reklama
 
 

Poche by musel být analfabet, aby ho mohl Zeman odmítnout jmenovat, tvrdí ústavní právník Kysela

17. 5. 2018
O europoslanci Miroslavu Pochem se spekuluje jako o možném budoucím ministru zahraničí. Prezident Miloš Zeman se však netají tím, že ho příliš v oblibě nemá. Na setkání s občany v Moravskoslezském kraji ve čtvrtek prohlásil, že by ho jako ministra neakceptoval. Ústavní právník Jan Kysela však v rozhovoru pro Aktuálně.cz říká, že prezident může odmítnout jmenovat někoho ministrem jen ve zvláštních případech. "V případě, že odstraníme extrémy, tak je tímhle návrhem vázán, než aby to byl nějaký podnět k přemýšlení," říká Kysela.

Aktuálně.cz: Prezident Miloš Zeman na setkání s občany řekl, že by neakceptoval Miroslava Pocheho jako ministra. Může prezident odmítnout jmenovat ministra?

Jan Kysela: Záleží na důvodech. Kdyby kandidát představený předsedou vlády nesplňoval nějaké zákonné podmínky, například ty v zákoně o střetu zájmů a ten střet zájmů by byl neodstranitelný v dohledném čase, nebo kdyby kandidát představoval bezpečnostní riziko na základě informací rozvědky nebo kontrarozvědky, protože je to agent cizí moci, nebo protože by nastaly nějaké krajní případy - typově jako že člověk je analfabet nebo něco takového -, tak mám pocit, že takovým návrhům prezident vyhovět nemusí. V případě, že odstraníme tyto extrémy, tak je tímhle návrhem vázán, než aby to byl nějaký podnět k přemýšlení.

Kdyby měl prezident pocit, že Poche není vhodně expertně vybaven na post ministra, tak ho i tak jmenovat musí?

Já mám pocit, že to tak je. Každopádně jde o to, jak by s tím naložil předseda vlády. Teď jsme ve sféře, kdy se v zásadě neodehrávají žádné ústavní kroky, jsme v mimoústavní sféře.

Prezident republiky od té doby, co v půli ledna přijal demisi vlády, žádný relevantní ústavní krok neudělal, protože nejmenoval nikoho předsedou vlády. Tím pádem ten "nikdo" nemůže žádné návrhy na členy vlády předložit.

Teď jsme v nějaké sféře politických konzultací. V zásadě jeden z budoucích možných předsedů koaliční stran, ale značně nejistý, něco prezidentu republiky sdělil. Prezident republiky k tomu má nějaké stanovisko. Jde o to, co s tímhle stanoviskem udělá předpokládaný předseda vlády. Ale to jsou všechno věci, které se týkají politiky.

To znamená, že pokud tenhle politický výrok prezidenta republiky povede jednu či druhou politickou stranu k tomu, že toho kandidáta vůbec navrhovat nebude, tak to je něco, na co ústava nedopadá. Ve chvíli, kdy by tenhle výrok nebyl brán v potaz a kandidát byl oficiálně navržen, se můžeme přít o to, co prezident může nebo nemůže.

Co by se pak tedy dělo?

Pak záleží, co s tím bude dělat předseda vlády. Jestli se s tím smíří, pokrčí rameny a navrhne někoho jiného, nebo jestli s prezidentem republiky vyvolá kompetenční spor, který by byl založený na vyjasnění otázky, co vlastně znamená, že prezident republiky jmenuje člena vlády na návrh předsedy vlády. 

Jak by v takovém případě mohla vypadat argumentace obou stran?

Předseda vlády by v řízení před Ústavním soudem tvrdil, že prezident republiky je návrhem v zásadě vázán a má mu vyhovět. Zatímco prezident by nejspíše tvrdil, že to je v zásadě jeho věc a že ústava ho omezuje jenom v tom, že nemůže jmenovat členem vlády nikoho, koho nenavrhne předseda vlády. Ale že je na něm, koho z lidí navržených předsedou vlády a z jakých důvodů přijme nebo nepřijme.

Kompetenční spor je jediný nástroj, jak se může vláda bránit proti případnému nejmenování některého z ministrů?

Je to ten, který se nabízí v první řadě. Pak bychom se mohli bavit o nějakých dalších. Kdybychom dospěli k závěru, že svým setrvalým odmítáním návrhů prezident porušoval ústavu, pak se můžeme zamyslet, jestli je to hrubé porušení ústavy. Potom by to mohlo podléhat ústavní žalobě.

V takovém případě ho tři pětiny senátorů zažalují se souhlasem tří pětin poslanců, a pokud by byla žaloba před ústavním soudem úspěšná, vedla by ke ztrátě prezidentského úřadu. Ale to je krajní řešení a zdá se mi vhodnější v situaci, o které mluvíme, spíše uvažovat o kompetenčním sporu mezi předsedou vlády a prezidentem republiky.

Je to ale vůbec představitelné?

To já nevím, protože se bavíme o právních řešeních. Druhé řešení s ústavní žalobou není úplně průchozí, protože podíváte-li se, jak je složena Poslanecká sněmovna, tak tam 120 hlasů pro žalobu proti prezidentovi republiky dohromady spíše nedáte.

Kdyby ta situace skutečně nastala - není v tomhle o něco silnější prezident, protože předseda vlády musí podat žalobu a to nějakou dobu trvá? Není pro něj lepší prostě prezidentovi ustoupit a navrhnout jiné jméno?

Kdyby se přeli o jednoho ministra, neznamenalo by to, že se přou o všechny ministry. Pokud předseda vlády předloží seznam 15 nebo 16 lidí a zasekli bychom se na jednom, tak to neznamená, že by ti ostatní nebyli jmenováni.

A to si musí předseda vlády rozvážit, jestli chce zkrátka ustupovat rozmarům prezidenta republiky, které jsou velmi pravděpodobně na hraně ústavy nebo podle mého soudu v rozporu s ústavou. Protože co přijde příště?

Předseda vlády si musí rozmyslet, do jakého střetu chce nebo nechce jít. Ve chvíli, kdy má pocit, že bude s prezidentem republiky dobře vycházet, když mu bude uhýbat, tak když narazíte na vhodně osobnostně ustrojenou postavu prezidenta republiky, tak je možné, že mu budete ustupovat pořád, pořád, pořád, čímž přispějete k tomu, že vládnutí úplně efektivní nebude.

Kdyby skutečně došlo na kompetenční spor, dá se odhadnout, jak dlouho by trvalo jeho rozřešení?

Je evidentní, že by Ústavní soud vnímal tento spor jako mimořádně politicky a ústavně citlivý, takže bych se tady neobával, že by řízení trvalo měsíce. Řízení by se asi vyřešilo poměrně záhy, protože ta otázka je jednoduchá. Musíte se rozhodnout pro jednu stranu. Tam moc nemá cenu si opatřovat nějaké obsáhlé analýzy, svědecké výpovědi a tak dále. Buď je to tak, nebo onak.

autor: Radek Dragoun | 17. 5. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama