Útěk od běsů i UHO. Tak se vracejí duševně nemocní do života

Fotky: Život po blázinci. Tudy se lidé vracejí zpátky "domů"
Zbláznit se je snadné, vrátit se do "normálního světa" je pro desetitisíce Čechů nadlidský úkol. Přitom nepotřebují mnoho, jen trochu pomoci. FOKUS je jedna z mála organizací, která to dělá. Dům v pražském Lehovci.
Nabízí lidem s dlouhodobou duševní chorobou bezpečné zázemí a poskytuje podporu pro získání dovedností a sebedůvěry.
Přijít mezi lidi se schizofrenií a požádat je o rozhovory a fotografování do novin se mi zdá jako jedna z největších troufalostí. Přesto jsem v domě na pražském Lehovci našel statečné lidi, kteří i přes stigmata, jaká na ně média, politici i většina společnosti lepí, souhlasili. Paní Alena, magistra přírodních věd, nám to tu ukáže.
Obývací pokoj.
Foto: Ludvík Hradilek
Ludvík Hradilek Ludvík Hradilek
31. 10. 2014 5:30
Pro tisíce lidí, kteří nejen v Praze trpí duševní chorobu, je k dispozici pouze pár desítek míst v chráněném bydlení. Ostatní jsou se svými depresemi, bludy či mániemi sami doma nebo v nemocnici.

Praha - "Představte si, že za vámi někdo přijde, že si máte umýt nádobí nebo prostřelit hlavu. Raději si prostřelíte hlavu, to je deprese," říká sedmatřicetiletý Vojtěch na verandě domu na okraji Prahy. Organizace Fokus v tomto domě zajišťuje komunitní bydlení, jednu ze svých služeb pro lidi s dlouhodobým duševním onemocněním 

Více než polovina  klientů má diagnózu schizofrenie, zbytek si rozdělují ostatní diagnózy (zejména bipolární porucha, obsedantně-kompulsivní porucha, posttraumatický stresový syndrom, poruchy osobnosti) a takzvané duální diagnózy, kdy duševní onemocnění komplikuje ještě drogová závislost.

„Představte si, že za vámi někdo přijde, že si máte umýt nádobí nebo prostřelit hlavu, raději si prostřelíte hlavu, to je deprese,“ říká Vojtěch
„Představte si, že za vámi někdo přijde, že si máte umýt nádobí nebo prostřelit hlavu, raději si prostřelíte hlavu, to je deprese,“ říká Vojtěch | Foto: Ludvík Hradilek

Kromě komunitního bydlení, kde žije osm lidí pohromadě, pronajímá Fokus sedm bytů, ve kterých žije 12 klientů. Pro dvacet lidí, kteří bydlí u sebe doma, zajišťují terénní služby.

Podobnou službu duševně nemocným nabízí v Praze už jen obecně prospěšná organizace Bona. 

Pro pět, možná i deset tisíc lidí, kteří v Praze mají duševní chorobu, je tak k dispozici pouze několik desítek míst v chráněném bydlení. Drtivá většina pacientů je se svými depresemi, bludy či mániemi sama doma nebo v nemocnici.

Za 37 dní zpátky v pavilonu číslo 27

Před šestnácti lety bral Vojtěch nějaké drogy. Pracoval v bezpečnostní službě, tam se dostal do konfliktu s kolegou a začal slyšet hlasy, sprostě mu nadávaly, byly agresivní, sílily. "Ty čů...u, neser se s ním, vraz mu nůž do břicha, do žeber," říkaly mu hlasy.

Skončil v bohnické nemocnici, absolvoval sedm elektrošoků a hlasů se zbavil. Po dvou letech ho pustili domů k mámě. Přestal brát léky a za 37 dní se vrátil na pavilón číslo 27, uzavřené oddělení, kterému se v Bohnicích přezdívá "neklid".

Když dostal "nutkání" třeba rozbít okno nebo někomu dát pěstí, sám požádal, aby ho přikurtovali.

Na pobyt v nemocnici si nestěžuje. "Byli na mě hodní," hodnotí zacházení, jehož se mu dostalo v Bohnicích.

UHO vystřídalo vlastní vaření

Ale teprve v komunitním domě organizace Fokus si uvědomuje, jak to je v nemocnici hrozné. “Rozdíl mezi pacientem a doktorem v Bohnicích znáte?“ usměje se trochu Vojtěch poprvé. "Doktor má klíče." Zamřížovaná okna, každý den stejné jídlo. "Víte, co je UHO?"

