Češi o svobodu stojí, ale bojí se nejistoty, proto se daří populistům, míní Pánek

Jan Horák Jan Horák
25. 12. 2019 6:41
V Česku neexistuje větší dobročinná nezisková organizace, než je Člověk v tísni. A nikdo takovou organizaci neřídí déle než Šimon Pánek. Jeden ze studentských vůdců z listopadu 1989 dnes řídí kolos s obratem dvě miliardy korun a desítkami tisíc klientů doma i ve světě. V rozhovoru pro Aktuálně.cz říká, že elity podcenily vývoj po sametové revoluci a nyní z toho těží populisté.
Šimon Pánek
Šimon Pánek | Foto: DVTV

V listopadu ruská administrativa zařadila Člověka v tísni na list nežádoucích organizací, v podstatě vám zakázali další působení v Rusku. Už jste se ze země stáhli?

Je to složitější, my jsme v Rusku neměli kanceláře posledních deset let. Sami jsme tam nic nevyvíjeli, ale podporovali jsme tamější organizace. Ruská občanská společnost je velmi silná, je tam spousta nápaditých, odvážných a hodnotově založených lidí. To byl také důvod, proč nás chtějí dostat pryč. Ruskému vedení vadí, když někdo podporuje tamní organizace.

V čem vaše podpora ruských nevládních organizací spočívala?

Školení, mezinárodní právní pomoc nebo pomoc s přípravou společných projektů včetně získávání grantů. Tu práci jsme přerušili a do ledna chceme vyřešit, co bude dál. Část nejspíš skončí úplně, část předáme jiným organizacím a něco možná převedeme přímo do Ruska.

Měl jste informace, že Člověka v tísni chce Rusko dostat pryč?

Ne. Přiznám se ale, že mě to nepřekvapilo. Jsme v tomto ohledu už devatenáctá organizace na světě, která v Rusku musí skončit. Trochu mě však překvapilo, že jsme v tomto ohledu předběhli řadu větších organizací. Žádné konkrétní zdůvodnění jsme nedostali. Ani nevím, jestli existuje. Víme ale, že organizace, které jsou kritické vůči ruskému režimu, se vystavují riziku. Zákon říká, že kdo spolupracuje s organizací, která je na listu nežádoucích, zprvu je napomenut, pak může dostat pokutu a časem to může být dotaženo ke stíhání a soudnímu procesu.

Tento krok ruské strany přišel paradoxně v době, kdy Česko slavilo 30. výročí sametové revoluce. Měl jste z oslav dobrý pocit?

Měl. Měl jsem pocit, že výročí hodně lidí přijímá jako zdroj energie nebo jako něco, k čemu se hodnotově mohou vrátit. K něčemu, co bylo silné, důležité a pozitivní. Kdy jsme si říkali, že chceme budovat slušnější společnost, která bude lepší uvnitř, ale bude pomáhat i směrem ven. Oslavy proběhly velmi klidně, bez napětí a bez souboje o hesla roku 1989. Tedy že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, když to řeknu s nadsázkou.

Mám obavu o střední Evropu

Protože si připomínáme třicet let svobody, napadá mě, kdy jste se za tu dobu cítil v Česku nejméně svobodně.

Nejméně svobodně? Já se asi cítím svobodně celou dobu. Mně se nestalo, že bych narazil na to, že by stát usiloval o mou svobodu. Nikdy jsem neměl pocit, že by svoboda byla zmenšována. Ačkoliv jsou tu věci jako nerespektování ústavy prezidentem nebo politické dohody typu opoziční smlouva.

A nemáte pocit, že tyhle věci zdejší svobodu zužovaly a zužují?

Zatím bych řekl, že ne. Ale to neznamená, že nemám určitou obavu o střední Evropu. Vidíme to na příkladu Maďarska a Polska, kde je svoboda pod tlakem. Veřejnoprávní média tam prakticky nefungují, stát má tendenci zavést autoritativní vládnutí a kontrolovat občanskou společnost. V tomto smyslu je strašně důležité, co u nás dělá Milion chvilek pro demokracii.

Osobně si nemyslím, že by měli šanci donutit premiéra Babiše, aby odstoupil. Svým způsobem ho chápu, když říká, že v demokracii jsou demonstrace v pořádku, ale že neodstoupí, protože byl zvolen. Ale smysl toho, že se lidé schází a deklarují, že jsou připraveni bojovat za demokracii, je velmi důležitý. Je projevem toho, že tu občanská společnost funguje.

Když se podíváme na politické preference posledních let, dopředu se stále víc dostávají populisté. Lidé víc slyší na politiky, kteří jim slíbí, že se o ně postarají a zbaví je starostí. Stojí tedy Češi o svobodu?

Myslím, že většina společnosti v zásadě o svobodu stojí. Ta část, která o ni možná až tak nestojí, má jen pocit, že ti, kteří to táhnou, tedy liberální elita, střední třída, ti úspěšnější, se přinejmenším prvních dvacet let nezabývali tím, jak to dopadá právě na tu druhou část obyvatel. Svým způsobem jsme selhali. Stát třeba až do roku 2016 nereguloval půjčování peněz, takže je tu 850 tisíc lidí, kteří mají na sobě jednu nebo víc exekucí. A nad dvěma miliony obyvatel visí exekuční úzkost, že na ně může zaklepat exekutor. Tihle lidé si myslí, že nejsou vítězové, ale poražení. A viní z toho tu část společnosti, která je vítězi.

Co ještě Čechy ve svobodě trápí?

Značná část z nás se těžko vyrovnává s tím, jak se doba proměnila ve smyslu IT, umělé inteligence a neustále se zrychlujících inovací. Pro řadu lidí vůbec není jasné, co bude za deset let. Tahle nejistota z budoucnosti způsobená strašlivě rychlým rozvojem je vysledovatelná skoro všude ve vyspělém světě, společný jmenovatel v těchto zemích je podobný.

A v takové chvíli má někdo, kdo přijde a řekne, že lidem vrátí jejich Ameriku nebo Anglii, snadnou úlohu. Nebo když někdo řekne: Ano, bude líp. A lidé zejména s nižším vzděláním, nižším hodnocením v zaměstnání a lidé, které urychlená doba válcuje víc než nás, potřebují někoho, kdo jim řekne, že se o ně postará. Že budou žít v jistotě a jejich úzkost zmizí. Proto si myslím, že populisté jsou v poslední době tak úspěšní.

Šimon Pánek (druhý zleva) byl jedním ze studentských vůdců v listopadu 1989.
Šimon Pánek (druhý zleva) byl jedním ze studentských vůdců v listopadu 1989. | Foto: ČTK

A jak se proměnil vztah Čechů za poslední tři dekády k Člověku v tísni?

Řekl bych tři věci. V 90. letech bylo dárcovství při náhlých katastrofách velmi vysoké, Češi byli ochotní dávat peníze na zemětřesení, války nebo jiné tragédie v částkách, které by dnes znamenaly třeba 200 milionů korun. To zůstalo. Vedle toho výrazně roste, pořád to ale zdaleka není tolik jako v západní Evropě, pravidelné dárcovství. To znamená, když nám někdo dává peníze měsíčně po racionální úvaze, ne po emocionálním otřesu z nějaké katastrofy.

Poslední věcí je, že neziskový sektor je dnes určitá nálepka, jako je nálepka novinář, Brusel nebo migranti. S nálepkou neziskovek operují úzké skupiny politiků, vedle prezidenta jsou to extrémní skupiny jako SPD nebo lidé kolem Václava Klause mladšího. Tahle nálepka u části lidí rezonuje. Takže zatímco neziskovky jako skupina mají důvěru kolem 30 procent veřejnosti, tak v konkrétních průzkumech hodnotí práci Červeného kříže jako důležitou 90 procent obyvatel nebo práci Člověka v tísni 83 procent obyvatel.

Jak tomuhle rozporu rozumíte?

