Proti povodním i suchu zároveň. Nestavějme jen hráze, využijme tůní, radí vědkyně

Tomáš Klézl Tomáš Klézl
12. 6. 2020 17:52
Situace s vodou jde v Česku od extrému k extrému. Obce, které dlouhodobě sužuje sucho, čelí po přívalových deštích povodním. Lenka Slavíková z Fakulty sociálně ekonomické Univerzity Jana Evangelisty Purkyně nabízí opatření, které může řešit oba problémy najednou - například tůně či mokřady. Vlastníci pozemků ale při jejich stavbě narážejí na byrokratické překážky, říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Mokřad ve volné krajině.
Mokřad ve volné krajině. | Foto: Archiv Lenky Slavíkové

Situace s vodou jde v Česku od extrému k extrému. Obce, které dlouhodobě sužuje sucho, nyní po přívalových deštích čelí ničivým povodním. Vědkyně Lenka Slavíková z Fakulty sociálně ekonomické Univerzity Jana Evangelisty Purkyně upozorňuje na opatření, které může řešit oba problémy najednou a přispět k nim může každý vlastním vhodného pozemku. Stačí na něm vybudovat mokřad či tůň nebo mnoha jinými způsoby podpořit zadržování a vsakování srážek.

Ke zlepšení situace přitom podle ní může přispět každý, kdo vlastní vhodný pozemek - stačí na něm vybudovat mokřad či tůň nebo mnoha jinými způsoby podpořit zadržování a vsakování srážek. Situace však není tak jednoduchá, zájemci podle Slavíkové narážejí na byrokratické překážky a řadu neopodstatněných poplatků. "Ptám se, proč by měli iniciativní vlastníci ještě platit za to, že se vzdají produkční funkce své půdy?" říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

V posledních několika letech se může zdát, že jsou buď povodně, nebo sucho. Čím to je?

Sucho a povodně jsou samozřejmě spojené nádoby. Zdravá krajina funguje jako houba, která srážkovou vodu nasákne a pak pomalu vysychá. V opačném případě srážky rychle odtečou pryč a pokračují sucha. 

V létě čelíme ve větší míře přívalovým srážkám. Je na nějakou větší klimatologickou diskusi, proč najednou přichází srážky ne ve formě vytrvalého nebo pravidelného mírného deště, ale během hodiny extrémně silného. Pokud máme dlouhodobé sucho, tak přívalová srážka jej nevyřeší, protože se nestihne zasáknout a nenasytí půdu více než několik centimetrů pod povrchem. Toto jsou důvody, proč se střídají období sucha a povodní na našem území.

Čím je způsobeno, že se voda z přívalových dešťů nevsakuje do půdy a místo toho čelí náporům vody obce?

Za posledních 150 let došlo v souvislosti s vodou k významným změnám v krajině tak, aby z ní lidé měli větší užitek. Docházelo k narovnávání koryt řek a vysoušení a odvodňování půdy kvůli zemědělství. Voda na mnoha místech překážela. Vybudovaly se meliorační soustavy, což byly trubky pod povrchem polí, které zamezují, aby se voda někde po dešti kumulovala a komplikovala obdělávání půdy.

Řada generací před námi věnovala úsilí, aby se zbavila toho nepohodlí, které voda přináší. Vyřešili jsme tedy určitý typ problémů, ale v současnosti to vypadá, že jsme vytvořili jiné. Sucho a povodně jsou důsledkem minulých opatření a jdou ruku v ruce se změnou srážek způsobených klimatickými změnami.

Pokud chceme negativní dopady sucha a povodní zmírnit, je nutné kromě řady jiných věcí i přehodnotit přístupy prosazované v minulosti a vrátit vodě část prostoru, který jsme jí vzali. Asi by nemělo nikoho překvapit, že v lidskou činností silně odvodněné krajině se voda nevsakuje a odtéká rychle pryč.

Zastáváte názor, že technická protipovodňová řešení nezaručí stoprocentní ochranu. Nedávno jste v podcastu BBC mluvila o tom, že protipovodňové hráze mohou být jen zdánlivou ochranou.

