Pomáháme lidem důstojně odejít, říká staniční sestra

Aktuálně.cz Aktuálně.cz
22. 12. 2009 8:17
Sestra: Někdy nás opustí i tři pacienti v jeden den

Rajhrad - Většina pacientů charitního Domu léčby bolesti s hospicem sv. Josefa Rajhradu u Brna je v nevyléčitelném stádiu rakoviny.

Přijmout neodvratný konec pomáhá lidem v hospici rodina, dobrovolníci, řádové sestry, lékaři a zdravotní sestry.

Patří k nim staniční sestra Miroslava Zachařová, která si tuto práci vybrala, přestože je daleko více než v nemocnici spojená s umíráním.

„Někdy umřou i tři pacienti za směnu. To je pro všechny velmi náročné," říká Miroslava Zachařová.

O práci v hospici s ní  hovořila studentka žurnalistiky Andrea Galicová.

Čím jste chtěla být, když jste byla malá?

Jako dítě jsem chtěla pracovat se zvířaty. Stala jsem se také zootechničkou, ale později jsem pochopila, že mne víc baví pomáhat lidem. Tak jsem se rozhodla získat zdravotnické vzdělání.

Jak jste se dostala k práci v hospici v Rajhradu?

Nejdříve tam pracovala moje matka. Bylo tam volné místo. Věděla jsem, o čem ta práce je, co k tomu potřebuji, tak jsem se přihlásila.

Denně se setkáváte s nemocnými a umírajícími. Jak to snášíte?

Setkávat se s nemocnými, to je pro zdravotní sestru každodenní chleba. Problém je, že v hospici, na rozdíl od nemocnice, se skoro nestává, že by se pacient vyléčil. V akutní medicíně sestra pacienta ošetří a může jít domů. V hospici je to mnohem více o setkávání se smrtí.

Myslíte na to každý den?

Zpočátku jsem neměla tolik zkušeností, nevěděla jsem úplně přesně, co ta práce obnáší. Ve škole člověka některé věci nenaučí. Dnes už vím, o čem je hospicová péče. A snažím se pomáhat.

Mým cílem je, aby naši pacienti prožili konec svého života bez bolesti, v čistotě a pořádku, aby nebyli smutní a opuštění, aby cítili zájem a lásku a mohli se na smrt připravit. Pak ji mohou lépe přijmout.

Proč jste nešla pracovat raději do nemocnice?

Předtím jsem byla zdravotní sestrou na oddělení popálenin. Byla to práce zajímavá, ale je to akutní medicína, stále přicházejí noví pacienti. Sestra nemá tolik času, aby mohla být s pacientem v těžkých chvílích. V hospici mohu být s člověkem až do smrti a být mu i s jeho rodinou užitečná.

Považuji za velmi důležité, že pacient umírá v pokoji se svými blízkými. Není sám, I když nemá u sebe rodinu, je u něho alespoň sestra. Asi proto pracuje právě v hospici.

Zasahuje vás smrt pacientů osobně?

Je velký rozdíl, když zemře člověk, který je vám velmi blízký, nebo když zemře někdo takříkajíc cizí, kterého neznáte. Pak je to setkání s umíráním trochu jiné. Ale vždycky to ve vás zanechá nějaký pocit, dotkne se vás to.

Jak se s tím vyrovnáváte?

Každý to zvládá jinak. Máme však dobrý kolektiv. Když se stane, že je někdo z nás velmi uplakaný, vždy se najde někdo, kdo mu pomůže. Také je tady kněz a psycholog. Můžete se obrátit na lidi z týmu.

Někdy jezdíme na společné výlety, podporujeme se a mluvíme spolu. I tak předcházíme syndromu vyhoření, který při naší práci hrozí.

Tříkrálová sbírka

Tříkrálová sbírka

  • Tříkrálová sbírka 2010 začne 1. ledna. Potrvá čtrnáct dnů
  • Jak můžete přispět?

    1. Koledníkům do kasiček

    2. Pomocí darovací SMS ve formátu DMS KOLEDA na číslo 87777

    3. Bankovním převodem na účet 66008822 / 0800
  • První ročník Tříkrálové sbírky byl v roce 2000
  • Do sbírky se zapojuje asi padesát tisíc koledníků. Organizátorem je Charita Česká republika
  • Celkový výtěžek od prvního ročníku je přes 460 milionů korun

Takže jste si oporou…

Být svědkem umírání je těžké. Někdy se stane, že během jedné směny zemřou i tři lidé. To je velmi náročné. Náš kolektiv je semknutý tak, že jsme jeden druhému oporou.

Takovou práci asi nemůže dělat každý. Chce to zvláštní odvahu?

Jistě. Každý to dělat nemůže. Hlásilo se nám mnoho sestřiček. Některé už po týdnu zjistily, že to není práce, kterou mohou a chtějí dělat. Ne všichni lidé se dokážou setkávat se smrtí a vyrovnat se s tím tak, aby to v nich nezanechalo výrazné stopy.

V hospici žijí lidé různého věku, i mladí. Stalo se, že jedna z ošetřovatelek řekla: Tato paní mohla být moje dcera.

Jakou úlohu mají v hospici dobrovolníci?

Dobrovolníci jsou v hospici hlavně proto, aby pacientům zpříjemňovali pobyt. Když je na tom pacient zdravotně velmi špatně, tak už k němu obvykle nechodí. Mohou, když chtějí, a kdy si s ním vytvoří bližší vztah. Ještě těžší než péče o umírajícího je postarat se o mrtvého. To dobrovolníci nedělají. To od nich žádat nemůžeme.

Udržujete s pacienty i osobní vztahy?

Ano, ale ten vztah musí vždy zůstat i profesionální. Když je vztah s pacientem velmi blízký, tak ve chvíli, kdy skutečně umírá, je to těžké a vyčerpávající i pro nás zaměstnance. Sráží nás to k zemi, jako by šlo o člena rodiny.

Stává se, že někteří zaměstnanci nebo dobrovolníci přicházejí do hospice proto, že tam mají nebo měli někoho blízkého?

Někdy se to stává u dobrovolníků. Ti však musí vždy splňovat určité podmínky. Jednou z nich je alespoň rok od doby, kdy mu zemřel někdo blízký. Jsou však i situace, kdy i zaměstnancům v hospici umírá někdo blízký. Pak je někdy asi lepší, že je v práci a nevidí ho doma. Ani v pracovním nasazení úplně nezapomene, ale může to snášet lépe.

Jaký je rozdíl mezi nemocnicí a hospicem?

Rozdílů je několik. V hospici může být rodina neustále s nemocným. Příbuzní zde mohou i přespávat. Jsou tady dobrovolníci i řádové sestry z nedalekého kláštera, které se pacientům věnují, nebo jim třeba alespoň přinesou květiny.

Klademe větší důraz na duchovno, poskytujeme pomoc psychologa nejen pacientům, ale i jejich rodinám a poté pozůstalým. Rozdíl je i v tom, jak člověk odchází. Snažíme se, aby byl důstojný. Třeba jen tím, že zapálíme svíčky a přineseme květiny.

Jsou lidé, kteří přicházejí do Domu léčby bolesti, vyrovnaní se svým stavem?

Podmínkou pro přijetí je ukončená léčba, avšak ne všichni pacienti jsou si vědomi toho, že se už nevyléčí. Pokud se zeptají našeho lékaře, uslyší pravdu. Každý člověk je jiný, každý jinak snáší bolest.

Někteří lidé si blízkost konce nepřipouštějí, jinému se zhroutí svět, někdo se utíká k víře. Nejhorší je nemocnému lhát. Setkala jsem se s nemocnou pětatřicetiletou pacientkou, jejíž matka jí  nechtěla říct pravdu. Jednou by se to však stejně dozvěděla a matce by už asi nevěřila. Ta to nakonec zvážila promluvila s ní na rovinu. Dcera byla ráda, že má možnost alespoň vyřešit budoucnost svých dětí.

Jak vy osobně vidíte možnost strávit poslední chvíle života v hospici?

Myslím, že lidé v hospici odcházejí ze světa důstojně. V nemocnici mají méně soukromí a prostoru. V nemocničním pokoji bývá často více lidí, každý má svou diagnózu. To může ovlivnit psychiku nemocného.

Mnozí pacienti se bojí, myslí si, že kdo je v hospici, nemá naději a umře. Myslím si však, že hospic může být dobrá volba. Je dobře, že se hospicová péče rozvíjí, a že se na ni mohu podílet.

 

Právě se děje

Další zprávy