Svijažsk, Tatarstán/Ruská federace (od našeho spolupracovníka) - "Poté, co Trockij vydal rozkaz o odzbrojení československého oddílu, vyvolali Běločeši puč, a to byl začátek občanské války. Dá se říct, že oni ty boje vyprovokovali," vykládá mladičká průvodkyně muzea ve Svijažsku a já se nestačím divit. Vloudil jsem se na zkušební prohlídku, při níž nová průvodcovská síla skládá zkoušku před vědeckou pracovnicí, laskavě se tvářící babičkou o holi, která spokojeně přikyvuje. Stejně jako dva starší průvodci s průkazkami na krku. Mě si přitom nikdo nevšímá, předpokládám ale, že kdyby věděli, odkud jsem, taková slova na adresu československých legionářů by nepadala.
"Československý oddíl sehrál v občanské válce roli rozbušky," pokračuje přezkušovaná průvodkyně. "Odmítli se odzbrojit, obsadili celou transsibiřskou magistrálu a zrekvírovali pro sebe všechny dopravní prostředky. Obrovská vlna uprchlíků, která šla za nimi, se pak neměla jak přesunovat. Dokonce i své raněné nechávali legionáři na nástupištích napospas osudu," vykládá průvodkyně.
Řeč je i o ruském zlatém pokladu: "Rozkaz o jeho vydání Běločechům vydal admirál Kolčak, byl k tomu fakticky donucen, protože se nacházel u Běločechů v zajetí," říká k tomu průvodkyně.
Běločeši vyprovokovali válku
Svijažské Muzeum občanské války se nachází na poloostrově uprostřed řeky Volhy nedaleko Kazaně, který byl kdysi pevností a později tu vyrostly dva kláštery. Nedávno nechala vláda Svijažsk opravit a prohlásila ho za turistickou zónu, Muzeum občanské války tu vzniklo teprve před dvěma lety. Sídlí v domě, kde měl svůj štáb Lev Trockij, který v té době zastával strategicky důležitou funkci komisaře pro vojenství.
Na rozdíl od tematicky obdobných muzeí ještě z dob komunistického režimu, třeba v nedalekém rodišti Vladimíra Iljiče Lenina v Uljanovsku, chtějí ve Svijažsku ukázat toto složité a traumatické období ruských dějin bez předsudků. A to v dnešním Rusku vůbec není jednoduché. Když muzeum začalo pracovat, místní noviny dokonce hlásaly: "Ve Svijažsku otevřeli muzeum Trockého!" Vrchní komisař bolševických vojsk se totiž později nepohodl s Leninovým následníkem Stalinem, který ho vyhnal ze země a poté nechal v Mexiku zavraždit. Stigma nepřítele sovětského lidu Trockému zůstalo dodnes.
A cejch nepřátelského elementu mají i českoslovenští legionáři, kterým se stále říká jazykem komunistické propagandy - Běločeši. "Vyprovokovali válku? Ne, to není úplně přesná formulace," snaží se uvést na pravou míru výroky průvodkyně zástupkyně ředitele svijažského muzea Jelena Kortašovová. "U většiny historiků dnes převládá názor, že občanská válka fakticky začala už s revolucí 1917. Spíš jde o to, že v květnu a červnu 1918 byli Čechoslováci velmi aktivní a strhávali s sebou i Rusy. Formovaly se důstojnické spolky a různé jednotky pro boj proti bolševikům," dodává Kortašovová.
I díky vojenské síle Čechoslováků, kteří dobyli Samaru, se v létě 1918 mohla vytvořit vláda ústavodárného shromáždění, která záhy zformovala armádu a ta postupně obsazovala celé Povolží až po Kazaň. Strach z celkem sedmdesátitisícového československého vojska měli až v Moskvě, kam z Kazaně dorazí obrněný vlak za den a noc svižnější jízdy. Francouzský novinář Robert Vaucher, který pobýval v roce 1918 v Moskvě a Petrohradě, píše ve své knize Bolševické peklo o "československé frontě" a myslí tím veškeré boje odehrávající se v rozlehlých prostorách východní části Ruska, od Kazaně až po Sibiř.