Nejde o můj názor, ale o mezinárodně zkoumaný fenomén, označuje se to jako paradox ohrázování. Primárně jde o to, že žádná hráz nepředstavuje stoprocentní ochranu před povodní. Hráz je vždy budována na nějakou statisticky určenou povodeň, třeba na stoletou vodu. Obvykle se rozhodování o míře ochrany dělá tak, že se zjistí, jaký majetek může hráz ochránit, a vypočítané škody se porovnají s náklady na stavbu hráze.

V zahraničí se ptají, co se stane, když ta protipovodňová ochrana selže. Tedy do jaké míry hráze podporují rozvoj ochráněných území a co se děje, když přijde větší povodeň, než na jakou je hráz navržena, a ta přeteče nebo se protrhne. Paradox ohrázování tedy říká, že hráze mohou poskytovat pocit falešného bezpečí lidem, kteří za nimi žijí, a podporují rozvoj potenciálně stále ohroženého území. Se zvyšováním intenzity srážek se navíc riziko selhání technických protipovodňových opatření spíše zvyšuje.

Samozřejmě to není o tom, že bychom nestavěli žádné protipovodňové hráze, ale je potřeba, abychom se nesoustředili jen na ně a nepřeceňovali jejich vliv.   

Povodněmi proti suchu

I proto se teď diskutuje o takzvaných přírodě blízkých opatřeních.

Jejich cílem je, aby voda, která spadne v podobě srážek, všechna rychle neodtekla. Aby se nějakým způsobem buď zpomalil odtok, nebo aby se ta voda někde zastavila a měla delší čas se zasáknout nebo odpařit.

Nejsou to žádné velkolepé stavby, ale zahrnuje to mnoho drobných opatření v krajině. Například tůně, mokřady, meze, remízky, různé krajinné prvky. Prostě všechno, co tu tekoucí vodu, hlavně v případě přívalové srážky, dokáže zpomalit a v malém množství akumulovat. Pokud jsou tato opatření realizovaná na zemědělské půdě, omezují také splachy půdy a hnojiv do vodních toků. Nevýhoda je, že k jejich realizaci potřebujete vhodnou plochu, na které dojde k omezení produkčních funkcí půdy.

Důležité je říct, že to jsou opatření, která přispívají k řešení problémů. Ideální je jejich vhodná kombinace s těmi technickými. Například města je často potřeba ochránit hrázemi, v nějakém historickém centru asi těžko uděláme mokřad. Ale hydrologické povodí, to nejsou jenom města. Hráze je třeba doplnit přírodě blízkými opatřeními, která umožní, aby se mnohem méně vody najednou dostalo do vodních toků a případně do těch měst.

Opatření přitom podle vás mohou na rozdíl od hrází nejen zabránit povodním, ale také pomoct v boji se suchem.

Výhodou přírodě blízkých opatření je, že přispívají i ke snížení negativních dopadů sucha. Hráze na sucho nefungují, ale opatření zadržující vodu v krajině působí proti obojímu. Hlavně u přívalových srážek zachycují vodu, která rychle spadne. Tím, že ji v krajině déle udrží, prodlužují období, než začne být znovu sucho. Je to princip té houby. V oblastech, kde jsou k tomu vhodné geologické podmínky, dochází při zadržování a zasakování také k doplnění zásob podzemní vody. 

Vrátí se na zamokřené prostory fauna a flóra?

Ano, zamokřené plochy, například tůně, velmi rychle zarůstají vegetací a jsou osidlovány obojživelníky, hmyzem atd. Jde o velmi dynamický proces. Z hlediska ochrany biodiverzity nás samozřejmě zajímá, jestli mají tendenci se tam stěhovat nějaké ohrožené druhy. 

Právě problémy s řešením dostupnosti půdy se zabývá projekt Land4Flood, který vedete. Čemu se v jeho rámci s kolegy věnujete?

Projekt je zaměřen na setkávání a výměnu zkušeností v oblasti realizace přírodě blízkých opatření. Hlavním cílem je podpořit zavádění opatření do praxe a diskutovat, co tomu v různých koutech Evropy brání. Zapojilo se už 35 evropských zemí a celkem asi 120 odborníků. 

