Praha - Neprožíváme jen krizi důvěry v politiku, ale v demokracii jako takovou. Situace je prostě mnohem vážnější, než si myslíme, varuje politolog Tomáš Lebeda.
Zároveň se ale značně skepticky dívá na nejrůznější nápady z poslední doby - ať už je to návrh na volební reformu z dílny ODS, Karla Janečka nebo Miloše Zemana - jak změnit volební systém, což by podle představ autorů mělo přinést zlepšení politiky a správy země.
"Že změníme volební systém a ono se to napraví, je naivní a iluzorní představa. Musí se změnit způsob politiky, politická kultura, co si mohou politici dovolit a co už ne," usmívá se expert na volební systémy.
A dodává: "Mně prostě chybí základní diskuse, ve které bychom si řekli: náš politický systém má takové a takové defekty a dají se řešit takovými a takovými nástroji. My začínáme přesně od konce. Mluvíme jen o nástrojích, ne o cílech."
A.cz: Je v tuto chvíli nutné nebo vhodné měnit volební systém?
Lebeda: Volební systém je jen nástroj k dosažení určitých cílů. Mně ve všech dosavadních diskusích o změně volebního systému chybí zásadní věc: definovat nejprve cíle a teprve podle nich hledat nástroje. O změně volebního systému je legitimní se bavit pouze tehdy, víme-li - a to poměrně přesně - čeho tím chceme dosáhnout.
A.cz: Jak by podle vás vypadal onen cíl - pro příklad?
Příklad Nového Zélandu, kde se přecházelo od většinového na poměrný systém v 1. polovině 90. let: nechtěli jednobarevné vlády, ale chtěli reprezentativnější parlament s větším množstvím politických stran a shodli se na tom, že jim nebudou vadit koaliční vlády. A prošlo to referendem.
Nebo je možné si naopak říct, že koaliční vládnutí je problematické, vlády jsou slabé a nestabilní, takže je nutné změnit stranický systém tak, že by koaliční vlády byly složené třeba jen ze dvou stran, nebo dokonce aby byly jednostranické. Takto mohou být definovány cíle a do určité míry jich lze dosáhnout změnou volebního systému.
Žádný volební systém sám o sobě nezvedne úroveň politiky
A.cz: O změně se mluví léta - dohoda ČSSD s ODS na přelomu tisíciletí, nerealizované návrhy Topolánkovy vlády. Dá se s tím ale srovnat to množství návrhů, které se objevilo v poslední době?
Dřív byla motivem poměrně jasná snaha proměnit stranický systém - omezit vliv malých politických stran a naopak posílit postavení těch silných. Dnes se dozvídáme nejrůznější motivace, ale můžeme jen spekulovat, zda jsou to motivy skutečné, nebo nějaké kamuflované.
Když slyším, že by volební systém měl zlepšit kvalitu politiky v tom smyslu, že přivede do politiky kvalitnější osobnosti, tak jsem na pochybách, jestli to může být myšleno vážně. Dosud jsem se nikde na světě nesetkal s volební reformou, která by byla motivována podobným způsobem, natož s takovou, která by něčeho podobného dosáhla.
A.cz: To myslíte nápad Karla Janečka...
Ano. Ale stejně tak, když slyším, že ODS se chce znovu vracet k diskusi o jednokolovém většinovém systému, tak zásadní otázka zní: Proč? Co tím chce dosáhnout?
ODS říká, že tu změnu chce dlouhodobě, a to je pravda, v tom je konzistentní. Ale znamená to, že chce, aby se stranický systém koncentroval do podoby menšího počtu stran, nebo dokonce jen dvou stran? Myslí si ODS v této chvíli, že by mohla být jednou z těchto dvou stran? Třeba já o tom silně pochybuju.
Příčiny marasmu? Korupční kauzy nebo amnestie
A.cz: Jsme ale v situaci, kdy se mluví i o tom, že se zánikem politických stran by nezanikla demokracie a podobně. Řekl byste, že zažíváme krizi důvěry v politický systém?
Důvěra v politiku obecně u nás zažívá významnou krizi. I v západní Evropě jsme od konce 2. světové války sice mohli vidět prohlubující se nedůvěru k politickým stranám a k politikům, nikdy jsme ale nepozorovali zásadní pokles důvěry v demokratický politický režim jako takový.
Jenže u nás teď nejen že klesá důvěra v politiky, ale i důvěra v demokracii jakožto nejlepší způsob vlády. A tady by se měli politikové vážně zamyslet, co je příčinou, a ne to neustále bagatelizovat nebo hledat příčiny někde vně politické elity. Příčiny jsou jednoznačně uvnitř této elity.
A.cz: Jaké vidíte vy?
Způsob, jak se u nás politika dělá, kauzy, které odhalily propojení politických stran a ekonomických struktur, řada obvinění z korupčního jednání, řada podezření na korupci - to vše vzbuzuje u lidí onu nedůvěru. Některé strany navíc realizují politiku, která jde proti zájmům jejich vlastních voličů.
A úplně konkrétně: pokud předseda ODS a vlády podepíše amnestii, která mimochodem zastavuje trestní řízení velkých korupčních kauz i závažnou hospodářskou kriminalitu, která poškodila stát i mnoho občanů, a považuje to za bezproblémový krok, tak to všechno jsou jednotlivosti, které dohromady skládají pocit, který dnes veřejnost z politiky má.
Zemanovo panašování? Těžko odhadovat důsledky
A.cz: Pojďme k dopadům jednotlivých návrhů: K čemu by vedl jednokolový většinový systém?
Tento systém bývá nejčastěji spojován se systémem dvou politických stran, které se střídají u moci. Ale takhle jednoduše fungovat nemusí. Určitě by se snížil počet politických stran, které mají šanci uspět. Ale nemusel by vést k tomu, že by hlavní strany byly pouze dvě a že by vítězná měla jednostranickou většinu.
Vedl by k posílení role osobností ve volbě. Zároveň by vedl k větší disproporci než dnes: procenta hlasů pro politické strany by silně nekorespondovala s procenty získaných mandátů. To by mohlo být pro českou společnost velmi těžko stravitelné.
A.cz: Zemanův návrh: 35 obvodů po 5 - 6 poslancích plus panašování. K čemu by vedl?
Tady vidím dvě základní pravidla, která jdou paradoxně tak trochu proti sobě. 35 obvodů znamená opět posílení velkých stran na úkor malých. V podstatě se stačí podívat, jak teď funguje nejmenší volební obvod - Karlovarský kraj. Tam byly disproporce vždy poměrně velké. Malé strany s rovnoměrnou podporou po celém území republiky byly podreprezentovány nebo by za určitých okolností nemusely získat žádný mandát, přestože by překročily pětiprocentní klauzuli.
A teď druhá část - panašování: pro voliče může být velmi atraktivní. Ale ve svém důsledku povede k oslabení už tak dost slabých stran - soupeři se stanou kandidáti jedné a téže strany. Jenže v parlamentním systému jsou zapotřebí disciplinované strany, protože na důvěře Poslanecké sněmovny záleží bytí a nebytí vlády. Neumím si úplně vyhodnotit, jak by se to chovalo.
A.cz: Co námitka, že takto to funguje ve Švýcarsku?
Tam to právě vede k velké nedisciplinovanosti politických stran. Ale tam si to mohou dovolit - ve Švýcarsku není vláda závislá na důvěře parlamentu. Ministři jsou jednou zvoleni a pak jsou v podstatě neodvolatelní. Je to prostě úplně jiný systém. V České republice by to bylo velké systémové riziko.
Prezidentský systém? Hodně velké sci-fi!
A.cz: Dají se nějak odhadnout dopady Janečkova návrhu?
Ten je vůbec těžko predikovatelný, zatím jsem pro něj nenašel ve světě žádnou obdobu: nejenže pracuje s kladnými hlasy, což je něco, co bychom ještě odhadnout uměli, ale i se záporným hlasem. To by ale mohlo vést ke strategickému hlasování: negativním hlasem by voliči neodstraňovali nejproblematičtějšího z kandidátů, jak autoři zamýšlejí, ale jednoduše toho, kdo je největším soupeřem jejich favorita. Mohlo by tedy dojít k vzájemnému vybíjení největších soupeřů v duchu hesla "když se dva perou, třetí se směje". To by mohlo vést k nepředvídatelným výsledkům.
Navíc je otázkou, zda by to bylo v souladu s ústavou. Máme právo volit, každý se může pozitivně vyslovit pro toho, koho chce zvolit. Ale nejsem si úplně jist, jestli lze volební právo interpretovat jako právo bránit někomu být zvolen. Myslím, že toto by se nepochybně dostalo před Ústavní soud.
A.cz: A Kohoutův nápad - prezidentský systém à la USA?
Zavést v Evropě prezidentský systém, to je trochu science fiction. Kromě Kypru žádná země v Evropě prezidentský systém nemá, u Francie můžeme mluvit nanejvýš o poloprezidentském. Prezidentský vznikl na americkém kontinentu, kde je naprosto dominantní. Málokde funguje dobře. Jsou to třeba Spojené státy, ale už v Latinské Americe můžeme pozorovat obrovské množství problémů.
Prezidentský systém sám o sobě větší kvalitu politiky nepřináší. Naopak empirie říká, že je tomu spíše naopak. Takže proč ho zavádět? Byl by to obrovský sociální experiment a cesta k mnohem větší nestabilitě a problémům, než zažíváme dnes.
A já se trošku divím, že lidé, kteří jsou dobří v určitém oboru, např. v ekonomii, mají to sebevědomí, že začnou představovat reformní návrhy v oboru úplně jiném, kterému dostatečně dobře nerozumí.
