Co je po životě? Rád bych věděl, co o mně budou psát, až umřu, ptal se Karel Pacner

Co je po životě? Rád bych věděl, co o mně budou psát, až umřu, ptal se Karel Pacner
V létě 1959.
Karel Pacner při reportování o misi Apollo v USA.
Psaní bylo pro Karla Pacnera posedlostí.
Karel Pacner doma u psacího stolu.
Foto: Albatrosmedia
Martina Riebauerová
8. 4. 2021 11:16
"Tak jsem to přežil!" vyhrkl na mě Karel Pacner před pár dny do telefonu a všechno vypadalo, že je na dobré cestě. Chystal se napsat ještě řadu knih a se svým doktorem, kardiologem Petrem Neužilem, byl domluvený, že ho dotáhne do stovky. Jenže stehenní krček je "sviňa" a jeho srdce nebylo ze železa. Ani fakticky, ani obrazně. Neúnavný publicista ve středu zemřel. Bylo mu pětaosmdesát let.

Byla to poslední věta, kterou jsem od Karla slyšela. Pamatuju si i řadu jiných vět. "Co teď píšeš?" bafnul na mě pokaždé, když míjel v redakci MF Dnes můj stůl. Vždycky dohlížel na to, abych se "neflákala", protože nepsat, to byl pro muže, pro nějž bylo psaní životní posedlostí, neodpustitelný hřích.

V posledním roce a půl jsem měla vynikající alibi: psala jsem knihu o něm a s ním. Vyšla k jeho 85. narozeninám, které měl minulé pondělí 29. března. Nese název "Psaní jako posedlost". Listuji stránkami knihy, v níž je Karlův celoživotní příběh, a čím dál víc mi dochází, jak si v nich vystavěl svůj vlastní nekrolog.

Takhle mi popsal svůj život:

O tom, jak v devíti letech málem umřel

Jako kluk jsem od malička trpěl na bolesti břicha. Nikdo nevěděl proč, doktoři mi je rozháněli ledovými obklady. V červnu roku 1945, když už nic nezabíralo, se rozhodli pro operaci slepého střeva. Zjistili ale, že je natolik zanícené, že mi jen do rány zavedli trubičky, aby mohl hnis vytékat ven. Po operaci mě ošetřovala lékařka bělogvardějka, která mi bohužel kanyly vyndala předčasně a druhý den utekla se svým milencem gestapákem do západního Německa.

Vybavuju si, jak jsem ležel v jakémsi polokómatu a primář Karel Dobruský, který se krátce předtím vrátil z koncentráku, se maminky zeptal: "Nechcete si ho vzít z nemocnice domů, aby umřel ve svém prostředí?" Byl přesvědčený, že nevydržím. Naši ale za války poslouchali londýnské vysílání BBC, a tak věděli o zázračném léku jménem penicilín. Tatínek vzal všechny peníze a kořalky, co měl doma, a vydal se za svým kamarádem, doktorem Feldmanem. Ten měl v Klatovech bratra lékaře, co se znal s americkými vojenskými doktory.

K poskytnutí léku potřebovali souhlas velitelství z Plzně, odkud naštěstí přišel vzkaz: Když jde o malého chlapce, dejte jim, kolik ampulí chtějí - a zadarmo. Ještě ten den odpoledne přijel do nemocnice americký lékař a přivezl tři ampulky hnědého prášku. Pamatuji si, jak klukovi, který ležel vedle mě se zlomenou nohou, podal lentilky. Já na ně měl takovou chuť! Jedna ampulka vystačila na třicet injekcí, dostával jsem je do stehen každé tři hodiny. Začali v neděli odpoledne a už druhý den ráno jsem měl teplotu jenom šestatřicet stupňů, tedy normální.

Doktoři z celého špitálu se na mě chodili dívat jako na zázrak. Operovali mě pak ještě dvakrát a dostával jsem transfúze krve. Od maminky, ale třeba i od strýce Pepíka Čeřovského, který nesnášel pohled na krev, takže se během odběru, po němž dávali krev rovnou mně, vydatně posilňoval alkoholem. Celkem jsem dostal 140 injekcí penicilínu, deset transfúzí krve a podstoupil čtyři operace.

