Přežije jen ten, kdo se přizpůsobí, říká o ubývání vody ministr Brabec. Sucho dřív nebylo sexy

Jan Gazdík Jan Gazdík
9. 9. 2016 5:30
Klimatická změna s oteplováním i úbytkem vody je tu a my nemáme moc šancí ji zastavit. Můžeme ji z hlediska produkce skleníkových plynů jen zmírnit, varuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO). A má-li to říci natvrdo, přežije jen ten, kdo se přizpůsobí a využije k zachycení vody přirozených vodních reliéfů či stovek zaniklých rybníků, které se po desetiletí neprozřetelně vysušovaly nebo jsou dnes zarostlé či zasypané.
Ministr životního prostředí Richard Brabec.
Ministr životního prostředí Richard Brabec. | Foto: Vojtěch Marek

Jak je na tom vlastně Česko s vodou a s jejími tenčícími se zásobami?

Na první pohled se může zdát, že jí máme dost, že se až tak moc neděje a že si nemusíme dělat starosti. Vždyť nám přece – na rozdíl od loňského sucha – prší. A já dodávám, jen tu a tam, takže to stále není to dobré. Zejména pokud jde o stavy podzemních vod, které se doplňují s velmi dlouhou setrvačností. Ještě před měsícem byla například téměř polovina podzemních vodních zdrojů v Česku na úrovni sucha či mimořádného sucha.

V České republice je mnoho míst – ať již třeba na střední, jižní, či severní Moravě anebo na Žatecku –, kde půdní sucho sice momentálně ustoupilo, jinak ale máme sucho v podzemních vodách téměř v celé republice. Vlastně jde o kumulativní efekt z uplynulých dvou let s velmi malým množstvím sněhu a jen nárazovými dešťovými srážkami. No a letošek u nás stále více doléhající sucho jen zmírnil. V normálu to tedy momentálně ani zdaleka není.

Vzhledem ke klimatickým změnám a oteplování to navíc nevypadá na bůhvíjak na sníh bohaté zimy. Co když ho bude stále méně?

Vše tomu, bohužel, zatím nasvědčuje. V tom případě budeme mít vždy velký problém s doplňováním zásob podzemních vod. Ty se totiž – a Šumava je toho názorným příkladem – doplňují především díky postupnému odtávání sněhu. A přirozeně nejen na Šumavě, ale i v jiných českých horách roztávala před nějakými deseti patnácti lety třímetrová nadílka sněhu až do konce května a někdy ještě v červnu.

Zato dnes? Sněhu je tam v zimě nesrovnatelně méně – v lepším případě tak do metru. Přičemž už v březnu téměř všechen roztaje, takže se voda dostane rychle do vodotečí a pak stejně rychle i mimo Českou republiku. K tomu všemu jsme přes sto let odvodňovali naši krajinu, takže je dnes právě udržení vody v ní stále větším problém – dokonce jedním ze zásadních, s nímž souvisí další rozvoj této země. Tvoříme střechu Evropy, takže k nám žádná povrchová voda nepřitéká, všechna naopak odtéká. Jen pro srovnání: na území dnešní České republiky bylo před nějakými dvěma sty lety sedmdesát tisíc rybníků. A dnes? Sotva desetina.

Ještě ke klimatickým změnám. Vědci připomínají, že sucho a povodně jsou dvě strany jedné mince. Vnímáte to tak?

Samozřejmě. Takřka všude to vidíme v různých částech světa. Do míst, kde dlouho ani nekáplo, přicházejí najednou obrovské přívalové deště, aby tam pak po nich opět celého tři čtvrtě roku nezapršelo.

Sucho jsme zaspali

A jak by to tedy mohlo se srážkami vypadat v Česku v příštích letech?

Jejich objem by se neměl měnit. V průměru by to tedy mělo být stále kolem 680 mm ročně (680 litrů na metr čtvereční – pozn. red.). Zásadně se ale zato změní rozložení srážek. Tudíž to, co dříve napršelo či nasněžilo za dva měsíce, na nás spadne třeba za pouhé tři dny. A co neudržíme, to jednoduše odteče pryč.

Pokud zůstaneme u té "jedné mince", tak je snad už Česko relativně dobře připraveno na povodně. A jak jsme na tom s tou druhou stranou – suchem?

O poznání hůře. Stejně jako na povodně jsme se měli připravovat i na sucho. Chápu ale politiky, že sucho pro ně nebylo dříve tak "sexy", tak zajímavé. Sucho je totiž plíživé, nemá tak impozantní a zpravidla i tragické dopady. Dnes už ale nikdo nepopírá, že sucho může – a někdy už i má – na naše životy mnohem fatálnější dopady než povodně. Takže s tím začínáme konečně něco dělat.

Stává se tak voda strategickou surovinou, jak to například vyplývá z některých analýz NATO? V některý částech světa se ostatně o zdroje vody i válčí.

Voda je – a vždy ostatně i byla – strategickou, životně důležitou surovinou. O tom není nejmenších pochyb. Ukázalo se to ostatně při loňském dlouhotrvajícím suchu. A přesto s ní neumíme hospodařit. Stále totiž žijeme v iluzi, že je jí v Česku dost: vždyť tu přece máme řeky, přehrady... i zdroje podzemní vody. Jenomže právě loni se ukázalo, že ani tohle vše nemusí najednou stačit.

Například české zemědělství má v šetrném nakládání s vodou stále obrovské rezervy. Naše zavlažovací systémy – ve srovnání s těmi izraelskými kapkovými – jsou až neuvěřitelně nehospodárné.

Už v roce 1993 nastalo v Česku sucho, kdy milion lidí –˜ tedy desetina obyvatel – byl několik týdnů zásobován vodou cisternami. A podobné riziko nám stále hrozí. Stovky obcí v Česku jsou totiž napojeny na (nyní mělké) podzemní zdroje vody – studny či vrty. V Česku jsou na nich mimochodem závislé čtyři miliony lidí. Voda je tudíž opravdu strategickou surovinou: ať již se jedná o tu pitnou, anebo pro zemědělství či průmysl. Ve chvíli, kdy loni začaly kolabovat stavy vodotečí, měly například průmyslové podniky obrovský problém se zajištěním chladicí vody na provoz.

Aby mohla mimochodem v Praze fungovat ústřední čistírna odpadních vod, je k tomu nutný alespoň minimální průtok Vltavy, což je nějakých 40 kubíků za vteřinu. No a v červenci loňského roku neměla Vltava při dlouhotrvajícím suchu k překonání této kritické hodnoty moc daleko. Zcela vyschly desítky malých říček a potoků.

V zásobách vody je za Českem už jen Malta s Kyprem

Mám tomu rozumět tak, že klimatickým změnám je vystavena nejen dramaticky odtávající Arktida či potápějící se tichomořské ostrovy, ale už i střední Evropa?

Přesně tak. Klimatickým změnám jsme už teď stále citelněji vystaveni. Z hlediska zásob podzemní a povrchové vody na jednoho obyvatele držíme v Evropské unii dokonce jedno z nejhorších míst. Za námi je už jen Malta s Kyprem.

Je to opravdu tak špatné? Alespoň podle ředitele Vodohospodářského ústavu Marka Riedera se na druhé straně v tichosti rozjíždí vládní projekt zadržování vody v přírodě. Ať již jde o zasakování vody do půdy, přeměnu suchých poldrů v trvale napuštěné, anebo výstavbu přehrad. Ve kterých projektech či stavbách se pokročilo nejdále?

Pokud by byla zemědělská a lesní půda v České republice jen středně kvalitní a měla schopnost zadržovat vodu, může zachytit až devět miliard kubíků vody. Dnes ovšem zadrží jen pět miliard. A tenhle rozdíl dělá více než trojnásobek objemu vody ve Vltavské kaskádě. I proto jsme se s ministerstvem zemědělství pustili do celého řetězce kroků, jak vodu v krajině zadržet: ať již jde o výstavbu přehrad či přírodě blízké projekty. Podstata udržení vody v krajině spočívá nicméně v zemědělské půdě: snížení její eroze a zvýšení retence. Všechny ostatní akce jsou sice viditelnější, ale také nesrovnatelně dražší... a mají i mnohem větší setrvačnost.

Vláda teď například rozhodla o nádržích v Senomatech, Šanově, Pěčíně a Vlachovicích. Respektive že se bude pokračovat v jejich přípravě. Pokud se ale bavíme o jejich dokončení, tak je to u větších staveb až někdy v roce 2035 až 2038. Jenomže sucho nečeká. Takže se už teď pouštíme do stovek menších projektů, na něž čerpáme peníze z evropských operačních programů. Jen z programu pro životní prostředí máme k dispozici sedm miliard korun. Takže do konce roku vypíšeme výzvy na celou tuto částku.

Co za těch sedm miliard postavíte?

