Pocity beznaděje i úvahy o sebevraždě. Přibývá lidí, na které doléhá ničení planety

Magdaléna Čevelová
17. 8. 2019 16:30
Problémy se spánkem, zažíváním, úzkost a v krajních případech i myšlenky na sebevraždu. S těmito problémy se potýkají lidé, kteří trpí "environmentálním žalem". Úzkost z toho, co bude dál s naší planetou, se u některých projevuje smutkem, u jiných vztekem na nezodpovědné jednání okolí. "Pro někoho se pak každodenní život naplní náročnými dilematy, jestli kupovat jídlo v plastových obalech, jíst maso či létat letadlem," uvádí psychoterapeutka a vystudovaná právnička Zdeňka Voštová v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Studentská stávka Fridays for Future v Madridu.
Studentská stávka Fridays for Future v Madridu. | Foto: Reuters

Jak byste environmentální žal popsala lidem, kteří vůbec netuší, o co jde?

Tomuto žalu se někdy také říká environmentální úzkost. Je to emocionální reakce lidí na zánik nebo ohrožení přírody, krajiny a živých tvorů kolem nás. Pro některé lidi představuje současný stav planety, vymírání druhů, zamoření oceánů plasty, stále se prohlubující sucho a klimatické změny velkou osobní zátěž. Lidé v této souvislosti často popisují nejen strach z budoucnosti, ale také smutek z toho, že nenávratně zaniká část přírodního světa.

Jaké pocity takový člověk prožívá?

Žal se projevuje v mnoha podobách. Na někoho dolehne strach, co s námi bude. V této souvislosti mladí lidé někdy zvažují, zda vůbec do tohoto světa přivést dítě. Někdy mohou tyto pocity dojít v pocit beznaděje vedoucí až k myšlenkám na sebevraždu. U jiných se žal projevuje smutkem a truchlením. Součástí bývají i pocity vzteku na lidstvo, že takovou situaci dopustilo. Pro někoho se pak každodenní život naplní náročnými dilematy, jestli kupovat jídlo v plastových obalech, jíst maso či létat letadlem. Někteří lidé jsou tak paralyzováni, že na ně dolehnou problémy se spaním nebo zažíváním či stavy, kdy úzkost člověka zcela zaplaví.

Zmínila jste, že někteří lidé zvažují, zda na svět přivést děti.

Pro mě je toto dilema pochopitelné. Globální klimatická změna postupuje ohromným tempem, je mimo naši osobní kontrolu a její konečné důsledky jsou vlastně nepředvídatelné. Současná situace může útočit přímo na podstatu našeho bytí. Dříve lidé překonávali vědomí vlastní smrtelnosti i tím, že měli děti a pokračovali tím svým způsobem ve své existenci. Nyní není jisté, v jakých podmínkách budou žít budoucí generace a jestli nepůjde o holé přežití. 

Kolik lidí environmentální žal trápí, existují nějaké statistiky?

Zatím nemáme k dispozici data související přímo s environmentálním žalem. Nicméně z jednotlivých průzkumů týkajících se vnímání environmentálních hrozeb dovozuji, že tato témata se dotýkají nezanedbatelného množství lidí. Například podle průzkumu agentury Median z letošního ledna více než polovina dotázaných vnímá hrozby spojené se změnami klimatu jako závažné. Přitom ještě loni to označovalo jako problém podstatně méně lidí, konkrétně 38 procent, nyní to je 52 procent lidí.

Předpokládám, že tento trend bude pokračovat. Tomu napovídá i vývoj v některých jiných zemích, například v Austrálii. Ohromných 78 procent z 6500 dotázaných žen odpovědělo, že v souvislosti se změnou klimatu prožívají úzkosti a strach z budoucnosti. V kategorii pod 30 let pak přesně třetina respondentek uvedla, že v této souvislosti zvažují, zda mít, či nemít děti.

Většina úzkostí má nějaký spouštěč. Co spouští tu environmentální?

Současný stav planety a environmentální problémy, kterým lidstvo čelí, a určitá apatie velké části společnosti vůči těmto problémům. Bez přestávky čelíme stále se prohlubujícím ztrátám a proměnám přírodního světa, zároveň nás doprovází černé scénáře vědců ohledně budoucího vývoje. Je pak snadné propadnout pocitu bezmoci, strachu, že ať já jako jednotlivec udělám cokoliv, nemám šanci těmto proměnám zabránit.

Dá se tato úzkost vůbec plně vyléčit?

Z mého pohledu to není něco, co by se dalo zcela vyléčit. Vnímám to spíše jako proces, kterým člověk prochází a nějakým způsobem se se svými pocity vyrovnává, přijímá je. Já jako terapeut pak umožňuji lidem doprovázení tímto procesem. Mí klienti často popisují pocit marnosti, mají strach, že je již vše ztraceno. A je pravda, že v přírodě dochází k nevratným změnám a tuto skutečnost je třeba přijmout. Na druhou stranu jsou zde i roviny, které nám mohou dávat naději a pocit, že nejsme zcela bezmocní. 

Nemůžeme popřít, že environmentální krizi lze když ne zvrátit, tak alespoň zmírnit její důsledky. Někteří mí klienti se například rozhodli pro sázení stromů. Lidem pomáhá vědomí, že jejich strom bude ochlazovat okolní prostředí, stínit a pomáhat k čerstvějšímu vzduchu, ať už bude společnost přistupovat k otázkám životního prostředí jakkoliv. Zároveň když přijímáme, že jistotu nemáme, tak nám to pomáhá zaměřovat se na přítomnost, na vděčnost za to, co je tady a teď, s tím, že se tím nemusíme vzdát naší zodpovědnosti za spoluvytváření budoucnosti.

Jak při terapiích postupujete?

Nemám nějakou předepsanou šablonu, protože každý člověk je jedinečný, obecně však vycházím z principů "gestalt terapie". Pracuji tedy zejména prostřednictvím dialogu, dávám důraz na vztah a na uvědomění toho, co prožíváme na tělesné, emocionální i myšlenkové úrovni. V terapii se snažím lidi podporovat v tom, aby své pocity pojmenovávali a nepopírali. Dále se mohu zaměřovat také na to, jak jejich pocity souvisejí s jejich osobním příběhem a nastavením, lépe tomu porozumět.

Pomáhá u tohoto typu úzkosti skupinová terapie?

Skupinové sdílení považuji za velice funkční, protože lidé, kteří úzkost prožívají, se v tom poměrně často cítí osamělí. Jedinci ve skupině lidí, kteří mají podobné prožitky, pocítí zpravidla velké uvolnění, že nejsou sami, mohou se podívat více do sebe a sdílet své pocity s ostatními. Zároveň je to jedinečná cesta, jak se inspirovat tím, jakým způsobem nalézají zdroje podpory ostatní.

Lze řešit tento problém i léčivy?

Pokud se u člověka dostaví těžké úzkostné či depresivní stavy, pak je namístě zvážit konzultaci s psychiatrem. Obecně však považuji za vhodné i v takovém případě kombinovat léčiva s psychoterapií, díky které pak člověk začne svým potížím lépe rozumět a může udělat ve svém životě změny, které v dlouhodobém měřítku mohou vést k tomu, že již léky potřebovat nebude. Některé potíže ale bez farmakologické pomoci zvládnout nelze.

Poznám na člověku, kterého potkám ve městě, že má environmentální úzkost?

Nevím, jestli to lze poznat na člověku, kterého potkáte ve městě. Ale obecně mám za to, že některé projevy jsou dost typické. Pokud člověka přemáhají pocity smutku či úzkosti ve chvíli, kdy čelí zprávám ohledně stavu životního prostředí nebo během jeho pobytu v přírodě, kdy se bojí budoucnosti v souvislosti se změnou klimatu, pak se pravděpodobně jedná o projevy environmentálního žalu. Toto téma si může zároveň nasedat na jeho osobní témata a pravděpodobně se v něm odrazí také to, jak je zvyklý reagovat na stres či nepříznivé situace, jestli například půjde spíše do vzteku nebo do smutku.

Trpí environmentálním žalem pouze nějaký typ lidí? Můžete je nějak charakterizovat?

Zapeklitá otázka. Dle mé zkušenosti je to celkem rozmanitá skupina lidí, převážně mladších, ale i starších ročníků. Část z nich jsou environmentálně angažovaní lidé, kteří se snaží ekologické problémy aktivně řešit. Pak jsou tu lidé, kteří mají k přírodě blízko, cítí se s ní nějakým způsobem propojení. Tito lidé vnímají a trápí je, jakým způsobem je svět devastován. No a pak je tu stále početnější skupina převážně mladších lidí, na které začíná doléhat tíha zpráv z médií o hrozbě klimatické změny, o úbytku biodiverzity nebo o zanikání orné půdy. Tito lidé, o jejichž budoucnost jde, pak často čelí zesměšňování ze strany generace svých rodičů, na nepochopení narážejí i u mnoha politiků.

Je tato úzkost novodobým problémem?

Fenomén environmentálního žalu se začal objevovat zhruba v 80. letech 20. století, kdy si někteří biologové začínali všímat zániku menších ekosystémů a v souvislosti s těmito pozorováními popisovali pocity smutku či strachu, jak se to bude vyvíjet dál. Poslední dobou však roste počet lidí, na které environmentální krize těžce doléhá. Začínají na vlastní kůži pociťovat důsledky změn klimatu, vnímají, že usychají lesy, ubývá hmyzu, že s přírodou není něco v pořádku. Znám mnoho těch, kteří si poprvé v životě uvědomili, že voda není samozřejmost. Jedné mé klientce loni na chalupě vyschla studna a tehdy jí došlo, že bez vody nepřežijeme. Zaplavil ji ohromný strach a bezmoc.

Co byste lidem, kteří problémy s klimatem prožívají citlivěji, doporučila?

Pokud bych měla shrnout ty nejdůležitější způsoby, jak zacházet se svým environmentálním žalem, pak řadě lidí pomáhá sdílení. Ať už s blízkými lidmi, na terapii nebo například formou zapojení do komunity podobně smýšlejících lidí. Svoje tíživé pocity lze také přetavit v nějakou pozitivní aktivitu, například založením komunitní zahrady nebo čištěním vodních toků od odpadků.

Zároveň, pokud je již někdo do ochrany přírody zapojený ve velké míře a směřuje tam velké množství své energie, tak je důležité si být vědom svých vlastních limitů a čas od času se od environmentálních témat úplně odpojit. Podle mnoha výzkumů nám všem velmi prospívá pobyt v přírodě, která nám pomáhá regenerovat naše duševní síly. Za velmi funkční také považuji obrátit svou pozornost k prožívání přítomného okamžiku, pocitu vděčnosti za to, co ve svém životě aktuálně máme. Vědomě se soustředit na záchytné body naděje.

Klima se mění rychleji, než vědci čekali. Na změnu máme podle klimatologů jen 12 let | Video: Aktuálně.cz
 

Právě se děje

Další zprávy