Když mě v listopadu roku 1945 pouštěli domů, vážil jsem devatenáct kilo a doktoři se smáli, že budu moct ve škole počítat na žebrech. Maminka se mě snažila vykrmit a vařila mi polévky. Jednou, už nevím proč, jsem stávkoval a uraženě odmítal jíst rýžovou kaši, kterou jsem měl tolik rád. Dodnes, když si na to vzpomenu, tak mě to mrzí.

O ženách

Ženatý jsem jednou byl, ale dlouho nám to nevydrželo, rozvedli jsme se asi po dvou letech. Byl to můj největší životní omyl. Já to s děvčaty neuměl. V Janovicích jsem byl zamilovaný do mladší spolužačky Ireny, to byla moje první platonická láska. Koukali jsme po sobě, ale když jsem jí nabízel svezení na motorce, upejpala se. Na běžné rande jsem ji nikdy nepozval.

Na podzim 1975 jsem udělal další blbost. Zajímala mě jedna dívka v redakci. Když jsem byl v úterý doma, to jsem měl ten psací den, zavolala mi, jestli bych nešel do kina. Odpověděl jsem: "Olino, píšu knihu. A do Vánoc, než ji dokončím, nemohu nikam chodit." Než jsem ji dopsal, začala Olina chodit s kolegou.

Později jsem se seznámil s lékařkou Renatou, primářkou kožního oddělení na Bulovce, ale těžko jsem si ji mohl přivést někam, kde už tou dobou vládla moje autoritativní maminka. I když ji Renata dobře znala a občas i ošetřovala, říkal jsem si, že by to nedělalo dobře. Když maminka umřela, oznámil jsem Renatě: "Tak a teď jsem volný." Ale ona už byla zadaná jinde. A já nikdy nebyl útočník.

O psaní za socialismu

Stránka o vědě, kterou jsem dostal v Mladé frontě na starost a která vycházela každou neděli, později v sobotu, byla v pražských novinách výjimkou. Jak jsem se později dopídil, vznikla jako potřeba vysvětlovat podrobnosti o prvních sovětských umělých družicích Země. Myslím, že kdyby první družice odstartovala z amerického kosmodromu, nikoli ze sovětského, mluvilo by se o "imperialistickém dobývání vesmíru" a nepřikládala by se tomu žádná pozornost. Jasně, že i já jsem se na kosmonautiku díval socialistickými brýlemi.

Soudruzi vyžadovali, aby se každý sovětský úspěch zveličoval a přisuzoval přednostem socialismu. Já to nedělal, snažil jsem se být věcný. Na druhé straně jsem nepsal o sovětských neúspěších, které zmiňoval západní tisk. To bylo zakázáno. Dostával jsem na stůl čtyři hlavní moskevské deníky, které často obsahovaly zajímavé podrobnosti. Těmito zajímavostmi jsem kořenil informace o Sovětech, nikdo jiný je neměl. V armádním deníku například vycházely vzpomínky prvního velitele sovětských kosmonautů, o kterých se ale psalo pouze s křestními jmény.

Všechny ty příběhy jsem si vypsal, a když startoval Leonov, Leonid či Ljoša, měl jsem už připravený článek, jenom příjmení jsem doplnil. Tohle nikdo jiný neměl. Díky tomu jsem zase mohl psát otevřeněji o Američanech. Byla to taková úlitba. Absurdních rozměrů dosáhlo tohle vyvažování během normalizace v září 1973, kdy si mě šéfredaktor Karel Horák zavolal a vysvětlil mi, jak přesně mám sestavovat sobotní stránku vědy: "Musíš tam mít aspoň polovinu věcí z našeho socialistického tábora. Soudruzi na ÚV KSČ si to měří na čtvereční centimetry."

Nezáleželo ale na tom, jestli píšu o melioracích v Kazachstánu nebo o nových výsledcích genetického výzkumu v USA. Význam jednotlivých článků nikdo neposuzoval, takže jsem se podle příkazu snadno zařídil.

