů na zlepšení výměny informací o teroristech a lepší koordinaci boje proti nim už jakási mantra, pod niž lze schovat pro uklidnění veřejnosti úplně všechno?

Mantra to možná už je. Koordinace zpravodajských služeb nebude asi nikdy úplně ideální. Sdílet informace zpravodajských služeb v boji proti teroru je nezbytné. Na druhou stranu si každá služba chrání své zdroje. Jedna ze zásad při plánování speciálních operací je právě vybalancování bezpečnosti svých lidí a koordinace úderu proti těm, které chcete zpacifikovat. Někdy je hodně těžké najít onu správnou míru sdílení informací. V této branži se důležitá zásada sdílet informace nemůže změnit v to, že každý ví všechno a všichni řeknou každému úplně vše.

Možná to nemá žádný stát tak těžké jako Francie: na jejím území žije velká muslimská komunita, do níž je mimořádně obtížné proniknout. Tamní teroristé mají zpravidla kriminální minulost, takže jsou provázáni s podsvětím, kde si mohou sehnat zbraně. A vy nemůžete mít za každým rohem agenty, aby sledovali tisíce podezřelých s vazbami na muslimské země.

Realita je zkrátka taková, že teroristickým úderům se nedá stoprocentně zabránit - s tím se musíme naučit žít. Stejně tak si musíme uvědomit, že zpravodajské služby nebudou o teroristech vědět vždy úplně vše. Můžeme se jen dohadovat, kolika útokům ty západní zabránily - tohle nejsou vždy veřejné informace.

Z dostupných informací ovšem vyplývá, že při zásahu v Bataclanu nebylo vše v pořádku. Poukazují na to i samotní francouzští policisté.

Už jen to, že Francouzi zřídili komisi, která zásah bezpečnostních složek několik měsíců vyšetřuje a předvolává si jednotlivé šéfy špionáže či svědky, o něčem vypovídá. Uvědomte si ale, že jednání Francouzů je v mnohém jiné než leckterých jejich spojenců v NATO. Vojáci Francie jsou nasazení téměř po celém světě a její speciální síly operují na různých místech Afriky. Když se třeba rozjížděla mise v Mali, francouzské speciální síly byly nasazeny hned v několika záchranných operacích v mnoha zemích. A do toho všeho Francouzi honí teroristy na svém území. Hrozbu terorismu tedy vnímají mnohem víc než většina jejich spojenců. A také proti ní něco dělají. Kritizovat je teď z nedbalosti by bylo dost laciné. Jsou v úplně jiné situaci než třeba Češi.

Když se budete jen krýt, nějaké rány stejně schytáte

Jste autorem několika ceněných bezpečnostních analýz. Například "O nekonvenčním vedení války", podle níž se i kvůli Islámskému státu mění pohled na otázky vojenství a bezpečnosti. Opravdu doplácíme na to, že málo sledujeme vývoj prostředí a nepřipravujeme se na z toho plynoucí rizika a pak jsme šokováni z následků?

Přesně tak to je. My se teď spolu bavíme o tom, jak zamezit teroristickým úderům, posílit ochranu hranic, zlepšit sdílení informací či rozšířit biometrické databáze. To všechno je jistě důležité. Uvědomme si ale, že jde jen a jen o defenzivní obranné kroky. Odrážíme jen lidi, kteří na nás útočí u nás doma. Avšak opravdová efektivní ofenzíva spočívá v tom, že ještě než k útoku na nás dojde, už budeme vojensky, ekonomicky či politicky působit na nestabilním místě, takže v něm teroristé ani nezakoření. A takovou poradenskou pomoc české speciální síly v některých zemích už poskytují.

Podstatné také je, abychom hledali příčiny a místa, odkud hrozby pro Evropu pocházejí. Když se budeme jen krýt a odrážet útoky, které máte - obrazně řečeno - u těla, tak stále častěji nějaký ten úder schytáte. Proti terorismu nelze bojovat tím, že se zavřeme a budeme jen utahovat bezpečnostní opatření. To je cesta do pekel. Musíme naopak vojensky, diplomaticky, ale i ekonomicky působit na místa a země, kde vznikají příčiny nás ohrožujících problémů. A třeba speciální síly, jimž velím, mohou být jedním z nástrojů. Určitě ale ne jediným. A možná si také dostatečně neuvědomujeme, jak se stírají rozdíly mezi armádou a policií.

Co máte oním stíráním rozdílů na mysli?

