reklama
 
 

Řvaní, mazáci a žiletky, tak Stropnický poznal armádu

9. 2. 2014
Foto: Vojtěch Marek
Nade mnou stál obrovitý mazák, líčí základní službu v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Praha - Nový ministr obrany Martin Stropnický poznal skutečně armádu z té horší stránky. "Řvaní, výhrůžky, zesměšňování, urážky. Nade mnou stál obrovitý mazák v kanadách a já musel žiletkou čistit i záchody," vzpomíná na základní vojenskou službu u motostřeleckého pluku v Benešově.

Nyní má herec, režisér a esejista v Sobotkově vládě vojsko na starosti a je před ním - teoreticky - situace, kdy bude muset dát v případě ohrožení země rozkaz sestřelit letadlo s civilisty na palubě. Jak si poradí?

"Na něco podobného můžete být školen třeba i dvě stě let a stejně nebudete vědět, jak se zachováte," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz. "Nezbývá mi než věřit, že  v takové situaci mi velitelé letectva poskytnou natolik kvalifikované a přesné informace, že se budu moci rozhodnout bleskově a správně. Pokud obětujete lidský život, je to vždycky špatně. Jestliže ale touto obětí můžete zachránit větší počet lidí, odpověď je jasná: zachránit více životů. Něco podobného však dokázalo v dějinách jen velmi málo lidí. Pokud byste třeba v roce 1928 položil obdobnou otázku Edvardu Benešovi, asi by bez váhání odpověděl. Když se ale v takové situaci ocitl o deset let později, tak to dopadlo - jak víme - jinak."

A.cz: Možná začínáte tušit, jak velká moc a zodpovědnost se soustřeďuje ve vašich rukách. A nemusí jít zrovna o vojáky v Afghánistánu.

O zodpovědnosti něco vím. Pomáhá mi k ní snad i můj věk (Stropnickému je osmapadesát - pozn. red.). A co se týče moci, ta mě moc nezajímá. Nechci se vaší otázce vyhýbat, ale mně je bližší slovo vliv.

A.cz: Předpokládám, že jste četl novelu Jak chutná moc?

Četl jsem ji dokonce, když ještě šlo o zakázanou literaturu. Aby člověk opojení mocí jen tak nepodlehl, musí mít v životě už něco za sebou. Snadněji se poblázní třicátník, jemuž až dosud nikdo neotevíral dveře od auta, než někdo, kdo podobné služby zažil, pak ale jezdil tramvají či metrem. Takhle jsem to v životě střídal i já. Vládní limuzína i s řidičem mi tedy hlavu určitě nepoplete.

A.cz: Když se vaše jméno objevilo poprvé v souvislosti s postem ministra obrany, říkal jsem si, kde se ve vás bere tolik odvahy a možná až drzosti do toho jít.

Slovo odvaha je myslím v Česku docela vzácné... a tu drzost bych vypustil.

A.cz: Myslím zdravou drzost, kterou má v sobě každý jen trochu ambiciózní člověk.

Asi dva dny jsem se obraně bránil, že si to musím rozmyslet. Pak jsem si uvědomil, že ministerstva obrany se v nemalé míře týká  zahraniční politika a diplomacie. A tady už nemám velké resty, ale docela velkou zkušenost. Navíc mi už několik let armáda jako občanovi imponuje. V tomhle jsem se nemusel ani trochu přemlouvat. Ale dal jsem si podmínku: pokud to vezmu, budu se moci obklopit kvalifikovanými manažery, jimž věřím.

A.cz: Máte zcela nového náměstka pro zbrojní průmysl. Možná víte, že mnohé české zbrojovky dodávaly armádě průměrnou výzbroj za přemrštěné ceny. Co se s tím dá dělat?

Nenecháme se už vydírat. Na druhé straně se ale stát - zejména v devadesátých letech - na zbrojní průmysl zcela vykašlal. Nenavázal na jeho dobré tradice. Dokonce i vyspělé demokratické země si tuhle oblast hájí jako rodinné stříbro. Musíme se tedy naučit se zbrojaři normálně mluvit, abychom poznali, co si můžeme vzájemně dát. Nebudeme ale už kupovat horší kvalitu za světové ceny. Mezi zbrojaři jsou nepochybně i seriózní byznysmeni, a když jim řekneme, co chceme, snad najdeme společnou řeč. Nebudeme ale už kupovat horší kvalitu za světové ceny, byť tím možná ztratím hlasy, protože se v některém kraji může zvýšit nezaměstnanost.

A.cz: Zdá se, že kromě zbrojařů vás v dohledné době očekává boj s hejtmany Středočeského a Západočeského kraje kvůli vojenskému výcvikovému prostoru Brdy, jehož se armáda hodlá zbavit. Co všechno je skryto za tlaky, abyste si Brdy ponechali a zbavili se naopak jiného armádního cvičiště, jihočeských Boletic?

Zatím v tom vidím politické ambice a nevylučuji ani ty developerské. Téměř tři procenta rozlohy Česka zabírají armádní cvičiště a normální je mít půl procenta. Ta cvičiště jsou dimenzovaná na pětinásobně větší armádu, než dnes máme. Z mnoha důvodů se přikláním k vyklizení Brd. Náš odchod má ale smysl jen tehdy, pokud lidem odevzdáme kus překrásné, nicméně zákonem chráněné krajiny... a ne pozemky pro developery.

A.cz: Myslíte, že se vám v těchto i dalších složitých jednáních budou hodit režisérské či herecké zkušenosti?

A víte, že ano? Při pořádném režírování a hraní jde především o odhalení psychologie a typologie lidí. Když hraje dobrý herec, uvažuje vždy o motivacích své role či svých protějšků: proč ta moje postava dělá a říká zrovna tohle. Proto se i já snažím rozluštit motivy, proč mi úředníci či vojáci říkají zrovna to, co mi říkají.

A.cz: Zažil jste jako voják v základní službě šikanu mazáků?

Docela tvrdou v motostřeleckém pluku v Benešově. To byla tehdy prokletá vojenská posádka. Na druhé straně - i proto jsem hrdý na dnešní profesionální armádu. Právě tahle hrdost pomáhá přemoci velký respekt k ministerstvu obrany. Ne každý totiž ví, že armáda je v podstatě mapou Česka, na které lze najít nejen letecké a pozemní základny bojových útvarů, ale také zdravotnictví, školství, výzkumné ústavy, a dokonce i průmyslové podniky... zkrátka úplně všechno.

A.cz.: Jak jste vnímal aféru Nagygate, po níž byl postaven mimo službu ředitel vojenské rozvědky Milan Kovanda?

Celý ten skandál považuji za zrůdnou karikaturu toho, kam až došla neschopnost politických stran vést tento stát. Já teď hlavně chci přesně trefit člověka, který vojenskou rozvědku povede.

autor: Jan Gazdík | 9. 2. 2014

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama