Rozhovor - Dlouho se nebude opakovat, že by u lidí sbírali body politici, kteří preferují agresivní politický styl, jak to v minulosti předváděli Mirek Topolánek nebo Jiří Paroubek. Takový je má alespoň názor sociolog Daniel Kunštát, který se dlouhodobě věnuje veřejnému mínění, teorii demokracie a volebnímu chování.
"Česká společnost se zkrátka unavila. Už jí nepřipadalo smysluplné sledovat vyhrocené spory,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz sociolog působící jako vědecký pracovník v Sociologickém ústavu AV ČR. Od roku 2006 je také vedoucím katedry politologie a mezinárodních vztahů na CEVRO institutu.
Lidé podle něj příliš nesledují jednotlivé kroky vlády. Důležité je, aby politici vytvářeli klid a stabilitu. To se nedařilo třeba Nečasově vládě, která měla tu smůlu, že vládla v období ekonomické recese.
Sobotkově vládě se daří také proto, že je poměrně nekonfliktní a vládne v období pohodlného ekonomického růstu, míní sociolog.
Od pádu Nečasovy vlády můžeme sledovat nárůst důvěry lidí v politické instituce. Může za to nová vláda, nebo spíš zlepšující se ekonomická situace?
Pohled veřejnosti na politiku je vždy pevně svázán s ekonomickou situací. V tom také spočívalo neštěstí Nečasovy vlády. Nejenže ji provázely skandály, ale také v této době probíhala ekonomická recese. Lidé se cítili sociálně ohroženi v důsledku globální krize.
Naproti tomu stávající vláda tak trochu přišla k prostřenému stolu. Česká ekonomika se poslední dva roky zvedá. A přesně do téhle doby spadá mandát vlády Bohuslava Sobotky. Ekonomická prosperita je pro vnímání vlády nesmírně důležitá. I kdyby počínání vlády bylo naprosto bez vady, tak ve chvíli, kdy lidé budou cítit sociální nejistotu, tak ta důvěra poklesne.
Druhá věc je, že současná koalice je stabilní, zatím se neobjevily žádné velké skandály, které by podlomily důvěryhodnost vlády. Nedochází k výrazným konfliktům, zejména v rámci koalice. Lidi totiž ani tak nezajímá, jaké kroky vláda provádí.
Očekávají od ní hlavně klid a stabilitu. Současná vláda se navíc nachází v situaci, která je naprosto unikátní. Její dvě strany mají dohromady v průzkumech veřejného mínění podporu téměř 60 procent. V tu chvíli je logické, že lidé, kteří by ČSSD nebo ANO volili, budou vyjadřovat této vládě podporu.
Říkáte, že Češi negativně reagují na konflikty. Přitom ale čeští politici často volí konfrontační způsob komunikace a někdy to vypadá, že si v konfliktech vyloženě libují.
Každý politik se kromě své konsenzuální tváře musí nějakým způsobem vymezit vůči svým oponentům. Byly doby, kdy česká politika byla nesmírně vyhrocená. Mirek Topolánek a Jiří Paroubek vnesli konfliktní prvek do volebních kampaní a lidé si na to zvykli.
Ale zatímco v roce 2006 to bylo něco nového a voliče to neodradilo, tak po pár letech se česká společnost zkrátka unavila. Už jí nepřipadalo smysluplné sledovat vyhrocené spory. Jsou okamžiky, kdy voliče konflikt přitáhne, a jsou situace, kdy naopak zabere tak zvaná klidná síla, typickým příkladem je Bohuslav Sobotka.
Co říkáte na to, že se v politice čím dál tím víc prosazují subjekty, které se sami označují jako nepolitické? Například hnutí ANO včele s Andrejem Babišem na tom stavělo svou kampaň.
Unavenost lidí z konfliktů starých stran jsme mohly pozorovat už za druhé Topolánkovy vlády, kdy byla důvěra lidí v kabinet Mirka Topolánka velmi nízká.
Tahle situace se změnila pouze v období úřednické vlády Jana Fishera. Češi mají úřednické vlády rádi. Souvisí to právě s kritickým postojem k stranické politice. Když přijde úřednické vláda, lidé mají automaticky pocit, že přichází odborníci a že to bude vládnutí bez konfliktů.
Podobně na lidi zafungovalo také Hnutí ANO, když ve volbách v roce 2013 úspěšně využilo téma kritiky dosavadního stranického systému. Kdyby se ANO pokusilo postavit kampaň například na tom, jak by měla vypadat důchodová reforma, tak by nejspíš neuspělo.
Lidé byli už unavení z věčných ideologických sporů pravice a levice. Jedinou konfrontaci, kterou byli ochotni přijmout, byla ta mezi starými a novými politickými strukturami.
Na druhou stranu u prezidentských voleb jsme viděli souboj dvou mužů, kteří byli relativně pevně spjati s politickými stranami a člověk, který byl naopak veřejností vnímán jako apolitický, Jan Fisher, se nedostal ani do druhého kola.
Prezidentské volby jsou zkrátka specifické. Ve chvíli kdy je volen jeden člověk, tak hrají větší roli osobní dispozice. Mám kromě toho pocit, že Miloš Zeman uspěl i proto, že ho řada lidí vnímala jako kandidáta, který nemá nic společného se současnými politickými stranami.
Jeho stranické angažmá bylo už do značné míry zapomenuto. To, že za ním stála menší politická strana, řada lidí ani nezaznamenala.
Kdy byla nejnižší a nejvyšší důvěra lidí v politiku?
Období největší skepse bylo za Nečasovy vlády. S kritickým pohledem na vládu se tehdy kromě prezidenta svezly i ostatní ústavní instituce. Překonalo to i období v 90. letech za menšinové vlády Václava Klause, kterou stejně jako Nečasovu vládu doprovázela ekonomická krize.
Naopak nejvyšší důvěra byla po Sametové revoluci na začátku devadesátých let. Tehdy existoval v rámci společnosti velký optimismus.
Vymyká se nějak vývoj české společnosti po listopadu 89 oproti ostatním postkomunistickým zemím?
Příliš nevymyká. A pokud už ano, tak spíš pozitivně. Když se podívá na okolní státy, tak tam k erozi důvěry došlo dříve než u nás, už začátkem devadesátých let. Na Slovensku to mělo důsledek v tom, že se k moci dostal Vladimír Mečiar. To u nás až do roku 1996 panovala poměrně vysoká důvěra v politiku.
Dohnala už česká politická kultura západní demokracie? A je vůbec co dohánět, neidealizujeme si příliš země jako USA nebo Velkou Británii?
Ty opravdu tradiční západní demokracie jsou na jiné úrovni, je to dáno tím, že prošli 200letým vývojem. Na druhou stranu bychom neměli podléhat přehnané kritičnosti. Češi mají občas sklon k sebemrskačství. Nedalo se přece očekávat, že během jedné generace se změní politická kultura.
Veřejnost nejspíš měla iluze a pak zjistila, že i demokracie stojí na určitém konfliktu. U nás ještě ani nedošlo ke generační obměně. Prakticky všichni současní politici strávili část svého života za komunistického režimu. Já bych tedy nebyl tak kritický, zdaleka jsme si neprošli takovými momenty jako Slovenska za Mečiara nebo Maďarsko v posledních letech.
Jak se díváte na to, že nezanedbatelná část Čechů hodnotí současný režim jako buď horší nebo srovnatelný s tím komunistickým?
Je pravda, že určitá část česká společnosti v sobě má nostalgii po komunistickém režimu. Je tomu tak i v jiných zemích, kde byly nedemokratické režimy. Totalitní režimy málokdy fungují naprosto bez podpory lidí. Vždy je tam určitá skupina, která režim z různých důvodů podporuje. Může v nich vidět progres, způsob, jak snížit nezaměstnanost, zlepšit životní úroveň.
Někteří lidé prostě mají pocit, že během transformace prohráli. Přišli třeba o práci. Není to tedy nostalgie po režimu jako takovém, je to spíš nostalgie po životě, který vedli, a po určitých jistotách.
Procento lidí, které má takový pohled, je od devadesátých let zhruba stejný, což je způsobeno tím, že se v rodinách dědí generační paměť. To znamená, že i lidé, kteří v komunistickém režimu vůbec nežili, mohou mít na něj pozitivní náhled, pokud se pohybují ve skupině, kde tento názor převládá.