Počítáme s rekonstrukcemi rybníků, vodních nádrží, umělými nádržemi pod parkovišti či velkými asfaltovými plochami, ale i zasakovacími oblastmi, kam se bude voda při tání sněhu přečerpávat z řek. Jde o celý komplex opatření se stovkami přírodě blízkých staveb. Na tohle se dřív, bohužel, ani nesáhlo. Vodohospodářský ústav projektoval ale naštěstí tyto stavby do šuplíku i v dobách, kdy se téma přicházejícího nedostatku vody nenosilo, takže je můžeme spustit poměrně rychle. Velké stavby – jako například přehrady – jdou za ministerstvem zemědělství, pod které spadají povodí řek.

Klimatická změna je tu, ať už za ni může člověk, či příroda, a my nemáme moc šancí ji zastavit. Můžeme ji z hlediska produkce skleníkových plynů jen zmírnit. A mám-li to říci natvrdo: přežije jen ten, kdo se přizpůsobí. Využijme tedy přirozených vodních reliéfů a stovek zaniklých rybníků, které se po celá desetiletí neprozřetelně vysušovaly anebo jsou dnes zarostlé či zasypané.

Ministr s krumpáčem a lopatou

Na jaké částky tahle "vodní adaptace" přijde?

Mluvíme tu o desítkách miliard korun. Ale jak říkám: není čas čekat dvacet let, až vzniknou přehrady anebo až se dostaví velká nouze o vodu. Protože ona jednou zcela jistě přijde. I kdybychom dnes ostatně měli na přehrady bilion korun, tak ho stejně neutratíme rychle kvůli legislativě či schvalování projektů.

Jaký význam má například projekt geografa a hydrologa profesora Bohumíra Janského, který na Šumavě už dlouho zkoumá možnost obnovy dávných vodních nádrží – takzvaných klauz na horních tocích řek? Zmíněný Mark Rieder dává například Janského výzkumu velkou váhu.

Jde bezesporu o zajímavý a na první pohled viditelný projekt. Každá taková vodní hladina musí potěšit turistovo oko. Právě na Šumavě ale teď rozjíždíme i jiný projekt s nesrovnatelně větším účinkem zadržování vody v krajině. Na Šumavě se totiž v minulých desítkách let odvodnilo pět tisíc hektarů rašelinišť či slatí.

Před třemi týdny jsem byl na Horské Kvildě na brigádě, kde jsme s krumpáči a lopatami obnovovali jedno z tamních rašelinišť. Pokud by se nám podařilo uzavřít těch pět tisíc hektarů kdysi zmeliorovaných slatí, tak se v tom prostoru udrží třicet milionů kubíků vody. A jestliže se na druhé straně obnoví na Šumavě sedm nejznámějších jezírek či klauz – třeba ta roklanská –, tak by šlo asi "jen" o – jakkoliv nezanedbatelných – šest set tisíc kubíků. Snažíme se tedy o rozumnou kombinaci obnovy slatí a zaniklých šumavských nádrží. Oba projekty mohou zadržet významné množství vody v přírodě a mají i nemalý protipovodňový účinek. A nejde jen o Šumavu, ale také o jiné horské oblasti v České republice, kde pramení řeky.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Lyžařka Smutná skončila v dálkovém běhu v Itálii pátá

Lyžařka Kateřina Smutná doběhla pátá v závodu seriálu Ski Classics La Venosta na 34 kilometrů. Na vítěznou Norku Astrid Slindovou ztratila česká reprezentantka čtyři a půl minuty, za třetím místem zaostala o 19 sekund. Mužský závod v Itálii vyhrál Rus Jermil Vokujev, Jan Šrail obsadil 28. místo

Už v prvním stoupání nastoupila Slindová, která si na vrchařskou prémii na 11. kilometru přivezla náskok 20 sekund. V cíli měla k dobru více než tři minuty před Švédkou Brittou Norgrenovou. Boj o třetí místo ovládla další Norka Kari Gjeitnesová.

"Během závodu jsem se necítila úplně špatně, i když trať byla dost náročná. V posledních stovkách metrů mi ale totálně odešly nohy. Cítila jsem to už včera na tréninku, když jsem jela něco rychlejšího. Myslím, že v tom sehrála roli ta vysoká nadmořská výška," uvedla v tiskové zprávě eD system Bauer Teamu Smutná, která na začátku prosince doběhla v prologu v Livignu druhá.

Seriál Ski Classics bude pokračovat po Novém roce, 11. ledna se v Rakousku pojede Kaiser Maximilian Lauf.

Zdroj: ČTK
Další zprávy