Jaká nejsilnější vzpomínka se vám vybaví z listopadu 1989?
Mám jich překvapivě spoustu. Byl jsem tehdy dítě, takže jsem zažíval takzvané "malé dějiny", ale úplně přesně si pamatuji, jak jsme s bráchou rozčíleně a vzrušeně utíkali za rodiči, že na Svobodné Evropě právě informovali o událostech 17. listopadu. S tátou jsme pak chodili na Václavské náměstí a fascinovala mě ta blízkost lidí.
Jednou se mi tam udělalo špatně, táta mě chtěl odvést a prosil lidi, aby nás nechali projít. Během vteřiny se to náměstí "rozřízlo", jak si to lidé podávali dál a udělali uličku, takže jsme mohli odejít. Lidé byli ohleduplní. Třetí vzpomínka: zástupkyně ředitelky nám ve škole strhávala trikolory, že jsme děti, ničemu nerozumíme a máme poslouchat. A my jsme odmítali.
Nedlouho předtím jsem dostal od ní poznámku, protože mě a další kamarády viděla nosit vodu Němcům, kteří byli kolem jejich ambasády. Bydleli jsme totiž na Malé Straně. Vzrušující a pro mě zásadně formující doba. Čistá touha po svobodě a euforie, že se to podařilo.
Jak hodnotíte uplynulých třicet let svobody? Jako úspěch, neúspěch, remízu…
Vždy bude záviset na úhlu pohledu. Pokud se na naši éru podíváme z pohledu dějin a osudu naší země, je to mimořádný úspěch. Tak dlouhou etapu svobody si naši předci neužili. Patříme k Západu, do sjednocené Evropy, jsme členy NATO, roste kvalita života…
Ke svobodě ale patří i kritické myšlení, a tak je třeba si přiznat i velké problémy, které máme. Podle mě žijeme minimálně posledních deset patnáct let na dluh. A tím dluhem myslím to, že demokracii, svobodu, instituce, hodnoty jsme se snažili budovat jen v prvních letech po revoluci. Pak už sledujeme více méně pouze pokus o jejich rozvrat. Nejde mi ani náhodou o nějaké naivní vzpomínání. Tehdejší problémy byly obrovské a řada věcí se nedařila, nicméně jsme v tom čase na sebe kladli i nějaké nároky. Pak přišla generace politiků, která často arogantním vystupováním a vyprázdněním politiky připravovala půdu pro nástup populistů. Ti už lidem jen nadbíhají, tvrdí jim, že vlastně nic nemusí, že neznalost je předností, že lid se nemýlí. Z toho plynou obří problémy.
Vždy ale říkám, že navzdor tomu ještě nejsme v bodu, ze kterého není návratu. Že je tu stále hodně lidí, kteří jsou aktivní a svou svobodu tak lehce nedají. Možná jsme marasmus způsobený Milošem Zemanem, Andrejem Babišem, Tomiem Okamurou a dalšími potřebovali, abychom si cenu svobody znovu připomněli.
Jsou dnes hesla sametové revoluce - svoboda, demokracie, pravda a láska - vyprázdněná? Nebo jsme se změnili my?
Záleží na tom, kdo ta hesla či slova z nich pronáší. Tady má kdekdo plná ústa demokracie a svobody, ale přitom se je pokouší omezovat, útočí na lidi s jiným názorem. Dnes se také kdekdo prohlašuje či označuje za disidenta - od majitele PPF Petra Kellnera po politika Tomia Okamuru. Tedy elita, která má vše a nic neriskuje. Neměli bychom si ale nechat ta slova a jejich skutečné významy vzít. Na ideálech roku 1989 není nic špatného a jsou stále živé.
Co by měli podle vás Češi dělat, aby nepřišli o hodnoty listopadu 1989?
Měli bychom se přestat vnímat jako permanentní oběť. Tohle kritizoval už Masaryk na konci 19. století a podle mě je to stále horší. Jsme úspěšná společnost a to by nám mělo dodat sebevědomí. Trochu jsem doufal, že když ta opomíjená většina, jak se jí občas říká, získá kompletní vliv v zemi (Zeman prezidentem, Babiš premiérem), už nebude mít pocit oběti.
Ale z debat s lidmi se ukazuje, že oni jen přehodili výhybku a teď je jejich utlačovatelem Evropská unie. I proto podle mě všechno stojí a padá s dobrými informacemi. Jsme podinformovaná společnost. Je také třeba znovu rozproudit debatu o hodnotách. Ne moralizování, ale rozpravu o tom, jaké hodnoty ctíme. Českým náboženstvím je materialismus, kterému tu a tam konkuruje maximálně nacionalismus. Je třeba k tomu nabízet alternativu. Proto je heslo o pravdě a lásce geniální. Není tam, že HDP a koruna musí zvítězit…
Zde naleznete všechny odpovědi z velké ankety online deníku Aktuálně.cz k 30. výročí listopadu 1989.
