Při útěku z Leopoldova zavraždili pět dozorců. Předcházela tomu nejdivočejší vzpoura

Při útěku z Leopoldova zavraždili pět dozorců. Předcházela tomu nejdivočejší vzpoura
Nasazeno bylo i dvanáct obrněných transportérů. Fotoreprodukce z dobového VHS videozáznamu policejních složek ČSSR.
Celkem se zásahu účastnilo přes dva tisíce příslušníků bezpečnostních složek. Fotoreprodukce z dobového VHS videozáznamu policejních složek ČSSR.
Akce se zúčastnilo 62 příslušníků jednotek rychlého nasazení, takzvaných červených baretů, psalo tehdejší Rudé právo. Ukázka z filmu "Amnestie" od režiséra Jonáše Karáska z roku 2019.
Jeden z vězňů, který s Polgárovou skupinou uprchl, Dalibor Bajger, po svém zadržení na Okresním úřadu vyšetřování v Trnavě, 27. listopadu 1991.
Foto: BONTONFILM, a.s. / Reprofoto z filmu "Amnestie" od režiséra Jonáše Karáska z roku 2019
Dan Poláček Pavel Švec Dan Poláček, Pavel Švec
Aktualizováno 27. 11. 2021 18:59
Před třiceti lety zažilo Československo útěk trestanců, který nemá obdoby svou brutalitou. Několik vězňů povraždilo v leopoldovské káznici pět strážných. Útočili a zraňovali i lidi, které při úprku náhodně potkali. Skupina kriminálníků mířila do Polska, přes které chtěla zmizet v Austrálii. Cestou se však uprchlíci opili takovým způsobem, že v chaosu nastoupili do vlaku, který je odvezl zpět.

Sobota 23. listopadu 1991. Den, který vstoupil do historie československého vězeňství jako nejbrutálnější útok trestanců na dozorce v moderních dějinách. Pět strážných bylo zavražděno. Nejmladší obětí byl dvacetiletý mladík, nejstarší padesátiletý muž. Proti přesile neměli šanci. Agresivita útočníků, kteří chtěli z obávaného slovenského vězení uprchnout, byla ohromná. A překvapivá. V čele skupiny kriminálníků stanul Tibor Polgári, někdejší vůdce masivní rebelie v Leopoldově z března roku 1990, sekundoval mu Miloš Uriga.

K nejdivočejší vzpouře vězňů v historii země, která událostem z listopadu 1991 předcházela, se dostaneme později.

Onu sobotu sedmičlenná skupina kriminálníků vedená Polgárim využila střídání stráží a chvilkové nepozornosti dozorců. Vězni na ně zaútočili a ručně vyrobeným nožem zavraždili prvního z nich. Sedmkrát ho bodli do hrudníku. Ostatní dva bachaře svázali. Třicetiletý Polgári, přezdívaný Blázen, s dvaadvacetiletým Urigou sebral mrtvému uniformu, klíče a v převlečení zamířili k východu z věznice.

Personál věznice ovšem v tu chvíli stále nic netušil. I proto se ozbrojeným trestancům podařilo proniknout až do operačního střediska leopoldovské káznice u hlavní brány. Zde noži nekompromisně zabili zástupce velitele strážní směny a další tři příslušníky vězeňské stráže. Zde se zmocnili dvou samopalů a čtyř pistolí, uložených ve skříni. Cesta ven byla volná. Sedm ozbrojených nebezpečných kriminálníků se dalo za branou věznice na dramatický útěk. Jejich cílem bylo Polsko, přes které chtěli uprchnout do Austrálie. Jako pojistka jim měl sloužit jeden zajatý bachař, kterého chtěli v případě střetu s policií použít jako rukojmího.