Jedním z klíčových problémů, které řešíme, je dostupnost půdy. Ta půda někomu patří. Buď je to soukromník, nebo je to obec, nebo to může být i stát. Aby se přírodě blízké retenční opatření zrealizovalo, potřebujete součinnost vlastníka.

Zástupci skupiny Land4Floods. Lenka Slavíková v dolní řadě, třetí zleva.
Zástupci skupiny Land4Floods. Lenka Slavíková v dolní řadě, třetí zleva. | Foto: Archiv Lenky Slavíkové.

Jaké zkušenosti mají s přírodě blízkými řešeními ostatní státy?

Nezpochybňují jejich podstatu a vykazují lepší schopnost se dohodnout na lokálním řešení. Je zde větší ochota akceptovat nutnost kombinace technických a přírodě blízkých opatření. Jedno není lepší než druhé, ale obojí se doplňuje.

Měli jsme jeden hezký případ z Rakouska z okolí Salcburku, kde se zabývali řízenou retencí povodňových průtoků na lokální úrovni. Obec ohrožená povodněmi níže po proudu se domluvila s vlastníky pozemků na horním toku na tom, že si v případě kulminace nechají zaplavit pole. Za to jim poskytují kompenzace. Nebo farmáři ve Skotsku dělají na dolním konci svých polí terénní úpravy v podobě malých valů, které se při velkých srážkách plní vodou, čímž snižují riziko povodní v dolních částech.

Každý stát to má ale samozřejmě jinak. Třeba u nás máme velkou fragmentaci vlastnictví zemědělské půdy. Jedno pole patří třeba 150 vlastníkům a všichni ho dohromady pronajímají někomu, kdo na něm hospodaří. Je pak mnohem složitější se na čemkoli domluvit.

Mají čeští zemědělci zájem vytvářet na svých pozemcích přírodě blízká opatření?

Je dnes již řada zemědělců, jako Daniel Pitek u nás v severních Čechách, kteří přírodě blízká opatření na vlastní půdě dělají dobrovolně a často bez dotací, protože si myslí, že je to pro českou krajinu nejlepší. 

Nejsem ale schopna říct, jestli takových farmářů je v Česku deset nebo tisíc. Zjistili jsme ale, že ochota lidí něco dělat se s pokračujícími suchy zvyšuje. Vlastníci hledají cesty, jak by mohli na svých pozemcích podpořit zadržení vody, aniž by utopili rodinné úspory. To si myslím, že například před pěti nebo osmi lety ještě tak intenzivní nebylo.

Narážíme však, jako u řady jiných věcí, na byrokracii. Například na to, že vlastníci jsou v některých případech odrazeni požadavky na vyjádření či expertní posudky, které realizaci časově a finančně komplikují. Často říkají: "My chceme přispět české krajině, aby lépe zadržovala vodu, ale nevidíme důvod platit nesmyslné posudky."

Čeho se tyto posudky týkají?

Dle vlastníků se jedná třeba o to, že když děláte tůň a chcete vybagrovanou zeminu převézt na jiné místo, tak je tato půda považována za odpad a je nutné si opatřit její rozbor, který vás stojí několik tisíc. A přitom je to zemina z pole. Jestli jde o území pod nějakou formou ochrany přírody, může být nutné vyjádření příslušného orgánu, zda realizací tůně nepoškodíte chráněné druhy. 

Jsou to bariéry vycházející z obecně platné legislativy, která primárně neřeší sucho. Dá se říct, že tady máme strategii proti suchu nebo nějaké dokumenty, které tvrdí, že je potřeba zvyšovat zádrž vody v krajině. A pak tady máme praktické postupy, které to vlastně zpomalují, prodražují či dokonce blokují. 

"Tůň není výrobní hala"

Co by se tedy podle vás mělo změnit?

Je důležité na to upozorňovat, aby mohlo dojít k úpravám legislativy. Strategické dokumenty říkají, že musíme dělat A, máme dotační program na A. Ale v terénu pak vidíte, že když se někdo snaží dělat A, tak to vlastně nejde. Nebo to jde, ale požadujeme po takovém člověku, aby vynaložil obrovské množství svého času i zdrojů nejen na realizaci, ale také na administrativu kolem. 

Aktivní vlastníci a iniciátoři opatření nechtějí trávit mládí na úřadech, chtějí vidět reálnou změnu tam, kde žijí. Je potřeba se dívat na zákony a priority různých politik, jakým způsobem jsou provázané a jestli jedno neodporuje druhému.

Máme tady například legislativní ochranu zemědělského půdního fondu. Když si chcete na poli postavit halu nebo dům, tak musíte požádat o vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu a za to se platí poměrně velké poplatky. Je samozřejmě správné chránit zemědělskou půdu, která se dá obdělávat. Ale ve chvíli, kdy chceme vzít kousek pole a vrátit tam vodu, co tam dřív byla, tak je otázka, jestli to máme posuzovat stejně, jako když si tam někdo chce postavit výrobní halu. Já se domnívám, že ne.

Mohou se lidé poplatkům nějak vyhnout?

Jediný způsob, jak neplatit poplatky za to, že si zamokříte část pole, a tím pádem půdu znehodnocujete, je registrovat to místo jako významný krajinný prvek. To znamená nějaký předmět ochrany. V případě, že registraci neuděláte, zaplatíte poplatky za vynětí půdy a ještě z té půdy platíte daň z nemovitosti, i když vlastně chcete podpořit řešení společenského problému, kterým je sucho. Ptám se tedy, proč by měli ochotní vlastníci ještě platit za to, že se vzdají využívání části své půdy pro obecný prospěch?

Mají tedy přírodě blízká řešení v Česku podle vás šanci se prosadit i přes toto byrokratické zatížení?

Ano, ale je potřeba na překážky nahlas upozorňovat. U nás panuje přesvědčení, že vypíšeme na něco dotační program, a tím jsme to vyřešili. Ale i když máte příslib dotace na mokřad, tůň nebo sud na zahradě, tak stejně ještě musíte udělat mnoho dalších kroků, aby se to reálně stalo. Místo toho, aby to udělalo pět tisíc lidí, tak jich to udělá jenom sto těch nejvíce zarputilých.

Nejdůležitější je si říct, že vypsání dotačního programu na něco konkrétního ještě nezajišťuje, že se to něco stane. Je potřeba podpořit ochotu lidí, jednotlivců, něco takového dělat samostatně, bez dotací, a neměli bychom je odrazovat od toho, že to chtějí dělat sami. 

Tůň vybudovaná na poli.
Tůň vybudovaná na poli. | Foto: Archiv Lenky Slavíkové.

Pět lidí vykope tůň za tři dny

Pokud vlastním nějaký pozemek a chtěl bych na něm přispět k akumulování vody, co mohu udělat?

Nejprve musí jít o vhodný pozemek, na kterém se má tendenci přirozeně držet voda, tedy ideálně ne na kopci. Někdy se stačí podívat, kde se ta voda drží. Poznáte to podle vegetace, například, že tam roste jiná tráva. Může tam být také nějaký drobný tok. V případě, že máte odvodněný pozemek, je řešením narušit to odvodnění a sledovat, co se stane. Voda přestane odtékat pryč a začne se někde kumulovat.

Můžete si také udělat průzkumný vrt. To zní velmi sofistikovaně, ale vlastně jen rýčem vyhloubíte malou díru o hloubce jednoho metru a sledujete, jestli se v ní objeví voda, jestli uvidíte po několika dnech vodní hladinu. Pokud ano, máte dobré místo. Můžete si pozvat i nějakého odborníka, ale to lidé většinou nedělají, protože jsou schopni si to určit sami.

A když už najdu vhodné místo?

Jsou nevládní organizace, které jsou s pomocí dobrovolníků schopny takovou tůň vyhloubit lopatami bez použití techniky. Pět lidí může tůň vykopat třeba za tři dny, s ohledem na její hloubku a rozlohu. Zemědělci ale mají často k dispozici techniku, takže tam jednoduše přijede bagr, během půl dne to vyhloubí a zároveň vymodeluje terén, udělá mělké břehy. Existuje řada dostupných návodů a manuálů, jak při realizaci tůně postupovat.

 

Právě se děje

Další zprávy