Prošli si peklem, pak hledali smíření. Příběhy odsunutých sudetských Němců

Tradiční brněnská Pouť smíření, jež proběhne v sobotu, letos silněji než jindy upozorňuje na téma odsunu českých Němců, od něhož uplynulo osmdesát let. Při debatách o této historické události a kolektivní vině často ztrácíme ze zřetele, že odsun postihl jednotlivé lidi, z nichž každý měl svůj osud a příběh.

Třeba Kurt Schmidt či Oswald Kittel si v mládí prošli doslova peklem. Na stará kolena pak ukázali, jak se z hrůz minulosti poučit – první si v rodném Krnově potřásal pravicí s rabínem, druhý v České Kamenici organizoval česko-německé mše.

„Smím žít v době, kdy lze o hrůzách války a odsunu otevřeně mluvit s Čechy. Toho si vážím,“ svěřoval se Kurt Schmidt pro sbírku Paměť národa v roce 2022. Tehdy mu bylo požehnaných 94 let. Za jeho mládí ale situace zdaleka nebyla růžová.

Pugét pro Hitlera

Oswald Kittel třeba českým dokumentaristům vyprávěl, jak v roce 1938 u České Kamenice vedla československá obranná linie, pouhých deset kilometrů od jeho domu. Kluky fascinovala. Oswaldův otec patřil k těm českým Němcům, kteří dodrželi vojenský slib a mobilizovali. Když 5. října 1938 navštívil Kamenici Adolf Hitler, chlubil se davům na rynku, že by wehrmacht pevnostní systém prolomil do tří dnů. Oswaldův otec mu to ale nevěřil.

Hitler hned po záboru Sudet objel řadu míst. V Krnově na náměstí lezl malý Kurt otci na záda, aby na führera viděl. Měl mu dokonce předat pugét. „Já jsem se styděl a měl jsem strach za ním jít. I proto jsem pořád naživu,“ uvažoval pan Schmidt, jaká odplata by ho po válce čekala, kdyby zadaný úkol v dětství splnil.

Železo do zad

Na svém sklonku dorazila druhá světová válka v plné hrůze až k nám, tedy i k našim Němcům. Koncem ledna 1945 prošel Krnovem pochod smrti z Osvětimi. Pro Kurta to byl šok i memento: „Udělali to úmyslně tak, aby lidé ještě spali. Abychom neviděli, jak ty ubožáky ženou přes město. Já jsem o tom ale slyšel hned následující den a musím přiznat, že jsme měli strach. Říkali jsme si: ‚Nám se může stát něco podobného.‘“

Oswald ještě v březnu 1945 jako šestnáctiletý „kanonenfutter“ narukoval do wehrmachtu. Na Mariánskolázeňsku mu během posledních bojů uvízla v zádech granátová střepina. „Slibovali nám železný kříž, ale já dostal jen železo do zad,“ glosoval to pan Kittel. Nešťastný střep má dodnes v těle.

„Partyzáni“ v Krnově

Boje o Krnov byly intenzivní. Dne 6. května ho obsadila Rudá armáda, brzy ale přešel pod českou správu, tedy do rukou osob, které Kurt Schmidt nazýval „partyzáni“. Sám Kurt se musel po týdnu dostavit do tábora v Opavské ulici. Nejhorší vzpomínky má na velitele lágru s rudou hvězdou na čepici a sadistickými sklony. Jednoho dne si předvolal Kurta a jeho strýce společně na apelplac. „Museli jsme zpívat a zároveň jeden druhého fackovat. A protože já jsem se zdráhal bít svého strýce, ztloukl velitel mě. Poškodil mi ušní bubínek.“

Jiní „partyzáni“ Kurta opakovaně tloukli do bezvědomí nagajkou, koženým bičem s železnou špičkou. Ještě hlouběji jím otřásl pohled na oblíbeného faráře, jemuž zaživa vytrhali knír. Ke svému štěstí Kurt děsivý třítýdenní pobyt v táboře přežil a v první polovině června ho dobytčákem odvezli do Ostravy, kde až do odsunu dřel v dolech.

Vyhnul se tak tzv. hladovému pochodu, ve kterém hnali ve dnech 22. a 28. června 1945 přibližně 3000 německých žen, dětí a starců pěšky z Krnova přes Jeseník do Králík. Asi 300 osob během 120 kilometrů dlouhého pochodu zemřelo.

Načerno přes hranici

Kittelovým se, nejspíš díky otcově loajalitě k Československu, hrůzy odsunu zpočátku vyhýbaly. Hrůzy ovšem Oswald viděl během návštěvy v někdejším nacistickém lágru Rabštejn, kde měli po válce své mučírny i čeští gardisté.

Klid byl jen dočasný: „Dne 15. července v pět ráno chodili čeští partyzáni dům od domu a vyzývali nás, abychom do půl hodiny opustili byty. Museli jsme sbalit padesát kilo a sejít se na shromaždišti ke kontrole, jestli si nebereme něco zakázaného.“

Odtud se šlo pěšky na hranici se Saskem. „Za ní nás vyložili, byli jsme úplně bezprizorní, každému vydáni na pospas,” vzpomínal pan Kittel. Pod širým nebem byli vyhnanci týdny o hladu. Vyráželi proto načerno přes hranici do svých někdejších domovů, aby sehnali něco k snědku. Takzvaný „schwarzgang“ byl nebezpečný – kdo padl do rukou českým úřadům, mohl přijít o život.

„Při třetím přechodu mě na zpáteční cestě zadržel známý, český komisař z obce Líska,“ vyprávěl Oswald, jak na české straně nechtěně potkal někdejšího souseda. „Utíkal jsem o život směrem k lesu. Když zjistil, že mě nedožene, střílel po mně.“

První Němec, kterému podali ruku

Kurt pak našel nový domov v západním Německu, Oswald v komunistické NDR. Někdejší domovinu směli začít navštěvovat od šedesátých let. Otevřeně angažovat směrem ke svému rodnému kraji se ale Kurt Schmidt mohl až po roce 1989. Oprášil své znalosti češtiny a Krnov až do smrti pravidelně navštěvoval, vždy s nějakým nápadem.

Uspořádal například mezi německými rodáky sbírku na opravu za války ohořelých lavic pro místní synagogu. Každé místo na nich nechali opatřit tabulkou se jménem jedné místní oběti holokaustu. „Tehdy přišel do Krnova vrchní rabín z Olomouce a řekl mi: ‚Já jsem se zařekl, že nikdy v životě žádnému Němci nepodám ruku. Ale když vidím, co jste udělali, budete ten první.‘“

Jako rovný s rovným

Zatímco na západě vysídlení Němci zakládali nejrůznější zájmová i politická sdružení, v NDR bylo téma odsunu tabu. Ostatně stejně jako u nás. Copak by mezi dvěma zeměmi socialistického tábora mohly existovat nějaké rozpory?

O to aktivnější mohl být Oswald Kittel po revoluci. V Kamenici pomohl obnovit tradiční pouť a ob rok pořádal česko-německé mše. „Razíme myšlenku porozumění na základě společných dějin a někdejšího sousedství s českými rodinami. Jednáme spolu jako rovný s rovným, s respektem. Bez předsudků, bez výčitek. Každý měl nějaký osud a zkušenosti, my ale chceme porozumění,“ popisoval pan Kittel ideu spolku kamenických rodáků, který vedl. A který, když zdraví dovolí, bude letos ve věku 97 let reprezentovat v Brně.