Koordinované útoky teroristů ve městech a na více místech, jak jsme toho byli svědky v Paříži, už připomínají vojenské operace a v některých fázích regulérní boj ve městech. I když i česká policie má vynikající jednotky polovojenského typu, jako je například URNA.

Podívejte se třeba na to, jaký zmatek a krveprolití způsobil střelbou jeden jediný pomatený důchodce v Uherském Brodě. A co teprve taková skupina teroristů, která zaútočila v Bombaji? Měnit se tedy bude muset výcvik i myšlení armády, ale i policie. Ani my jsme se nemohli v Afghánistánu chovat jako klasičtí vojáci. Běžně jsem tam řešil vyloženě policejní otázky: zda máme dost důkazů k zákroku, zda mám o akci informovat místní samosprávu, zda k ní přibrat i místní policii a zda má vůbec cenu do toho jít, protože toho chlapa mohou za týden stejně pustit. Tohle vše bylo zcela mimo rámec toho, co má voják dělat. S nadsázkou řečeno: jít vpřed a zničit protivníka.

Jakkoliv se však kompetence policie a armády začínají i kvůli teroristickým úderům stále více prolínat, měly by tyto operace na území Česka či našich spojenců probíhat pod velením policie a třeba za asistence armádních jednotek, pokud si je policie vyžádá. Znovu proto říkám - útoky teroristů v Evropě nejsou válkou jako třeba v Sýrii, Iráku či v Afghánistánu.

Nabídnout inspiraci i lepší příběh

O čem vypovídá fakt, že jen z Nice odešlo do Sýrie bojovat na stranu Islámského státu několik stovek bojovníků? Z Francie pak asi dva tisíce lidí a ze západní Evropy kolem třiceti tisíc.

Máme tu opravdu velký problém. Nejvíce mě ale děsí fakt, že myšlenky a filozofie islamistů oslovují mladé a vzdělané Evropany, kteří si třeba na studiích v Británii užívali života plnými doušky. A přesto se z těchto lidí stávají po studiích za několik málo let radikálové. Asi jim tedy nenabízíme lepší inspiraci a myšlenky než Islámský stát, který brutálně vraždí, mučí a uřezává hlavy zajatcům. U mnohých těchto lidí vyhrává zkrátka ideologie Islámského státu, takže pak třeba vezmou náklaďák a vjedou do davu lidí. Tohle mě děsí ze všeho nejvíce.

Je proti tomu obrana?

Nabídnout těm lidem lepší příběh, než to dělá Islámský stát. Inspiraci, která bude jejich život naplňovat. A tohle se nám zatím nedaří. Ti lidé se zatím necítí v západní společnosti šťastni, vidí na ní jen to špatné... Takže se pak přiklánějí k islamistům.

Z úst českých politiků zaznívají po teroru v Nice "objevné" apely: zárukou prosperity je prý především bezpečnost. Jak se vám to jako vojákovi poslouchá?

Jsem voják a nechtějte ode mne kritiku politiků. Ta je pro mě tabu. Odpovím jinak: naši politici to opravdu říkají a já jsem za to jen rád. Jedna ze základních rolí státu je, aby své občany ochránil. Poskytl jim bezpečný život. Nestačí o tom ale jen mluvit. Musí se proto i něco dělat, aby za těmito apely stály reálné skutky, reálná legislativa, rozumné rozpočty na obranu a bezpečnostní složky.

Politici jsou jen odrazem svých voličů. A když budou voliči na politicích vyžadovat bezpečnost, protože mají rádi svou vlast a chtějí v ní žít, tak se politici budou o bezpečnost svých voličů starat. Víte, co je v boji proti terorismu či při obraně země úplně nejdůležitější?

Co máte na mysli?

Lidé musí být ochotni bránit svou zemi. Něco dělat pro své bezpečí a občas kvůli tomu snášet i nějaké to nepohodlí. Pokud společnost nebude ochotna se bránit, tak ji neochrání ani ta nejlépe vybavená a vycvičená policie či armáda. Přesně to vykřikli parašutisté v kryptě kostela Cyrila a Metoděje, když je obklíčily jednotky SS: "Češi se nevzdávají." Nespraví to tedy ani nové pušky či obrněné transportéry, ani větší počty policistů. Válka, obrana země či boj s terorem není věcí armády či policie, ale celé společnosti.

Útočník ve francouzském Nice musel ty lidi nenávidět, musel se za něco mstít, říká bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby Andor Šándor. | Video: Daniela Drtinová |  20:17

autor: Jan Gazdík

reklama
     
reklama
reklama
komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama