Praha - Silný prezidentský systém, většinový volební systém a vlastně převzít americký model "pokud možno co nejdoslovněji".
To jsou recepty ekonoma Pavla Kohouta, kterými by chtěl zlepšit české politické poměry.
Nejsou to jediné recepty na změnu politického systému nebo způsobu voleb, v poslední době se jich vyrojilo více.
Kohoutovy názory - silný prezidentský systém, vláda v manažerském stylu - ovšem často opakuje senátor Tomio Okamura, který v rozhovoru pro Aktuálně.cz už ohlásil, že příští rok hodlá kandidovat do sněmovny, aby "změnil ústavu".
"Řekněme, že jsme spolu v kontaktu," říká ke spolupráci s Okamurou Pavel Kohout.
Aktuálně.cz: Když jste se začal zabývat návrhem změn ústavy, měl jste představu, jak to prosazovat do praxe?
PK: O tom jsem vlastně neuvažoval. O změnách se začalo mluvit po volbách v roce 2006, které skončily skoro nerozhodně. Objevovaly se úvahy o většinovém volebním systému ve smyslu Velké Británie. To se mi tenkrát moc nelíbilo, protože v Británii v roce 1946 to vedlo k dost extrémním výsledkům. A většinový systém má tu nevýhodu, že když se většina chopí moci v Dolní sněmovně, může si se zemí dělat, co chce.
A.cz: Teď ale většinový jednokolový systém naopak navrhujete...
Ale tohle je zase po další přelomové životní zkušenosti, kterou jsem zaznamenal v roce 2007 - po návštěvě Spojených států. Byl jsem tam na naprosto standardní přednášce, nijak překvapující, dokonce si ani nepamatuji jméno přednášejícího. Ale mluvil o ústavním systému Spojených států a já poprvé v životě pochopil, jak funguje systém dělení mocí a jak to udělat, aby zákonodárná moc nepřevažovala nad všemi ostatními. To byl pro mě zlomový moment.
Do voleb s tím určitě někdo půjde
A.cz: V poslední době se objevilo více návrhů na změnu volebního systému: nápad Karla Janečka, návrh ODS na jednokolový většinový systém, ta ale sama říká, že se to do voleb nestihne, je tu Tomio Okamura. Takže návrhů je víc, ale žádná praktická cesta k realizaci...
Na to těžko můžu sám odpovědět. Říkal jsem si, že když poskytnu vhodné krystalizační jádro, protože je cítit, že ve společnosti je nasycený roztok nespokojenosti, začne na něm něco růst. A třeba to nakonec uspěje.
Mám pouze velmi omezené možnosti, abych něco sám zakládal nebo organizoval. Ale jsem ochoten se sejít s každým, kdo projeví zájem. A pokud je to Tomio Okamura, nemám problémy se s ním sejít, společně vystoupit a konzultovat s ním některé myšlenky. Jsem rád, že chce věci měnit. A další věci - to už je opravdu na politicích.
A.cz: Ale umíte si představit souhlas obou parlamentních komor?
Existuje tady šance, do příštích parlamentních voleb zbývá ještě nějaký čas, mezitím určitě vykrystalizují nějaké strany, které budou mít toto v programu, tím jsem si naprosto jist.
A.cz: Promiňte, vy o nějakých víte, které se k tomu chystají?
Nechci prozrazovat něčí plány. (zaváhání) To prostě nejde.
S Okamurou? Řekněme, že jsme v kontaktu
A.cz: Vaše návrhy si dost pochvaluje právě senátor Tomio Okamura. Spolupracujete s ním nějak nebo hodláte spolupracovat?
Několikrát jsme se viděli, byl jsem dokonce na nějakých akcích, kde on vystupoval a já tam prezentoval svoji knihu a svoje představy. Jsem rád, že se mu líbí moje kniha. Vše ostatní je věcí budoucnosti.
A.cz: On už ale ohlásil, že bude chtít příští rok kandidovat do sněmovny. Uvažoval jste o tom, že byste - třeba na nějaké jeho kandidátce - byl i vy?
Já nemám ambice kandidovat kamkoliv. Rád budu fungovat jako konzultant nebo v podobné pozici. Kandidaturu do politické funkce neplánuji.
A.cz: Takže jste spolu nemluvili o založení nějakého hnutí, které by třeba vedl a vy v něm figuroval?
Nechci prozrazovat něco, na co byste se spíš měl zeptat jeho. Ale řekněme to tak, že jsme spolu v kontaktu.
"Nešťastný poměrný systém"
A.cz: Zkusme tedy rozebrat váš návrh. Prosazujete prezidentský systém. Je vhodný, akceptovatelný v českých podmínkách - i z hlediska historické zkušenosti?
Ale samozřejmě že ano, proč by ne? Máme tady v podstatě konstitučního monarchu, kterému říkáme prezident a volíme ho, máme tady předsedu vlády, který je závislý na většině v poslanecké sněmovně, což je také rys, který v Americe neexistuje. Problém je, že máme ten nešťastný poměrný systém, který je v principu nestabilní a v první řadě korupční. Protože místo na kandidátce je obchodovatelné, mohou s tím být spojeny politické obchody. A to myslím - jakkoliv sám jsem obchodník - že do politiky nepatří.