Místo pomníku supermarket
Podvědomá nenávist k Běločechům neboli československým legionářům zůstává v ruské společnosti dodnes hluboce zakořeněná. Přitom největší odpor k budování památníků je tam, kde Čechoslováci vybojovali ty nejúspěšnější bitvy. "Ano, jednou bojovali proti Rudé armádě, tak to byli nepřátelé," řekl mi v Novokujbiševsku poblíž Samary děda Vladimír.
Ptal jsem se před památníkem oddílu zasloužilého bolševického revolucionáře Michaila Kadomceva, který padl v boji s Čechoslováky u nedaleké vesnice Lipjagy. V tomto střetu oddíl 1 600 legionářů doslova převálcoval čtyřtisícovou skupinu Rudé armády, čeští historici udávají až 1 800 mrtvých a 2 000 zajatých, zatímco ztráty legií činily třicet mužů.
Jedinou připomínkou bitvy zůstává zmíněný památník Kadomcevovi a neznámému počtu jeho mužů, kteří, jak praví nápis, tu padli v boji s Běločechy. Hledání stop československých padlých mě přivádí na zapomenutý hřbitov kousek od Lipjag, které po druhé světové válce splynuly s městem Novokujbyševsk. Na hřbitově zarostlém lebedou však nedokážu najít jedinou stopu. České ministerstvo obrany spolu s obcí legionářskou mají v plánu postavit tu památník u nádraží, hned vedle dvou malých, pečlivě udržovaných pomníčků rudoarmějců.
Stejně úspěšný nájezd podnikli legionáři na Samaru, dokonce se prý seriózně chovali k bolševikům, kteří se vzdali. "Obestoupili je a dovedli je do vězení navzdory výzvám k lynčování, takže místní komunisté vyvázli. Až poté, co na Sibiři tito lidé zorganizovali povstání proti admirálu Kolčakovi, jeho obávaná rozvědka je popravila," říká místní historik Alexandr Zavalnyj.
Dnes je Samara snad nejvíc problematickým místem ohledně uctění památky legionářů. Pomník je hotový šest let a válí se ve skladu. V parku nedaleko nádraží je dokonce hotový i podstavec, místní radnice však pod různými záminkami konečnou instalaci památníku zdržuje, odsunuje a už podruhé navrhuje změnit jeho umístění.
"Oni na kostech našich legionářů postavili nákupní centrum a sídliště, naše hroby zhanobili a zlikvidovali je," říká ředitel odboru pro válečné veterány českého ministerstva obrany plukovník Eduard Stehlík. "Nepotřebujeme nic víc, než na nějakém důstojném místě uctít památku našich padlých," dodává.
Muži zhrublých mravů
Známý moderátor pořadů o historii Nikolaj Svanidze odvysílal letos v květnu ve velmi sledované státní televizi Rossia 1 reportáž, která mluví o legionářích v tom nejhorším světle: "Ve všech městech, která obsadili, začíná teror proti těm, kteří spolupracují nebo sympatizují s bolševiky. Mučí, vraždí, rabují, uloupené věci odvážejí v ešelonech," hlásal moderátor z obrazovky. V historickém časopise Rodina se pak objevila fotografie zohavených těl československých dobrovolníků zajatých a zavražděných bolševiky u Nikolska-Ussurijského - ovšem s popiskem "Čechoslováci pózují před zastřelenými Rusy".
Plukovník Stehlík uznává, že je to nešťastné, ale česká strana má velmi málo možností, jak se takovým interpretacím legionářské historie bránit: "Naše možnosti ovlivnit vysílání v Rusku jsou prakticky nulové," říká Stehlík.
To ale neznamená, že by se Čechoslováci excesů nedopouštěli. Například legionář Jan Dvořák vzpomíná v nedávno vydaných pamětech s názvem Jak vzniklo Československo, že jeho spolubojovníci unesli na jakési sibiřské stanici ženu, zatáhli ji do vagónu, za jízdy hromadně znásilnili a pak vyčerpané tělo vyhodili do sněhu napospas vlkům. A nešlo zdaleka o jediný incident. Zvlášť špatnou pověst měl třeba jezdecký pluk Jana Jiskry z Brandýsa, který proti místním postupoval někdy nevybíravými metodami včetně vraždění civilistů.