Trestanci hráli o čas, potřebovali se co nejrychleji přemístit na sever k hranicím Polska. Proto přepadli několik náhodných řidičů a ukradli jim automobil. Na cestě čtyři lidi zranili těžce, sedm lehce. Zároveň se však stačili při úprku opít a zdrogovat. I to pravděpodobně hrálo roli v tom, že nabourali do stromu. Zločinci se v tu chvíli rozhodli vyměnit nepojízdný vůz za vlak. A na nejbližším nádraží zmateně do jedné soupravy nastoupili.

Paradoxně je odvezla zpět do blízkosti Leopoldova. A v okolí nedalekých Piešťan je schované ve stohu obklíčila policie. Polgári, který si v leopoldovském kriminálu odpykával trest za vydírání, byl při následné přestřelce postřelen do břicha. Po dvaceti hodinách od chvíle, kdy vězni uprchli, byl konec.

Málokterá událost v porevolučním Československu vyvolala tak silné volání po obnovení trestu smrti. V následném soudním procesu, jenž se konal v únoru 1993, dostal Polgári a Uriga za vraždy dozorců doživotí. Stejný trest si odnesl i Andrej Harvan, jenž si v Leopoldově odpykával trest za dvojnásobnou vraždu. Harvan si o něco později ve vězení vzal život. Členy skupiny byli dále Dalibor Bajger, Vladimír Duda, Bartolomej Botoš a Václav Fedák.

"Tragickou událost z Leopoldova nepopírám. Hluboce lituji, co jsem vykonal. Zabil jsem člověka, ten skutek v sobě budu nosit po zbytek života. Pobyt ve vězení mě naučil být lepším člověkem. Nejsem bezcitný mafián ani sexuální predátor. Výpovědi znalců jsou nepodstatné chiméry. Po těch letech už mám na svět úplně jiný pohled, než když jsem byl mladý a nerozvážný," tvrdil podle slovenského deníku SME Polgári v roce 2018 před soudem, který řešil žádost o jeho předčasné propuštění. Požadavek zamítl.

Největší vězeňská vzpoura v historii Československa

Polgári i Uriga byli mezi vězni v Leopoldově dobře známí již od března předchozího roku. Tím se dostáváme k události, která pozdějšímu brutálnímu útoku na strážné při útěku vězňů předcházela.

Ve čtvrtek 15. března 1990 vyhlásilo v leopoldovské věznici 217 trestanců hladovku, vytlačilo dozorce z ubytovacích prostor a zabarikádovalo se. Požadovali okamžité propuštění na svobodu. Vzpoura se rychle šířila. Záhy se počet vzbouřenců zvýšil zhruba na pětinásobek. Odhadem třetina z nich byla nejbojovnější. S takovou masou již byli kriminálníci schopni věznici zcela obsadit. Následovaly násilnosti, rabování, ničení zařízení, zakládání požárů. Vůdcem vzpoury a samozvaným ředitelem věznice se prohlásil právě recidivista Tibor Polgári. Bezpečnostní složky se stáhly, vyčkávaly, vyjednávaly.

Vzpouru tehdy spustil přechod k demokracii, trestanci se nechtěli smířit s tím, že amnestie nového prezidenta Václava Havla se nevztahuje na všechny. Minula pachatele závažných provinění, jako byly vraždy, znásilnění a loupeže.

Vyjednávání však k ničemu nevedla. Až 28. března velení bezpečnostních složek rozhodlo o rychlém zásahu. Ministerstvo vnitra proti vzbouřencům nasadilo mimořádnou sílu. Tři vrtulníky, dvanáct (některé zdroje uvádějí šest) obrněných transportérů a více než dva tisíce mužů. "Akce se zúčastnilo 62 příslušníků jednotek rychlého nasazení, takzvaných červených baretů, 350 příslušníků Sboru nápravné výchovy, dalších sto ze Sboru národní bezpečnosti, více než 150 příslušníků výsadkového vojska a zabezpečovalo ji i na 1700 vojáků," popsalo tehdejší Rudé právo.

Na ně ovšem, až na 150 trestanců, kteří se vzpoury odmítli účastnit a spoluvězni je drželi jako rukojmí, čekali ozbrojení kriminálníci, odhodlaní o káznici bojovat. V dílnách si vyrobili zápalné lahve, upravili kovové tyče s bodly, dýky, mačety, sekery, cepy a dokonce sestrojili i plamenomet. Došlo ke dramatickým střetům, boje muže proti muži.

Bitva trvala dvě a půl hodiny. Až pak bezpečnostní složky získaly nad vězením kontrolu. Škody činily tehdejších 30 milionů korun a pět budov z jedenácti v areálu věznice bylo zničeno. Před soudem posléze za vzpouru stanulo třiasedmdesát vězňů včetně jejího vůdce. Tresty byly v celkové výši 345 let a 10 měsíců vězení. Nejvyšší trest činil 14 a půl roku. Nejnižší 18 měsíců.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 25 minutami

V Indii vypukly potyčky mezi vojáky a místními horníky, zemřelo 13 lidí

Vesničané na severovýchodě Indie zapálili několik vojenských vozidel poté, co tam vojáci nedopatřením zabili šest horníků, jež považovali za vzbouřence. Při následných potyčkách pak příslušníci ozbrojených sil usmrtili dalších sedm místních, napsala agentura AP s odkazem na vyjádření místních činitelů. Při střetech rovněž zemřel jeden voják. Incidenty vyšetřují místní úřady.

Podle důstojníka armády spustili vojáci palbu na vozidlo poblíž hranic s Barmou, když dostali zprávy o očekávaném pohybu vzbouřenců v oblasti. Podle jednoho z místních představitelů však byli v autě indičtí horníci.

Rozlícení vesničané následně zapálili dvě vojenská auta, vojáci na ně začali střílet a zabili dalších sedm lidí. Při potyčkách rovněž zemřel jeden voják.

Indický ministr vnitra Amit Šáh uvedl, že jej tento "nešťastný incident" velmi mrzí, a prohlásil, že záležitost vyšetří vláda státu Ásám, kde k němu došlo.

Indické vládní jednotky se na severovýchodě země potýkají s řadou povstaleckých skupin, které po útocích na indické vojáky často hledají úkryt právě v sousední Barmě.

Zdroj: ČTK
před 53 minutami

Výbuch sopky Semeru v Indonésii připravil o život nejméně 13 lidí

Po výbuchu sopky Semeru na indonéském ostrově Jáva zemřelo nejméně 13 lidí a 98 jich utrpělo zranění, informoval podle světových agentur místní úřad pro zvládání přírodních katastrof BNPB. Původně hovořil o jedné oběti a nejméně čtyř desítkách raněných. Deset lidí, kteří byli po erupci uvězněni v okolí místních dolů, se záchranářům podařilo přesunout do bezpečí.

Semeru je nejvyšší horou na Jávě, měří přes 3600 metrů nad mořem. V sobotu začala sopka chrlit lávu a popel, sopečná mračna zahalila blízké vesnice a lidé začali z oblasti prchat, píše agentura Reuters. Erupce podle úřadů zničila řadu budov a poničila rovněž důležitý most spojující okres Lumajang a město Malang.

Mezi raněnými jsou podle BNPB dvě těhotné ženy. Z obětí se zatím podařilo identifikovat pouze dvě, uvedl úřad.

Sopka Semeru naposledy vybuchla v lednu, erupce se tehdy obešla bez obětí na životech. V Indonésii, kde žije přes 270 milionů obyvatel, je téměř 130 aktivních sopek. Tato oblast je součástí takzvaného ohnivého kruhu, což je pás kolem zlomových linií v Tichém oceánu s častým výskytem zemětřesení a sopečných erupcí.

Evropské středomořské seizmologické centrum (EMSC) informovalo, že oblast severně od ostrova Halmahera zasáhlo zemětřesení o síle šesti stupňů. Zatím nejsou zprávy o obětech či větších škodách. Halmahera leží asi 2000 kilometrů severovýchodně od Semeru.

Zdroj: ČTK
Další zprávy