Nálepka od politiků hrajících na populismus, předkládaná nespokojené části obyvatel, funguje jako zdůvodnění, proč jsou tu různé problémy. Je to stejné, jako když se řekne, že za tohle může Evropská unie nebo Romové. Pak se takovým politikům snadno říká, aby je lidé volili, že oni to dají do pořádku. Od Bruselu nás odříznou, neziskovky zakážou, migranty vyženou a život zas bude skvělý.

Je to klasický mobilizační populistický trik. Vytvoříte nepřítele nebo přinejmenším původce toho, proč určité věci nefungují, a pak jedním dechem dodáte, že ten problém v případě zvolení vyřešíte. Realita není taková, že by politické elity zaútočily na neziskový sektor. Tematizuje to jenom prezident a pak extremističtí politici, protože to je mobilizační motiv pro hledání voličů.

Je tedy podle vás vztah politické scény k neziskovým organizacím zdravý?

Neřekl bych, že je zdravý. Ale je standardní a funguje. Jsou samozřejmě chvíle, kdy mezi politiky a neziskovkami existuje konflikt. Část politiků třeba nelibě nese určitý tlak, který na ně naložila před lety Rekonstrukce státu. Část lidí v politice si myslí, že to byla až příliš nátlaková akce, byť třeba souhlasí s nějakými vizemi Rekonstrukce. Ale pořád jsou ochotni o té spolupráci hovořit. Přímé útoky ale zažíváme jen od politiků, pro které představujeme mobilizační prvek, stejně jako Brusel, migranti nebo novináři. Jsme protipól toho, co tito politici ve společnosti prosazují, tedy uzavírání se do sebe, další polarizaci společnosti a spíš konflikt než konsenzus.

Dost často jsou tyto skupiny politiků protievropské. Tvrdí, že máme vlastní zájmy. My ale nahlas říkáme, že to je nehoráznost a bezpečnostně-morální hazard, takové věci vůbec vypouštět, že by Česká republika mohla v globalizovaném a velmi se vyostřujícím světě obstát sama o sobě bez Evropy. Jestliže máme šanci na stabilní a dobrou budoucnost, tak to je jako součást integrované Evropy.

Nálepka od populistů jako mobilizační efekt

Nejvýraznějším projektem Člověka v tísni na domácí půdě za poslední roky je mediální vzdělávání. Vaši lidé po dohodě se školami žákům a studentům vysvětlují principy, podle nichž média fungují. Kde se vzal impulz k takovému projektu?

Když jsme viděli, kolik jsme toho jako nová společnost podcenili. Pokud má země dobře fungovat, potřebuje vzdělané, ale kriticky přemýšlející lidi, kteří sebou nenechají manipulovat ze strany politiků nebo byznysu. Musí mít základní hodnoty, jako je solidarita nebo občanství. My jsme si v roce 1989 mysleli, že to přijde samosebou a všichni budeme vyspělí, tolerantní a otevření. Ale ono to nepřišlo. Například v Německu si už v 50. letech uvědomili, že mají-li zajistit, aby se jim znovu nestalo to, že někdo zmanipuluje společnost, musí do toho investovat. Protože to považovali za národní prioritu, pod ministerstvem vnitra založili oddělení, které podporuje a financuje kritické občanské vzdělávání.

Politici typu Václava Klause mladšího tuto vaši aktivitu popisují jako vymývání mozků. Co byste jim na to odpověděl?

Neříkáme lidem, co si mají myslet. Říkáme jim, že to, co se někde píše, říká nebo vysílá, neznamená, že ta věc je faktum. Naopak je potřeba přemýšlet o tom, co reklama, média nebo on-line prostor přinášejí, a přistupovat k tomu a priori kriticky. Zejména se dívat na to, jaké to je médium, komu patří nebo jakou má ediční radu. Mediální vzdělávání je součástí našeho programu Jeden svět na školách, je to teď naše hlavní vzdělávací priorita pro následující čtyři až pět let.

Jaké jsou další priority?