O cenzorech

Působili na mě jako lidé, kteří nevěděli, kam se vrtnout. Někteří měli maturitu, jiní pouze základní vzdělání. Dostávali seznamy věcí, které se nesměly tisknout, a podle nich jeli. Redaktoři, kteří byli přímo ve výrobě, se s nimi skamarádili a občas říkali: "Hele, máme zpoždění, dej na to razítko, nic tam není." Cenzor odpověděl: "Fajn, ale koupíš mi pivo dole v hospodě." Cenzura někdy probíhala i tímto zcela formálním způsobem.

Souboj s cenzurou jsme považovali za součást běžné práce a snažili se posunovat hranice možného. Prostě jsme zkoušeli, co projde. Tohle testování navíc nevyvolávalo tvrdé represe, většinou se udělalo jen takové bu bu bu. Navíc se stávalo, že vadily věci, u kterých to nikdo ani ve snu netušil, protože si je nějaký soudruh na ÚV KSČ dal do souvislostí, které existovaly jenom v jeho bujné fantazii. Příval kritiky se obvykle snesl na příslušného šéfredaktora a záleželo čistě na jeho odvaze, nakolik to bude přenášet na své podřízené.

Každý s tím režimem zápasil jinak. Na rovinu říkám: já nejsem bojovník. Jsem člověk, který dělá podkopy, snaží se říkat pravdu tak, jak to jde. Někdy na hraně možností, někdy i za nimi, jindy aspoň mezi řádky. Snad to nebyla úplně špatná volba. Jirka Ruml, zakladatel obnovených Lidových novin, mi v listopadu 1990 řekl: "Já ti děkuju za tvoje knížky, kupoval jsem je svým klukům." Jeho syn Honza, pozdější ministr vnitra, mi zase řekl, že jsem pro něj byl Foglarem jeho mladých dnů. To pro mě bylo velkým zadostiučiněním. Já se za své kroky nestydím, snad jsem udělal spoustu dobrých věcí.

O Apollu 11

V onen den D, ve středu 16. července roku 1969, jsme s Jirkou Dienstbierem vstávali okolo čtvrté, v tiskovém středisku jsme museli být pět hodin před startem naplánovaným na půl desátou. Cestu tam lemovaly davy lidí, které se během noci shromáždily v okolí Kennedyho kosmické základny. Kvůli komárům na mnoha místech zapálili ohně. Ještě za tmy jsme zaparkovali u tiskového střediska, kde jsme přesedli do neklimatizovaného autobusu NASA.

O půl sedmé jsme zastavili na pískovišti Banánové řeky, označeném jako "press-site". Do startu zbývaly tři hodiny. Před sebou jsme uviděli tribuny a na břehu řeky nedohlednou řadu fotoreportérů a kameramanů. A pak, v pětikilometrové dálce na východním obzoru, jsme spatřili jakousi malou, bizarní tužku. Ve světle reflektorů a v ranních červáncích vypadala nepozemsky. Hlas amplionu odpočítával čas, na velkých obrazovkách jsme mohli sledovat posádku chystající se na misi k cíli vzdálenému 404 568 kilometrů. Tři vteřiny před startem se naplno rozběhly motory. Nejdřív jsme uviděli obrovský kouř a plamen.

V první chvíli jsem se vylekal: proboha, nestalo se nic? Ale pak se v oblaku začala vynořovat špička rakety. Vzápětí k nám dolehl zvuk raketových motorů, který byl tak ohlušující, jako když ti střílí u ucha z kulometu. Lehce se začala otřásat země. Poohlédl jsem se po ostatních, ale byli v klidu. Jak jsem se později dočetl, záchvěvy pocítily i seismografy v New Yorku, vzdáleném tři tisíce kilometrů. Na pláži nás byly tři a půl tisíce novinářů. Volali jsme Hurá!, ale v tom řevu motorů to samozřejmě zaniklo. Špička rakety stoupala, až byla na modré obloze celá vidět.