V komunitním bydlení je Vojtěch tři měsíce. "Tady nutkání nemám," popisuje svou zkušenost. Dvakrát týdně jezdí na terapie do sanatoria Ondřejov, kde má i svého psychiatra. 

Dívá se na televizi, kdy chce, jednou za týden uvaří pro všechny to, co má rád, uklidí společné prostory a má klid. Aby neseděl doma, jezdí za mámou, občas tam přespí. Rád by bydlel v bytě, kam by za ním někdo občas přišel a s něčím mu pomohl.

Kdo tu chce bydlet, musí k psychiatrovi a na plavání

Dagmar Jadrná je jedním z šesti terapeutů, kteří pomáhají klientům s návratem do "normálního světa". Když si četla po tragédii ve Žďáru nad Sázavou v novinách palcové titulky "Duševně nemocná žena vraždila", bylo jí smutno. "Je to stejně zavádějící informace, jako by psali "Diabetik zabíjel."

Pracuje se schizofreniky ve Fokusu dvanáct let. Krizových situací zažila nespočet, ale nikdy to neskončilo fyzickou agresí.

Dagmar Jadrná pracuje se schizofreniky ve Fokusu dvanáct let. Krizových situací zažila nespočet, ale nikdy to neskončilo fyzickou agresí.
Dagmar Jadrná pracuje se schizofreniky ve Fokusu dvanáct let. Krizových situací zažila nespočet, ale nikdy to neskončilo fyzickou agresí. | Foto: Ludvík Hradilek

Se svými pěti kolegy má na starosti čtyřicet klientů. Tady v komunitním bydlení je každý den někdo z nich. Kromě organizace společného bydlení, vaření a uklízení podporují klienty v dalších povinnostech. Kdo tu chce bydlet, musí pravidelně docházet k psychiatrovi a třikrát týdně absolvovat některou aktivitu venku. Stačí, když si jdou zaplavat nebo do divadla.

Co dostanou za tři tisíce?

Terapeuti pomáhají zajistit komunikaci s úřady, vyřídit důchod či sociální dávky. Polovina klientů chodí do práce, většinou v rámci organizace. Cvičí je v opětovném získání sociálních dovedností, péči o sebe samé, domácích pracích. 

Celá služba stojí klienta necelé tři tisíce korun.

Třiačtyřicetiletý pan Václav má za sebou bohatý život, pubertu strávil v pasťáku, později se živil jako živnostník, opravoval počítače. Pak ho dostaly termíny, dluhy, daně, předpisy, vyhlášky.

Tyran mě nutí si čistit zuby

Václav žertuje a vypadá, že je v pohodě, kvůli depresím strávil pět let v nemocnici, trpí abulií, úplnou ztrátou vůle. "Jediné, co mě těší, je se dobře najíst," říká a poplácává si své stoosmdesátikilové tělo. Ve společenské místnosti má svůj stůl, kde se snaží něco dělat. "Co mi dřív trvalo půl hodiny, dělám celý den," vysvětluje.

"Večer nemůžu spát a plánuju, co všechno ráno udělám, a druhý den v poledne mě nemůžou vzbudit a v jednu mě tady ten tyran tahá z postele a nutí mě vyčistit si zuby," směje se Václav.

"Tyran" je usměvavý terapeut Pavel Řeháček, neváží ani třetinu co jeho klient. Pro Václava je to "klíčový pracovník", s ním řeší především své plány, touhy a potřeby. "Taky tam napište, že mě nutí jíst zeleninu a chodit na procházky. Ještě že mě nenutí běhat, je to v jádru hodný kluk a my tady nějaký vyšší oko potřebujeme."

Pan Václav a jeho 180 kilo. "Co mi dřív trvalo půl hodiny, dělám teď celý den."
Pan Václav a jeho 180 kilo. "Co mi dřív trvalo půl hodiny, dělám teď celý den." | Foto: Ludvík Hradilek

Klient tu může zůstat dva roky, pak by měl již být schopen žít v chráněném bytě, kam za ním terapeuti docházejí podle potřeby několikrát týdně. Po dalších dvou nebo maximálně třech letech v chráněném bytě by měli být schopni vrátit se zpátky domů, pokud mají kam. I tam je budou terapeuti dál navštěvovat podle individuálních potřeb.