A.cz: Změní ale technická úprava stav politiky? Vezměme nápad Karla Janečka, podle kterého se změnou systému volby podaří zvolit poctivé a neúplatné poslance...
Karel Janeček se na to dívá trochu idealisticky, já trochu víc pragmaticky. Výběr kvalitnějších zastupitelů je ošidná věc. Na začátku je každý nezkorumpovaný. A jestli se časem dá zkorumpovat, nebo ne, to nemá napsané v obličeji. Spíše jde o to zavést takový systém, který povede k tomu, že se poslanci i další politici budou chovat slušněji. A pak aby bylo možné ho v případě zkažení vyměnit.
A.cz: Ano, ale třeba expert na volební systémy Tomáš Lebeda upozorňuje na to, že v jednokolovém většinovém systému poslance zvolí prakticky i menšina voličů daného obvodu, ale na jeho odvolání se většina pak najde lehce. Nehrozí pak účelové odvolávání většinou voličů, kteří měli jiného favorita?
Toto riziko není podstatné. V první řadě, pokud většina voličů má jiného favorita, pak je to právě on, kdo vyhraje ve volbách, ne?
Dále, ve všech státech, kde je nějaká forma odvolatelnosti politiků, se této možnosti využívá jen velmi zřídka. Bývá používána pouze tehdy, když je dotyčný namočený do nějakého těžkého skandálu. Do svého návrhu jsem opsal z americké ústavy i možnost, že by dotyčného mohly odvolat dvě třetiny členů příslušné parlamentní komory. V Americe velmi zřídka dochází k tomu, že by většina skutečně odvolávala nepohodlné opoziční poslance. Pokud to už k tomu směřuje, většinou rezignuje sám ten zastupitel, protože nechce podstoupit ostudu spojenou s odvoláním.
A.cz: Na to ale můžu namítnout, že my jsme někde jinde: V české sněmovně je dál poslanec za ODS Pekárek, který je jako pravomocně odsouzený ve vězení a mandátu se nevzdá...
Protože je chybný systém. Kdyby tady byl podobný systém jako v Americe, pak by se poslanci chovali jinak. Lidé se chovají podle toho, co jim systém dovolí. I v Americe kdysi řádila korupce, ale systém ji postupně utlumil. U nás ji systém podporuje. Češi nejsou o nic horší než kterýkoli jiný národ, mají pouze chybný politický systém.
A.cz: Ale to je přece otázka politické kultury, morálky, svědomí. Možná ne až tak technikáliemi systému - poslanec Pekárek je ve vězení, pobírá plat...
Tak by bylo možné ho odvolat. On sedí ve vězení a má pořád mandát - co je to za absurditu?
A že by ale voliči v nějakém obvodě příliš často odvolávali poslance - myslím, že by je to po několika pokusech přestalo bavit. To je poslední obava, kterou bych v tomto směru měl.
Silný prezident, manažersky pojatá vláda
A.cz: Ztotožňujete se s pohledem Tomia Okamury na manažerský způsob vlády - členové vlády by nebyli poslanci, byli by to manažeři?
To je vlastně americký prezidentský systém. Výkonná moc je vtělena do osoby prezidenta republiky. To znamená, že neexistuje žádná vládní krize. Ministr, který nesplňuje očekávání prezidenta, je prostě vyměněn jako kterýkoliv jiný úředník. Americká vláda ostatně nemá ministry, ale sekretáře. To nejsou velkomožní pánové, kteří diskutují s předsedou vlády, kladou mu podmínky, vydírají a tak dále. Systém je stabilnější, nejsou tam handly jako v české vládě, nejsou tam koaliční vyjednávání.
Člen americké vlády je prostě podřízen prezidentovi. Tečka.
A.cz: To ale zase třeba není moc britský model. Takže si vybíráme volební systém z britského modelu, způsob vlády z amerického...
Ne, ne. Já nechci replikovat britský model. Považuji ho za zastaralý. Británie funguje takto stovky let, má zažité způsoby fungování a uhlazené hrany. Díky tomu může systém fungovat. U nás by to trvalo rovněž stovky let, než by se tento systém usadil. V našem případě je lepší převzít americký model, pokud možno co nejdoslovněji. Nedělat experimenty.
A.cz: Mně ale stran vlády šlo spíše o to, zda se dá stát řídit jako firma. Je z vašeho pohledu stát firmou?
Neřekl bych, že přímo firma. Na makro- i mikroekonomické úrovni fungují věci úplně jinak. Nelze třeba řídit státní finance jako firemní finance. Ale stát jakožto korporace je ve své podstatě korporací jako kterákoliv jiná. Třeba finanční úřady jsou něco podobného jako specializovaná velká banka - které pouze přijímá vklady.
A.cz: Ale funkce státu a firmy přece nejsou totožné: firma chce vydělávat, ale funkce státu jsou i někde jinde...
Firma, aby mohla vydělávat, musí poskytovat nějaké služby. A stát, aby měl nárok na výběr daní, také musí poskytovat nějaké služby. V tomto směru je to zase podobné.