Plamen motorů byl v tu chvíli dvakrát delší, měřil okolo čtvrt kilometru. Raketa neustále zrychlovala, viděli jsme, jak odpadá záchranná věžička a pak první stupeň, těleso se pomalu měnilo v růžovou tečku, až nakonec zmizela v blankytném prostoru… Start Apolla byl můj největší životní zážitek. Nikdy předtím a ani potom už jsem nic takového nezažil. Byl jsem u startu prvního člověka na Měsíc a napsal o tom knihu. A splatil tak Američanům dluh za ten penicilín, kterým mi v pětačtyřicátém zachránili život.

O cestách do Moskvy

Od roku 1964 jsem občas létal do Moskvy. Na jedné ze svých cest jsem se skamarádil se Slávou Golovanovem, což byl reportér Komsomolské pravdy, vystudovaný raketový inženýr, který znal ze zákulisí oboru skoro každého. Pocházel z umělecké rodiny a patřil do okruhu intelektuálů západního smýšlení včetně literáta Jevgenije Jevtušenka, což byl jeho kamarád. Sláva mě vodil po různých kosmonautech a v roce 1966 mě poprvé vzal ke Konstantinu Feoktistovovi, raketovému konstruktérovi, vůbec prvnímu vědci-kosmonautovi ve vesmíru.

Když jsme přiletěli do Moskvy v květnu 1968, vzal mě za ním znovu. Feoktistov nejdřív nahlas zapnul rádio a pak se zeptal, co se u nás děje. Vyprávěl jsem mu to a on podotkl, že nám drží palce. Vždycky, když jsem pak přiletěl do Moskvy a šel za ním, to probíhalo stejně. Nejdřív zapnul rádio, jednou mě dokonce vzal do koupelny a pustil vodu, a pak jsme se bavili o politice. On, hrdina SSSR, se bál, že je odposlouchávaný.

Později jsem se seznámil i s Jurijem Senkevičem, lékařem a vědcem, který se účastnil výběru kosmonautů a proslavil se účastí na expedici Thora Heyerdahla, kdy se plavil na lodi Ra. Uměl žertovat, což Rusové ne vždycky umějí. Jednou mě o víkendu pozval k sobě na daču za město, což byla samozřejmě parádně zařízená vila. A velice otevřeně mi řekl, že většina kosmonautů se necítí být bolševiky. Že jim v podstatně ten režim vadí. Měl na mysli kosmonauty s vysokoškolským vzděláním, raketové konstruktéry, inteligenci, jež měla kontakt se západní literaturou jako například Konstantin Feoktistov.

Když mě Sláva Golovanov vodil v sedmdesátých letech za různými sovětskými vědci, tak vždycky začínal slovy: "Tohle je můj kamarád, který byl na startu Apolla 11." A já musel všem těm sovětským vědcům včetně laureáta Nobelovy ceny za lasery o této výpravě vyprávět. Teprve poté začali vyprávět oni mně. Fascinace tím, že Američani byli na Měsíci, byla obrovská. Sláva coby evropsky smýšlející člověk dokonce říkal: "Tohle je porážka socialismu." A všichni samozřejmě poslouchali Golos Ameriky. Sovětský svaz byl prostě jako ředkvička - na povrchu rudý, uvnitř bílý.

O Miloši Zemanovi

Začátkem března 1968 za mnou přišel do redakce Mladé fronty. Řekl, že je posluchačem pátého ročníku Vysoké školy ekonomické a že chce na první jarní den založit Futurologický klub. A jestli bych taky neměl zájem. Já souhlasil, protože prognostika a futurologie mě zajímaly. A tak se ve čtvrtek 21. března v jedné posluchárně VŠE na Žižkově sešla skupina nadšenců a založili jsme Futurologický klub. Přišel mezi nás i Radovan Richta, jeden z blízkých spolupracovníků Alexandra Dubčeka, a popřál nám úspěch.

