Jak je na tom vlastně Česko s vodou a s jejími tenčícími se zásobami?
Na první pohled se může zdát, že jí máme dost, že se až tak moc neděje a že si nemusíme dělat starosti. Vždyť nám přece – na rozdíl od loňského sucha – prší. A já dodávám, jen tu a tam, takže to stále není to dobré. Zejména pokud jde o stavy podzemních vod, které se doplňují s velmi dlouhou setrvačností. Ještě před měsícem byla například téměř polovina podzemních vodních zdrojů v Česku na úrovni sucha či mimořádného sucha.
V České republice je mnoho míst – ať již třeba na střední, jižní, či severní Moravě anebo na Žatecku –, kde půdní sucho sice momentálně ustoupilo, jinak ale máme sucho v podzemních vodách téměř v celé republice. Vlastně jde o kumulativní efekt z uplynulých dvou let s velmi malým množstvím sněhu a jen nárazovými dešťovými srážkami. No a letošek u nás stále více doléhající sucho jen zmírnil. V normálu to tedy momentálně ani zdaleka není.
Vzhledem ke klimatickým změnám a oteplování to navíc nevypadá na bůhvíjak na sníh bohaté zimy. Co když ho bude stále méně?
Vše tomu, bohužel, zatím nasvědčuje. V tom případě budeme mít vždy velký problém s doplňováním zásob podzemních vod. Ty se totiž – a Šumava je toho názorným příkladem – doplňují především díky postupnému odtávání sněhu. A přirozeně nejen na Šumavě, ale i v jiných českých horách roztávala před nějakými deseti patnácti lety třímetrová nadílka sněhu až do konce května a někdy ještě v červnu.
Zato dnes? Sněhu je tam v zimě nesrovnatelně méně – v lepším případě tak do metru. Přičemž už v březnu téměř všechen roztaje, takže se voda dostane rychle do vodotečí a pak stejně rychle i mimo Českou republiku. K tomu všemu jsme přes sto let odvodňovali naši krajinu, takže je dnes právě udržení vody v ní stále větším problém – dokonce jedním ze zásadních, s nímž souvisí další rozvoj této země. Tvoříme střechu Evropy, takže k nám žádná povrchová voda nepřitéká, všechna naopak odtéká. Jen pro srovnání: na území dnešní České republiky bylo před nějakými dvěma sty lety sedmdesát tisíc rybníků. A dnes? Sotva desetina.
Ještě ke klimatickým změnám. Vědci připomínají, že sucho a povodně jsou dvě strany jedné mince. Vnímáte to tak?
Samozřejmě. Takřka všude to vidíme v různých částech světa. Do míst, kde dlouho ani nekáplo, přicházejí najednou obrovské přívalové deště, aby tam pak po nich opět celého tři čtvrtě roku nezapršelo.
Sucho jsme zaspali
A jak by to tedy mohlo se srážkami vypadat v Česku v příštích letech?
Jejich objem by se neměl měnit. V průměru by to tedy mělo být stále kolem 680 mm ročně (680 litrů na metr čtvereční – pozn. red.). Zásadně se ale zato změní rozložení srážek. Tudíž to, co dříve napršelo či nasněžilo za dva měsíce, na nás spadne třeba za pouhé tři dny. A co neudržíme, to jednoduše odteče pryč.
Pokud zůstaneme u té "jedné mince", tak je snad už Česko relativně dobře připraveno na povodně. A jak jsme na tom s tou druhou stranou – suchem?
O poznání hůře. Stejně jako na povodně jsme se měli připravovat i na sucho. Chápu ale politiky, že sucho pro ně nebylo dříve tak "sexy", tak zajímavé. Sucho je totiž plíživé, nemá tak impozantní a zpravidla i tragické dopady. Dnes už ale nikdo nepopírá, že sucho může – a někdy už i má – na naše životy mnohem fatálnější dopady než povodně. Takže s tím začínáme konečně něco dělat.
Stává se tak voda strategickou surovinou, jak to například vyplývá z některých analýz NATO? V některý částech světa se ostatně o zdroje vody i válčí.
Voda je – a vždy ostatně i byla – strategickou, životně důležitou surovinou. O tom není nejmenších pochyb. Ukázalo se to ostatně při loňském dlouhotrvajícím suchu. A přesto s ní neumíme hospodařit. Stále totiž žijeme v iluzi, že je jí v Česku dost: vždyť tu přece máme řeky, přehrady... i zdroje podzemní vody. Jenomže právě loni se ukázalo, že ani tohle vše nemusí najednou stačit.
Například české zemědělství má v šetrném nakládání s vodou stále obrovské rezervy. Naše zavlažovací systémy – ve srovnání s těmi izraelskými kapkovými – jsou až neuvěřitelně nehospodárné.
Už v roce 1993 nastalo v Česku sucho, kdy milion lidí –˜ tedy desetina obyvatel – byl několik týdnů zásobován vodou cisternami. A podobné riziko nám stále hrozí. Stovky obcí v Česku jsou totiž napojeny na (nyní mělké) podzemní zdroje vody – studny či vrty. V Česku jsou na nich mimochodem závislé čtyři miliony lidí. Voda je tudíž opravdu strategickou surovinou: ať již se jedná o tu pitnou, anebo pro zemědělství či průmysl. Ve chvíli, kdy loni začaly kolabovat stavy vodotečí, měly například průmyslové podniky obrovský problém se zajištěním chladicí vody na provoz.
Aby mohla mimochodem v Praze fungovat ústřední čistírna odpadních vod, je k tomu nutný alespoň minimální průtok Vltavy, což je nějakých 40 kubíků za vteřinu. No a v červenci loňského roku neměla Vltava při dlouhotrvajícím suchu k překonání této kritické hodnoty moc daleko. Zcela vyschly desítky malých říček a potoků.
V zásobách vody je za Českem už jen Malta s Kyprem
Mám tomu rozumět tak, že klimatickým změnám je vystavena nejen dramaticky odtávající Arktida či potápějící se tichomořské ostrovy, ale už i střední Evropa?
Přesně tak. Klimatickým změnám jsme už teď stále citelněji vystaveni. Z hlediska zásob podzemní a povrchové vody na jednoho obyvatele držíme v Evropské unii dokonce jedno z nejhorších míst. Za námi je už jen Malta s Kyprem.
Je to opravdu tak špatné? Alespoň podle ředitele Vodohospodářského ústavu Marka Riedera se na druhé straně v tichosti rozjíždí vládní projekt zadržování vody v přírodě. Ať již jde o zasakování vody do půdy, přeměnu suchých poldrů v trvale napuštěné, anebo výstavbu přehrad. Ve kterých projektech či stavbách se pokročilo nejdále?
Pokud by byla zemědělská a lesní půda v České republice jen středně kvalitní a měla schopnost zadržovat vodu, může zachytit až devět miliard kubíků vody. Dnes ovšem zadrží jen pět miliard. A tenhle rozdíl dělá více než trojnásobek objemu vody ve Vltavské kaskádě. I proto jsme se s ministerstvem zemědělství pustili do celého řetězce kroků, jak vodu v krajině zadržet: ať již jde o výstavbu přehrad či přírodě blízké projekty. Podstata udržení vody v krajině spočívá nicméně v zemědělské půdě: snížení její eroze a zvýšení retence. Všechny ostatní akce jsou sice viditelnější, ale také nesrovnatelně dražší... a mají i mnohem větší setrvačnost.
Vláda teď například rozhodla o nádržích v Senomatech, Šanově, Pěčíně a Vlachovicích. Respektive že se bude pokračovat v jejich přípravě. Pokud se ale bavíme o jejich dokončení, tak je to u větších staveb až někdy v roce 2035 až 2038. Jenomže sucho nečeká. Takže se už teď pouštíme do stovek menších projektů, na něž čerpáme peníze z evropských operačních programů. Jen z programu pro životní prostředí máme k dispozici sedm miliard korun. Takže do konce roku vypíšeme výzvy na celou tuto částku.
Co za těch sedm miliard postavíte?
Počítáme s rekonstrukcemi rybníků, vodních nádrží, umělými nádržemi pod parkovišti či velkými asfaltovými plochami, ale i zasakovacími oblastmi, kam se bude voda při tání sněhu přečerpávat z řek. Jde o celý komplex opatření se stovkami přírodě blízkých staveb. Na tohle se dřív, bohužel, ani nesáhlo. Vodohospodářský ústav projektoval ale naštěstí tyto stavby do šuplíku i v dobách, kdy se téma přicházejícího nedostatku vody nenosilo, takže je můžeme spustit poměrně rychle. Velké stavby – jako například přehrady – jdou za ministerstvem zemědělství, pod které spadají povodí řek.
Klimatická změna je tu, ať už za ni může člověk, či příroda, a my nemáme moc šancí ji zastavit. Můžeme ji z hlediska produkce skleníkových plynů jen zmírnit. A mám-li to říci natvrdo: přežije jen ten, kdo se přizpůsobí. Využijme tedy přirozených vodních reliéfů a stovek zaniklých rybníků, které se po celá desetiletí neprozřetelně vysušovaly anebo jsou dnes zarostlé či zasypané.
Ministr s krumpáčem a lopatou
Na jaké částky tahle "vodní adaptace" přijde?
Mluvíme tu o desítkách miliard korun. Ale jak říkám: není čas čekat dvacet let, až vzniknou přehrady anebo až se dostaví velká nouze o vodu. Protože ona jednou zcela jistě přijde. I kdybychom dnes ostatně měli na přehrady bilion korun, tak ho stejně neutratíme rychle kvůli legislativě či schvalování projektů.
Jaký význam má například projekt geografa a hydrologa profesora Bohumíra Janského, který na Šumavě už dlouho zkoumá možnost obnovy dávných vodních nádrží – takzvaných klauz na horních tocích řek? Zmíněný Mark Rieder dává například Janského výzkumu velkou váhu.
Jde bezesporu o zajímavý a na první pohled viditelný projekt. Každá taková vodní hladina musí potěšit turistovo oko. Právě na Šumavě ale teď rozjíždíme i jiný projekt s nesrovnatelně větším účinkem zadržování vody v krajině. Na Šumavě se totiž v minulých desítkách let odvodnilo pět tisíc hektarů rašelinišť či slatí.
Před třemi týdny jsem byl na Horské Kvildě na brigádě, kde jsme s krumpáči a lopatami obnovovali jedno z tamních rašelinišť. Pokud by se nám podařilo uzavřít těch pět tisíc hektarů kdysi zmeliorovaných slatí, tak se v tom prostoru udrží třicet milionů kubíků vody. A jestliže se na druhé straně obnoví na Šumavě sedm nejznámějších jezírek či klauz – třeba ta roklanská –, tak by šlo asi "jen" o – jakkoliv nezanedbatelných – šest set tisíc kubíků. Snažíme se tedy o rozumnou kombinaci obnovy slatí a zaniklých šumavských nádrží. Oba projekty mohou zadržet významné množství vody v přírodě a mají i nemalý protipovodňový účinek. A nejde jen o Šumavu, ale také o jiné horské oblasti v České republice, kde pramení řeky.
