Praha - Učitelka prvního stupně základní školy v pražských Bohnicích Miluše Kočová vstoupí na konci týdne do možná posledního pololetí dlouholeté pedagogické kariéry. Nic na tom nemění fakt, že je mezi žáky zbožňovaná, u rodičů respektovaná a pro vedení školy nepostradatelná.
Patří mezi více než 13 tisíc učitelů, jež postavili zákonodárci před jasnou podmínku - buď začnete studovat, nebo ze škol odejdete. Termín vyprší na konci kalendářního roku.
Učitelka Kočová přitom složila úspěšně zkoušky na pedagogickou fakultu pětkrát a čtyřikrát se dozvěděla, že jako dcera kulaka, neteř odpůrce režimu nasazeného na uran a příbuzná emigranta nemá šanci. Musí prý napřed dokázat loajalitu prací v mateřské školce a poté na prvním stupni základní školy. Popáté jí rovnou řekli, aby se příští rok už dál nenamáhala - tehdy jí bylo třiadvacet let.
Infobox
- Ve školství pracuje více než 13 tisíc (stav ke 30. 9. 2013 byl 13 386) "nekvalifikovaných" pracovníků, což je 10 procent všech. Kdo z nich nezahájí potřebné pedagogické studium, bude muset školství opustit. Ještě loni byly základní školy ujišťovány, že na zkušené učitele, kteří se osvědčili v praxi, se bude vztahovat výjimka.
- Experti a ředitelé škol odhadují, že tak s koncem tohoto kalendářního roku budou muset odejít stovky zkušených učitelů, kteří nemohli v době totality vystudovat pedagogickou fakultu a nemají tudíž odpovídající vzdělání (například i vyskoškoláci). Ministerstvo školství tento údaj nerozporuje a statistiku o odcházejících učitelích nevede. Stejně tak neeviduje učitele, kteří si dálkovým studiem doplňují vzdělání.
- Ministersvo školství připravuje metodickou podporu krajským úřadům v případech, kdy nebudou moci kvůli odcházejícícm učitelům obsadit uvolněná místa kvalifikovanými pedagogy. Zvažuje se, že ředitelé by pak mohli například vyhlásit konkurs a pokud by v něm zvítězil "nekvalifikovaný" pedagog s mnohaletou praxí, mohl by učit nadále.
A nyní, po bezmála třiceti letech ve školství, musí jako "nekvalifikovaná" svou práci opustit. Třebaže se po změně režimu celou dobu vzdělávala a studovala.
"Je mi to moc líto, že musí skončit," říká ředitel bohnické školy Petr Zmek. "V jejím případě má vysokoškolský diplom cenu pouhého papíru. Stále jsme věřili a byli ujišťováni, že rozum zvítězí a že na schopné učitele, kteří nemohli za totality vystudovat pedagogickou fakultu, se bude vztahovat výjimka. Rozum legislativců nakonec nezvítězil a učitelé, kteří si za totality užili své, musejí odejít," konstatuje.
Má to cenu?
Ředitelka jiné školy - Základní školy generálporučíka Františka Peřiny v Řepích - řeší stejné případy a říká, že jedné z takzvaně nekvalifikovaných pedagožek svěřuje letos svého vnuka.
"Neznám lepší učitelku. Ona se jako pedagog snad už narodila," říká. Podle ní přichází do školství řada učitelů ze soukromých škol, o jejichž úrovni nemá valné mínění. "Třicet či čtyřicet let učitelské práce žádná škola nenahradí," tvrdí ředitelka velmi respektované základní školy.
Míní také, že zkušeným pedagogům, kteří na sobě celá léta pracovali, aby mohli učit, nové vysokoškolské vzdělání už nic nedá. "Mám tu třeba výtečného absolventa hudební konzervatoře - ani pro něho nebude podle zákona místo."
Jiná podřízená Jarmily Pavlišové se v padesáti letech přihlásila kvůli novému zákonu na soukromou vysokou pedagogickou školu. Platit ji bude z průměrného učitelského platu.
Žně pro privát
Zákon, podle něhož musejí učitelé s mnohaletou praxí letos skončit - třebaže byli stále ujišťováni o výjimce -, považuje Pavlišová za velmi necitlivý. A krutý je pak v případech pedagogů šikanovaných komunistickým režimem.
Oprávněný protiargument samozřejmě zní, že za bezmála pětadvacet let od pádu komunistického režimu si tito skvělí, leč "nekvalifikovaní" učitelé mohli vysokoškolské pedagogické vzdělání doplnit.
"Já si ho doplnila, zaplatila jsem za to rozpadem manželství. Stejně jako jiné dvě kolegyně, které tu ve škole mám. Takže se ptejme po ceně a možná i oběti, která nemusí vždy stát za to," připomíná Jarmila Pavlišová.
A poukazuje na další problém: státní pedagogické fakulty otevírají dnes dálkové ročníky jen výjimečně, takže učitelům s mizernými platy zbývají jen soukromé školy.
Marná víra
Učitelka Miluše Kočová je s koncem své dráhy smířena. Chápe, že se jí škola musí zbavit.
Nikdo jí ale nemůže vyčítat, že se o vysokou školu málo snažila. Když jí komunisté odmítli právo na vzdělání jako druhořadému občanovi, získala alespoň druhou pedagogickou maturitu.
Říká, že pedagogické práci dávala všechno, na víc už neměla síly a věřila, že zákonodárci zohlední případy učitelů s osudem, jaký měla ona. "Hlavně po dětech se mi bude stýskat. Jen těžko popsat radost a zadostiučinění, kdy hledáte a podporujete jejich talent," bilancuje třicetiletou praxi končící učitelka.
Rodiče protestují
Zklamání však je i na straně rodičů jejích žáků. "To snad nemyslíte vážně. Učila mého prvního syna a teď má v rukou i toho druhého. Je pro nás zárukou laskavého a dobrého učitele, " říká za mnohé Lucie Grohmanová, matka dvou dětí, které prošly třídou končící učitelky Miluše Kočové.
Další rodič - Stanislava Bártová - zase oceňuje práci učitelky, když se vrátila se synem po třech letech ze Švédska. "Děti se tam v prvních ročnících neklasifikují ani jinak nehodnotí. Pro syna byl přechod do české školy velmi těžký a nebýt Miluše Kočové, asi bychom to nezvládli. Za dva měsíce ho naučila psát česky."
Miluše Kočová se jako školená psychoterapeutka připravuje na novou kariéru: zakládá si poradnu a přemýšlí o grafice webových stránek nového působiště. S učením musí skončit už za pět měsíců. "V sedmačtyřiceti začínám novou životní etapu. Beru to jako výzvu - přesto si ale říkám, že zákony by mohly být k lidem někdy vstřícnější."