Jenže Miloš měl před státnicemi a obhajobou dizertace, a tak se klub do prázdnin nesešel. A po srpnu 1968 už bylo všechno jinak. V září ministerstvo vnitra naši oficiální přihlášku k registraci klubu zrušilo. S Milošem jsme se pak občas scházeli po kavárnách. Jednou mi třeba zavolal, abych přišel do jeho bytu, že tam má sovětského prognostika a mohu s ním udělat rozhovor. Už tehdy sarkastický. Za všech okolností. Občas se mi s ním těžko jednalo. Byl na všechno povýšený, neuznával jiné názory. Ale udržoval jsem s ním kontakt a sledoval počátky jeho politické dráhy.

Mluvil jsem o něm později s Jirkou Rumlem, vlivným členem Federálního shromáždění, znali jsme se z osmašedesátého. Divil jsem se: "Jirko, co ten Miloš blbne, že jde k socanům?" A on odpověděl: "Nediv se, Klaus si založil ODS, Dlouhý má ODA, Zeman nemá kam jít, ale touží po moci. Takže vidí jedinou otevřenou cestu k socanům a chce si je svými řečmi podmanit." V roce 1990, to už byl poslancem Federálního shromáždění, jsme spolu hodně debatovali o situaci v Mladé frontě a privatizaci svazáckého majetku.

Vždycky mi sliboval podporu, ale nikdy nám nepomohl. Ve svých denících mám zaznamenanou velkou frekvenci schůzek s Milošem Zemanem počátkem září. Nevím už přesně, ale zřejmě souvisely s onou privatizací. Když se v roce 1993 stal předsedou ČSSD, poslal mi oficiální pozvánku na oběd. Ale byla tak oficiální, že jsem se rozhodl nejít. A už jsme se pak nikdy nepotkali.

Když byl coby premiér v Lánech a dolů z balkónu tam odtípnul zbytek cigarety, napsal jsem o tom do novin drobnou poznámku. A on pak v rozhovoru pro Právo mluvil o "jednom redaktorovi Mladé fronty Dnes, který sloužil sovětské kosmonautice". Pomstychtivost ho nepustila. Nikdy jsem nepomýšlel na to, že bych se s ním znovu setkal.

O svém svazku u StB

Svazek č. 12231 byl založen 23. prosince 1976. Sledovat mne začali kvůli mému setkání s Honzou Petránkem 10. listopadu, kde mi řekl o svém úmyslu zdramatizovat některé kapitoly z knihy Kolumbové vesmíru. Svazek se nazýval Akce Kája - prověřovaná osoba, kandidát tajné spolupráce. V listopadu 1977 mi zavolal člověk, řekl, že je z ministerstva vnitra a že se se mnou potřebuje sejít.

Zpočátku vykládal, jak jim vadí mé schůzky s "pravicovými elementy" v redakci, ve skutečnosti šlo o náhodná setkání s kolegy na chodbách, kde jsme se na pár minut zastavovali a povídali si. Kromě toho, kde by se v naší redakci vzaly "pravicové elementy"? Vážné výhrady měl proti schůzkám členů klubu Space - fandů do kosmonautiky. V poslední době jsme se scházeli u mne v redakci víkendové přílohy. Jména členů Space znal, říkal, že všichni mají nepřátelský postoj k Sovětskému svazu a socialismu, třebaže zastávají dobrá postavení většinou ve výzkumných ústavech.

Potom mluvil o tom, že oba vlastně při své práci sbíráme informace. Měl řadu mých knih a v nich zastrčené papírky. "Vy jste v těch knihách dost odtajňoval Sověty…," pokáral mě. Odpověděl jsem mu, že jsem jen pečlivě četl sovětský tisk a čerpal z veřejných zdrojů. Asi po hodině jsem mu řekl, že když jsme tedy v podstatě kolegové, tak si můžeme tykat. To ho poměrně rozhodilo.

Jméno si nepamatuji, určitě bylo krycí, nikoli skutečné. Až později jsem se dopátral, že se jmenoval Miloš Patera. Říkal mi: "Kdybys s námi spolupracoval, dáme ti kurz angličtiny a můžeš jezdit do Ameriky za raketami." Nic nevysvětloval, ale bylo jasné, že chtěl informace, které bych tam sbíral. Chtěl mě získat za agenta. Na nic jsem nepřistupoval. Ještě několikrát jsem se s ním setkal v různých restauracích, vždy platil on, nechával si vystavit stvrzenku třeba na 16,40 Kčs a podobně. Skončilo to asi po tři čtvrtě roce, rozešli jsme se bez jakékoli domluvy.