Čechoslováci se pak už vůbec nemazali se zajatými Maďary a částečně i Němci v uniformách Rudé armády. Ti si zpravidla mohli vybrat mezi kulkou a šibenicí. Podle pamětí legionářského generála Radoly Gajdy to však byly reakce na chování především maďarských bolševiků. "Maďary jsme nebrali do zajetí, šli ve své ukrutnosti vždy do krajností. Němci byli po té stránce mnohem mírnější," vzpomíná Gajda.
A trest smrti za zradu a dezerci čekal i zajaté české rudoarmějce. "Za dobu, co byli v zajetí, mravy těchto mužů poněkud zhrubly," říká na to plukovník Stehlík, tkerý je přesvědčen, že morálka v českém vojsku byla v porovnání s ostatními bojujícími skupinami ještě na úrovni a původcům excesů hrozil vojenský soud.
Smrt admirála
Irkutsk je dalším místem, kde legionáři nemají žádný pomník, ačkoli po dobu působení legií na Sibiři byl jejich politickým a vojenským centrem. Ostatky asi 170 československých dobrovolníků leží na dvou neoznačených pohřebištích, v dětském parku a v Novogodnoj ulici na soukromém pozemku.
Tam se hluboko na zahradě domku, sestaveného z různého haraburdí, někde povalují zbytky sochy Čechie z dílny sochaře Františka Bílka, které tu už před lety objevil Tomáš Netopil. "Nesmím vás tam pustit, rodiče nejsou doma," opakuje asi třináctiletá dívka pokaždé ze tří pokusů, co se snažím toto místo navštívit. "Nikoho nepouští, chtějí si tak vynutit, aby ten pozemek od nich český stát vykoupil," objasňuje mi později Galina Netopilová, obyvatelka Irkutsku a žena Tomáše Netopila.
Scházím ulicí dolů k řece Angaře, kousek pod zanedbaným pohřebištěm Čechoslováků stojí Znamenskij klášter a před ním památník admirálu Alexandru Kolčakovi. Závěr jeho života je v dobrém i zlém spojený s Čechoslováky. Po bolševické revoluci se na nátlak Britů vrátil do Ruska, aby nastolil pořádek. V listopadu 1918 svrhl prozatímní vládu a za pomoci legií se snažil rudou diktaturu smést. Počínal si přitom stejně krutě jako bolševici, pozdější vyšetřování ukázalo, že jeho vojáci zlikvidovali na 110 tisíc lidí údajně spolupracujících s komunisty.
Kolčaka nakonec svrhli vlastní lidé a Čechoslováci ho po dohodě, která jim zajistila ústup do Vladivostoku, předali bolševické vládě v Irkutsku. Tamní politická komise nad ním vynesla trest smrti a 7. února 1920 ho komunisté na zamrzlém břehu Angary u Znamenského kláštera popravili. Na místě, kde se to stalo, je dnes skromný kříž. "Koho že tady zabili?" diví se uzbecký gastarbeitr, který u kříže loví ryby.
U admirálova pomníku je o něco živěji. Na tento unikát se jezdí dívat turisté z celého Ruska i ze zahraničí, protože pomník "bílému" generálovi v ruské záplavě Leninů se jen tak nevidí. A také vydání Kolčaka je spolu s údajnou krádeží části ruského státního pokladu na seznamu položek, které Rusové českým legionářům vyčítají.
"Běločeši. Aha. Tak to byli ti, kteří u nás v Usolje zavraždili sedm mladých chlapců," dává se se mnou do řeči paní Jelena z města asi sto kilometrů od Irkutsku. Památníky těchto "běločeských" epizod jsou transsibiřská magistrála i centrální Rusko poseté. "A vydali Kočaka, ukradli poklad…" pokračuje paní Jelena. "Byla to strašná doba a oni prostě měli tu smůlu, že se ocitli na špatném místě a museli to všechno nějak řešit, jinak by to s nimi dopadlo stejně jako s celou naší zemí. Těžko soudit po sto letech."
