* Dokument: projděte si slovo od slova, co řekl Karel Schwarzenberg na sněmu TOP 09
Vážené dámy, vážení pánové, nyní členové TOP 09,
je to historický sněm, jak jsme slyšeli. Opravdu jsme teď dospěli na začátek dlouhé a obtížné cesty. A něco upřímně řeknu. Když si chcete vyřídit běžný život, když musíte řešit malé věci, tak na to stačí rozum. Když se odhodláte řešit velké věci, tak to musíte do toho vložit srdce. Ba dokonce víc. Je taková krásná skotská pověst. Jeden král před mnoha sty lety slíbil, že se vypraví na křížovou výpravu. Před tím ale v jedné bitvě zemřel. Jeho nejvěrnější přítel viděl jeho tělo, dal ho do zlaté schránky a vypravil se s jeho družinou do svaté země. A tam se střetli s nepřáteli, načež on tu zlatou schránku s tím srdcem vyndal a hodil ji do jejich řad. A zvítězil.
Dnes je okamžik, kdy to my musíme udělat. My se musíme dnes odhodlat opravdu vrhnout naše srdce do bitvy, poněvadž situace v naší vlasti je vážná. Když se nad tím zamyslíme, tak víme, že máme asi poslední chvíli, kdy ještě můžeme věci veřejné napravit.
Setkával jsem se s našimi občany v posledních týdnech a měsících buď v Praze nebo jiných krajích českých. Překvapila mě jedna věc, ta ohromná naděje a důvěra, která s TOP 09 a s námi je spojená. To mě potěšilo. Když jsem se vždy večer vracel domů, tak jsem skoro měl obavu, jestli opravdu jsme hodni této důvěry, jestli nezklameme. Poněvadž je mi naprosto jasné, když my, kteří jsme se tady shromáždili, abychom začali opravdu novou cestu, zase české občany zklameme, tak ten hrozný český cynismus nás převálcuje. Nemůžeme se potom divit, kdyby najednou u nás zvítězilo nějaké radikální hnutí nebo úplně naprosté opovržení celou politikou.
Jeden ze zážitků z dětství, který mi velmi utkvěl v paměti: byl jsem desetiletý kluk a šel jsem tady v Praze z domu rodičů na roh Národní třídy. Tam byl tehdy v té bílé budově, která pocházela z 20. let a tehdy ještě zářila novotou, zpravodajský servis. A já jsem už jako kluk byl strašně zvědavý. Najednou utkvěly mé oči na zprávě, že Mahátmá Gándhí byl zavražděn. Dávno je tomu a dobře si na tento okamžik pamatuji. Gándhí, byť je nám vzdálený, je to jiná generace, přivedl Indii ke svobodě. Nikdo jiný. Byl vlastně otcem něčeho, co u nás zvítězilo. Nenásilného odporu proti zlu, nenásilného odboje proti cizí nadvládě. Mahátma Gándhí si ovšem byl vědom, že jeho vlastní národ není bez chyb. A tudíž jednou uveřejnil sedm hlavních sociálních hříchů. Podívejme se teď na ně. Přečtěte si to prosím pozorně.
- politika bez zásad
- blahobyt bez práce
- rozkoš bez svědomí
- vzdělání bez charakteru
- obchod bez mravnosti
- věda bez lidskosti
- úspěch bez pokory
Není to, co tady čtete, nejsou to ta pravidla, která dnes spojují českou společnost? Já nevím, jestli víte, že latinské slovo religio, které čteme jako náboženství, je vlastně to, co spojuje. Je tohle české náboženství? To není to, o co všichni tady usilujeme. A tyto hříchy vedou naši společnost a náš národ do záhuby. To je to, co nás rozežírá, co vede k tomu, že 20 let od nabytí svobody je tak hrozné dusno v české společnosti. Proč to bylo? Pravda, na to jsem studoval dějiny dosti, že za 1. republiky byla korupce, že se taky kradlo, že se politikařilo o sto šest. Ale přesto, když osudy tehdejších politiků sledujete, když někteří zahynuli poté v koncentráku či byli popraveni, přece pro ně byla pořád ještě politika službou občanům, službou vlasti. My to chápeme dneska u nás jako cestu k moci a k nabytí dalších prebend.
Nejhorší výsledek toho je, že jsme úplně ztratili dvě věci. Dneska je tento pojem zastaralý, pojem našich dědů, někteří mladí lidé se tomu smějí. Ztratil se pojem vlastenectví a ztratil se pojem národní hrdosti. Český jazyk je velmi přesný. Na rozdíl od našich sousedů totiž velmi pečlivě rozlišujeme mezi pýchou, která opovrhuje ostatním, a hrdostí. Hrdost vychází ze sebepoznání, vědění, že každý člověk a každý národ má svůj úkol, že tento úkol plníme dobře. Tato národní hrdost se nám naprosto vytratila. Když se dnes mladí lidé vrátí ze světa. Řeknou - snad zůstanu tady v Kanadě, Austrálii nebo Německu. Nezajímá je to. Nemají pocit, že mají dluh vůči vlastní zemi, dluh vůči svému národu. A to je to vlastní ohrožení. Já si pamatuji, jak jeden významný český politik varoval před tím, že se v Evropské unii rozpustíme jako kostka cukru v kávě či čaji. To nám nehrozí. Naopak, Evropská unie jistí naši bezpečnost a budoucnost. Ale rozpustíme se sami, když si neuvědomíme, co tato země pro nás znamená. Když si neuvědomíme sami a nezamyslíme se jednou pořádně po dlouhých letech, co to znamená býti Čechem. Co to znamená býti občanem této země. Jaké povinnosti to přináší. Nejenom výhody, nejen jak rychle roste náš národní produkt, jaký je poměr koruny k dolaru či k euru. Když se zamyslíme hlouběji, co je náš úkol v Evropě, ve světě a co je naše povinnost. Povinnost začíná doma. Je nám povědomé, že první povinnost máme k nejužšímu kruhu, vůči vlastní rodině. Pak vůči obci, kde bydlíme, kraji, a posléze k naší republice.
Ale někdy mám dojem, že nejen mezi politiky, ale i mezi běžnými občany tato samozřejmost samozřejmou není. Samozřejmost, kterou naši otcové a dědové, kdyby se jich na to pouze tázali, tak by se urazili. Cítím tu facku, kterou bych dostal od svého otce, kdybych tuto povinnost zpochybnil. Dnes se to vytrácí. V české politice hrají první roli osobní zájmy, potom stranické zájmy. Ale ta odpovědnost a povinnost vůči vlasti a národu vymizela. A samozřejmě to vychází z toho, že jsme se stali strašně namyšlení. Všichni jsme - jak psal Hrabal - jsme mistři, ale chybí nám pokora, chybí nám srovnání. Kdybychom se jednou poměřili s našimi předky, co oni dokázali ve stejné době a co jsme my dokázali, tak by se nám ta pokora vrátila. Kdybychom se poměřili s jinými národy v dnešním světě, ve třetím světě například, co během těch 20 let dokázali s tím, tak by to věru bylo něco jiného.
Mě zděsilo, když jsem se těmi sedmi body Gándhího pročetl, tak vlastně to, co on považoval za hlavní hříchy ve společnosti, je to, co dneska je samozřejmost, co rozděluje českou společnost.
Což ovšem znamená, že musíme s velkou odvahou jít do toho. Výsledky té politiky jsme viděli v tomto roce. V tomto roce 2009 opravdu to, co se už dlouho připravovalo, což byla nemoc naší společnosti a naší politiky už delší dobu, najednou vypuklo, najednou když přijde první sluníčko. Já se pamatuji velmi dobře, jak víte, byl jsem u toho, když jsme přebrali předsednictví. Začalo hned dvěma mezinárodními krizemi - Izraelci vpochodovali do pásma Gazy a nastal nový spor mezi Ruskem a Ukrajinou. Topolánek se Sašou Vondrou vyrazili na východ, já jsem se odebral na jih. A nevedli jsme si špatně. Kohoutky se uvolnily, zapojil jsem do toho Evropskou komisi. Já jsem také věděl, že se tam vyzná, ale že bychom v tom okamžiku nepotřebovali Couchnera. Tak spolu jsme dosáhli aspoň otevření koridoru pro humanitární pomoc a to nejnutnější se povedlo. Že jsme nemohli vyřešit konflikt po 60 letech, to bylo od začátku jasné.
Poté, když se toto podařilo, když jsme najednou byli všemi bráni vážně, pamatuji se, jaké naděje byly vkládány v české předsednictví. V březnu jsme si to sami zkazili, svrhli jsme vládu a bylo všemu konec. Dobrá, to bylo trapné. V Evropě to bylo trapné, i ve světě. Ještě se to přímo nedotklo naší země. Co potom následovalo, to bylo ještě horší. Neboť v každé zemi se může stát, že bude svržena vláda. Ale to znamená, že ta strana, která ji svrhla, strana, která byla do té doby v opozici, se ujme s novou energií vlády. My jsme měli ve světě velkou hospodářskou krizi, nikdo se k odpovědnosti necpal. Velké politické strany před odpovědností utekly a dosadily úřednickou vládu. Očekávají, že snad se ta hospodářská krize po tom roce 2010 pomalu vylepší, že potom nastoupí politické vlády a budou si ty úspěchy moci přivlastnit. To je to, o čem jsem mluvil. To je zbabělost a vyhýbání se odpovědnosti. Přiznejme, že úřednická vláda si vede poměrně dobře, přejme jí mnoho štěstí a úspěchů. Toho, co tato země potřebuje.
To ale neomlouvá naše velké politické strany, že se vyhýbají v době největší krize od 20. či 30. let odpovědnosti a přenechávají ji jiný. Samy se jakékoli odpovědnosti za nezaměstnanost a hospodářské potíže atd. vyhnuly. Samozřejmě to vede k výsledku, který známe: občané dnes ztrácejí důvěru vůči politikům.