Doktoři a sestry mě spíš táhli dolů

Šestatřicetiletá magistra přírodních věd Alena Kubíková slyšela hlasy, už když chodila na gymnázium. Když se dostala do léčebny, mysleli, že má anorexii. Odmítala jíst, za dva měsíce zhubla o dvacet kilo, byla to deprese, součást její schizoafektivní poruchy.

Alena:"Bydlet doma s mámou? Na to nemám nervy."
Alena:"Bydlet doma s mámou? Na to nemám nervy." | Foto: Ludvík Hradilek

V léčebnách prožila sedm měsíců života a po dvou letech v komunitním bydlení má jasno. "Život je to hodně odlišný, tady je to svoboda. Doktoři a sestry mě spíš táhli dolů než nahoru. Potřebuji jen trochu pomoct."

Bydlela u mámy, ale tam se nemůže vrátit. "Nemám na to nervy," říká.

Paní Alena pracuje v Kavárně v podporovaném místě. Shání si práci v oboru organické chemie, který vystudovala, ale nepohrdla by ani místem laborantky.

Místa jsou stále obsazena

Lenka Škvorová, vedoucí týmu sociálních pracovníků, říká: "Místa u nás jsou stále obsazena, díky městským částem Prahy 14, 6, 2 a 4 máme ubytování pro 20 lidí, kdybychom měli sto míst, obsadíme je."

Lidé s duševním onemocněním se z nemocnice nemají kam vrátit, rozpadly se jim rodiny, zažili hrozné ponížení, trpí úzkostí, samotou. Často jsou ve finanční tísni. Na vyřízení invalidního důchodu se čeká dlouho, příspěvek na péči je nastaven tak, že na něj duševně nemocní nedosáhnou.

Proto je často problém, aby si klienti zaplatili služby Fokusu, i když nejsou drahé.

Nemají peníze a často si neuvědomují ztrátu sociálních návyků. Jaký dospělý inteligentní člověk bude chtít platit za to, aby mu někdo připomínal, že se má mýt nebo jak hospodařit s penězi?

Na stole svítí svíčky, vedle chlebíčků leží dárky. Paní Alena se loučí.
Na stole svítí svíčky, vedle chlebíčků leží dárky. Paní Alena se loučí. | Foto: Ludvík Hradilek

Lenka Škvorová si myslí, že by všem pomohlo, kdyby služby sociální rehabilitace byly pro duševně nemocné zdarma.

Dnes se v bytě chystá malá slavnost. Přišli všichni terapeuti i obyvatelé bytu. Na stole svítí svíčky, vedle chlebíčků leží dárky. Paní Alena se loučí. Spolu s ní se pomalu vrací do "normálního" světa i paní Eva.

Během společného pobytu se z nich staly kamarádky, chtěly by bydlet spolu. Zanedlouho se budou stěhovat do chráněného bytu v centru Prahy.

Příběh bankovní úřednice

Bipolární porucha se u paní Evy projevila, když vedla pobočku IPB banky. Stres z krachu, naštvaní klienti, změny s novým vlastníkem, propouštění. Rok byla na neschopence, v depresi ležela celé dny v posteli u zapnuté televize.

Rozpadla se jí rodina.

Když depresi vystřídala mánie, dokázala nemožné, v České spořitelně si na svůj invalidní důchod půjčila dvě stě tisíc a rozdala je na charitu. "Byla jsem jako Ježíšek, rozdávala jsem dárky," vzpomíná. "Máte tisíc procent energie, je to skvělý pocit!"

Dokonce dostala od Prahy 3 sociální byt, ale nemůže se tam ještě vrátit. Zatím si troufá do chráněného bytu, ale když všechno půjde dobře, nastěhuje se do svého.

"Fokus mně zachránil život, kdybych se v Bohnicích dostala na chronický pavilón, dodělala bych se úplně," říká potichu paní Eva.

Facebooková stránka autora

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Ozbrojenci v Kamerunu zaútočili na školu, zabili osm dětí

Nejméně osm dětí ve věku 12 až 14 let zabili a další desítku žáků zranili ozbrojenci, kteří dnes vtrhli do školy ve městě Kumba na západě Kamerunu. Informovala o tom agentura AFP. Masakr, při němž ozbrojenci použili i mačety, se stal v regionu, kde vládní jednotky několik let vedou tvrdý boj se separatistickými skupinami. "Přijeli na motorkách, vtrhli do třídy a začali střílet," popsal scénu místní zastupitel. Zatím není jasné, kdo za útokem na školu stojí. Oblast sužuje konflikt od roku 2017, kdy separatisté vyhlásili po násilném potlačení pokojných protestů vlastní stát Ambazonii. Prezident Paul Biya, který Kamerunu vládne od roku 1982, poté vyhlásil separatistům válku a označil je za teroristy. Podle nevládních organizací se zločinů dopouštějí obě strany.

před 3 hodinami

Ajax překonal rekord nizozemské ligy, Venlu nastřílel 13 gólů

Fotbalisté Ajaxu deklasovali 13:0 Venlo a zaznamenali nejvyšší výhru v historii nizozemské ligy. Útočník Lassina Traoré přispěl k debaklu pěti góly a třemi asistencemi. Pět gólů v jednom utkání dal v dresu slavného amsterodamského celku naposledy před 35 lety legendární Marco van Basten.

Ajax překonal svou nejvyšší výhru ze sezony 1971/72, kdy porazil 12:1 Arnhem. Také střelecký rekord v utkání na soupeřově hřišti byl dosud v držení úřadujícího nizozemského šampiona, který před třemi lety vyhrál na půdě Bredy 8:0.

Favorit ovládl první poločas ve Venlu 4:0, po změně stran navíc dostal červenou kartu domácí Christiaan Kum a Ajax spustil ve zbytku utkání kanonádu. Míč držel 76 procent hracího času a prostor mezi tyčemi trefil třiadvacetkrát. Soupeř naproti tomu ani jednou.

Výjimečný výkon devatenáctiletého útočníka Traorého z Burkiny Faso doplnili i další spoluhráči. Dva góly a asistenci zaznamenal Jurgen Ekkelenkamp, dvakrát se trefil i střídající veterán Klaas-Jan Huntelaar.

Ajax se tak posunul do čela soutěže, na první místo se ale v případě nedělní výhry v Arnhemu může vrátit PSV Eindhoven. Venlo je s pěti body z šesti zápasů ve středu tabulky.

Zdroj: ČTK
před 3 hodinami

Ženy opět vyšly do boje proti Lukašenkovi

Několik stovek běloruských žen dnes opět demonstrovalo v Minsku za odstoupení autoritářského prezidenta Alexandra Lukašenka. Nejméně deset aktivistek policie zadržela. Menší protivládní demonstrace se konaly i v dalších městech země. Ženy pochodovaly centrem města a měly v deštivém dni červenobílé deštníky v barvách historické běloruské vlajky. Nesly také transparenty, na nichž měly napsány své profese, aby zdůraznily šíři opozice vůči Lukašenkovi. Ten vládne v Bělorusku už 26 let a letos v srpnu ho ústřední volební komise opět vyhlásila vítězem prezidentských voleb. Opozice, EU, USA i další země považují výsledky za zmanipulované. Demonstrace v Bělorusku pokračují už dva a půl měsíce i přes četné zatýkání i mnohdy brutální zákroky vůči jejich účastníkům. 

před 5 hodinami

Wellens vybojoval na Vueltě první etapový triumf, dál vede Roglič

Pátou etapu cyklistické Vuelty vyhrál Belgičan Tim Wellens ze stáje Lotto-Soudal. Čtvrtý dojel obhájce prvenství Primož Roglič (Jumbo-Visma) ze Slovinska a nadále vévodí celkovému pořadí. Jan Hirt (CCC) byl se ztrátou více než čtyř minut jednasedmdesátý, Zdeněk Štybar (Deceuninck-Quick Step) obsadil 107. místo s mankem téměř 13 minut.

Po páteční rovině přišla na řadu již čtvrtá kopcovitá etapa v programu náročného úvodního týdne. Po takřka 185 kilometrech na trase Huesca - Sabiňánigo se rozhodovalo mezi trojicí závodníků, která se zformovala přibližně 70 kilometrů před cílem a dotáhla svůj únik až k obsazení pódia.

V závěru měl při dojezdu v těžkém stoupání do cíle nejvíc sil devětadvacetiletý Wellens. Udolal Francouze Guillaumea Martina (Cofidis) a dočkal se etapového vavřínu při prvním startu na Vueltě. Na Grand Tours slavil dvakrát také na Giru d'Italia. Třetí byl Nizozemec Thyman Arensman (Sunweb), který ale z boje o etapový primát odpadl již několik desítek metrů před cílem.

Zdroj: ČTK
Další zprávy