Přestal se ozývat a já byl rád. Ve svém spisu jsem se pak dočetl, že zájem o mou osobu StB ukončila 27. března 1979. O dva dny později byl celý spis uzavřen vzhledem k mým "nevyhraněným" politickým názorům, stykům s představiteli pravice, jako byli Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský a Jan Petránek, což bylo zjištěno agenturně bez uvedení jmen informátorů, a dále kvůli mému psaní v roce 1968 i později, v němž jsem prý projevil pravicové tendence a propagoval americkou kosmonautiku.

O konci života

Jsem stařec. Termín senior nemám rád. Mám v těle jeden vypotřebovaný kardiostimulátor a zcela funkční defibrilátor. Své první lásce z Janovic Ireně, s níž si na stará kolena 'mejluju', jsem napsal: "Moje srdce nestávkuje, maká, akorát ne naplno." V roce 2018 jsem absolvoval dva vážné zákroky na srdci v Nemocnici na Homolce. Při prvním se mě profesor Neužil nejprve zeptal, jestli vydržím ležet dvě hodiny bez narkózy, zatímco mi budou něco opravovat. Potom se ozval: "Vydržíš ještě půl hodiny navíc?" Vydržel jsem snad hodinu. U hlavy mně stála sestřička, která plnila všechna moje přání včetně pošimrání na obličeji, kde mě něco svědilo.

Po skončení mi Neužil řekl, že nemohl moji opravu dokončit a musím přijít ještě jednou. Před druhým zákrokem mi oznámil: "Bude to delší, musíme tě uspat." Když jsem se probral, řekl mi: "Tys nám dal! Měli jsme tě na sále přes čtyři hodiny. Odstranili jsme ti pět tachykardií a jednu arytmii - lidem v tvém věku už to neděláme, ale protože ty makáš jako drak, tak jsem musel." Díky Neužilovi víceméně slušně existuji.

Mám plán psaní knih do devadesátky. Ale uvědomuju si, že nikdo z mých blízkých kamarádů a geniálních konzultantů - Tonda Vítek či Petr Jakeš - se k tomuhle věku ani nepřiblížil a odešli do kosmického nebe, byť nekuřáci. Tondovi selhalo srdce v 72 letech, Petra skolila rakovina v 65 letech. Tak jsem na řadě i já. Místo těch dvou posílám nyní rukopisy svých knih k oponentuře Honzovi Kolářovi.

Když jsem odcházel do penze, napsal jsem první závěť. Od té doby ji pravidelně měním podle situace v rodině. Pak jsem si uvědomil, že musím připravit peníze na svůj pohřeb, aby s tím neměli příbuzní starosti. Na obálku s penězi jsem napsal skladby, které chci, aby mi v krematoriu zahráli. Fanfáru z filmu 2001: Vesmírná odysea, písničku Vesničko má pod Šumavou a skautskou večerku. Jsem nostalgik. A taky jsem připsal spojení na dlouholetou kamarádku Marcelu Pecháčkovou. Marcele jsem už před léty řekl, že bych rád, kdyby se se mnou naposled rozloučila. Samozřejmě mě poslala do háje, ale já věřím, že až na to dojde, řeč si připraví.

Taky jsem si vzpomněl, že v krematoriu bývá fotografie zesnulého. Nechci tam žádný portrét. Synovci Petrovi jsem proto poslal snímek, jak stojím 15. července 1969 půl kilometru před raketou Saturn 5 s Apollem 11, ve které letěli první lidé na Měsíc. To byly moje nezapomenutelné chvíle, a tudíž právě tahle fotka do krematoria patří.

No a před lety jsem si taky koupil černé šaty do rakve. Nedávno jsem měl jít na slavnostnější večeři, a protože nic lepšího nemám, vyzkoušel jsem si tuhle pohřební róbu. Seděla znamenitě, žádné kilogramy jsem nepřibral, akorát večeře se nakonec nekonala. Myslím, že každý by se měl připravit na poslední cestu, která může přijít znenadání, a tím usnadnil situaci těm, kteří tu zůstanou.

Když jsem nedávno v duchu rekapituloval svůj život, ptal jsem se sám sebe, jestli jsem někomu neublížil. Marně jsem pátral. Asi bylo pár drobností. Dodnes mě mrzí, jak jsem po návratu z nemocnice v pětačtyřicátém z nějakého pocitu ublížení odmítl jíst rýžovou kaši, kterou mi maminka uvařila.

V životě jsem udělal spoustu chyb, které se nedaly vrátit a poškodily jenom mne. Jsem rád, že jim navzdory jsem se doklopýtal do tak vysokého věku, v mládí jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Nebyla to jenom moje zásluha, ale zásluha všech lidí, kteří mi pomáhali a tolerovali mě. Snad jsem na nikoho v téhle zpovědi nezapomněl.

Co bude po životě, Karle?

Takhle vzpomínal na svůj život Karel Pacner. Zeptala jsem se ho tehdy, zda by ho - coby přísně vědecky zaměřeného novináře - zajímalo, co bude po životě. Chvíli se zamyslel a pak odpověděl: "Rád bych věděl, co o mně budou psát, až umřu." "Určitě jen to nejlepší, jak už to v takových chvílích bývá," usmála jsem se.

Křest už jsme nestihli. Místo abych si na něj chystala řeč, píšu tyhle řádky. Ale jsem ráda, že jsme stihli tu knihu. "Karla intenzivně navštěvuji, dnes začíná s rehabilitací, tak držte palce," připsal v úterý primář Petr Neužil na Facebook a Jaroslav Řasa z Nadačního fondu Neuron zareagoval: "Sláva, můžeme ke hvězdám." Od včerejšího rána je Karel na cestě. Jedna z hvězd je pojmenovaná po něm - dárek od nakladatelství Albatros. Karel ví, že existuje, a ví, která to je. I tohle se stihl dozvědět včas. Všechno je, jak má být.

Karel Pacner

Narodil se v roce 1936. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, místo kariéry inženýra ekonomie ale zvolil novinářskou dráhu. V roce 1959 nastoupil do deníku Mladá fronta, kde se věnoval popularizaci vědy, především kosmonautiky. V červenci 1969 odjel do USA, odkud reportoval o historickém americkém dobytí Měsíce. Své reportáže následně shrnul v knize s názvem … velký skok pro lidstvo. Vyprávění o letu Apolla 11.

Měl osobní zkušenosti i se sovětskou kosmonautikou, v září 1989 byl v první skupině zahraničních novinářů, kteří navštívili sovětský kosmodrom Bajknonur. "Říkal jsem si, že přes tu bídu, která se tam ukazovala, je vlastně obdivuhodné, co Sověti dokázali," vzpomínal na svůj tehdejší dojem. Je autorem více než šedesáti titulů literatury faktu, do roku 1989 to byly výhradně knihy o vesmíru, poté přidal i jiná témata, věnoval se například nejnovější historii a dějinám špionáže. V nedávné době dokončil třídílné dějiny československé špionáže mezi lety 1918 až 1989.

Zemřel 7. dubna 2021.

 

Právě se děje

před 14 minutami

Prezidenti Macron a Zelenskyj a kancléřka Merkelová po společném jednání vyzvali Rusko, aby stáhlo vojska od ukrajinských hranic a z Krymu

Prezidenti Francie a Ukrajiny Emmanuel Macron a Volodymyr Zelenskyj s německou kancléřkou Angelou Merkelovou po společném jednání vyzvali Rusko, aby stáhlo vojska z ukrajinských hranic a z Krymu. Ruský prezident Vladimir Putin dnes naopak vyzval Macrona a Merkelovou, aby donutili Ukrajinu k zastavení provokací na hranicich s Ruskem. Napjatá situace trvá už déle než týden, Rusko poslalo k hranicím desetitisíce vojáků, kteří se tam účastní vojenského cvičení.

Další zprávy