Hodně jsme vyrostli, zejména v zahraničí, a jestliže před třemi lety byl na jednoho člověka v servisních nebo páteřních sekcích, jak říkáme back-office, objem práce 1,8 úvazku, teď to je třeba 1,2 úvazku. Už mohou zase pracovat standardních 40 nebo 50 hodin týdně, a ne 60 nebo víc. Dlouhodobě to nejde, když zaměstnavatel chce, aby organizace byla stabilní, nebyla v ní vysoká fluktuace a aby lidé, kteří to táhnou, měli fungující rodinný život. Poslední dva roky byly stabilizační a obdobně to bude i příští rok.

Co to znamená?

To znamená věnovat se víc kvalitě naší práce, jít víc do hloubky a podívat se, jak můžeme pracovat efektivněji. Prostě trávit čas přemýšlením, jakým způsobem pracujeme, a ne jen se hnát za větším objemem práce, byť větší objem znamená větší dopad.

Proč to takhle nešlo už dřív?

Ono je to těžké. Když třeba pracujete v severní Sýrii, kde jsou dva miliony lidí, kteří potřebují pomoc, a dostanete najednou možnost získat dalších 200 milionů korun, což v praxi znamená podporu pro desítky tisíc lidí, je extrémně složité na to říct, že to nechceme, že to už je moc. Na druhou stranu tahle tendence brát na sebe víc a víc práce vedla k tomu, že organizace byla dva tři roky velmi přetížená. Ale tohle už máme pod kontrolou, proto je čas se teď věnovat kritičtěji sami sobě.

Senát mám jako jednu z možností služby

Člověka v tísni řídíte prakticky od jeho založení, skoro 30 let. Strávíte touto prací i zbytek svého produktivního věku?

Dovedu si to nyní představit ještě čtyři nebo pět let, dál dnes nevidím, ale nemám daný žádný deadline. Někde ale nejspíš je. Možná pak přece jen vezmu vážně, že člověk by i v politice mohl sloužit hodnotám, kterým se snažím sloužit skoro třicet let tady. Mám na mysli hodnoty jako čest, jistá odvaha, věcnost, sebevědomí, ale zároveň solidarita a pokora. Společnost se nemá dělit na úspěšnější a méně úspěšné, lepší a horší, ale má si pomáhat navzájem. Zní to sice jako z 19. století, ale podle mě je to extrémně důležité. Kdyby tohle politici cítili víc, tak by to bylo dobře, protože by je to často uchránilo od rozhodnutí, která jim i státu komplikují život.

Znamená to, že byste si měl začít připravovat svého nástupce?

Určitě. Tady je celá řada lidí, kteří by Člověka v tísni dokázali řídit, jsem o tom přesvědčen. Asi by se musela trochu změnit struktura naší organizace. Když je tu jeden ze spoluzakladatelů tak dlouho, kombinuje to v sobě manažerskou autoritu, ale i autoritu netechnickou, danou tou dobou. Museli bychom udělat nějaké změny, ale určitě je to představitelné.

Když jste otevřel tu politiku, zajímalo by mě, kdy se vás naposledy někdo zeptal, jestli budete kandidovat na prezidenta.

Minulý týden se mě na to někdo zeptal. Ale nemám to na pořadu dne, neplánuji to.

Vaše potenciální kandidatura, tedy když o vás někdo mluví jako o vhodném adeptovi na prezidenta, se ve veřejném prostoru zmiňuje dobře posledních deset patnáct let. Vy jste vždycky argumentoval, že prospěšnější jste společnosti ve své práci pro Člověka v tísni. Zesiluje časem tento důvod, nebo naopak oslabuje?

Myslím si, že důvody jsou podobné. Pokud má mít angažmá kohokoliv v politice smysl, ten člověk to musí chtít. Nejde to udělat, protože někdo jiný si myslí, že by to mohlo být dobře. Zvlášť kdyby šlo o vyšší kandidaturu, tak to člověk musí bytostně chtít. A já to prostě necítím, takže nemá význam to jakkoliv promýšlet.

Kdybyste ale přistoupil na budoucí službu v politice, ostatně sám jste ji zmínil, jak by mohla vypadat?

Jsou i další možnosti v nějakém zralejším věku, jako je třeba Senát. Mám to jako jednu z možností služby, hraje v tom roli i kus pocitu odpovědnosti vůči této zemi. Zatím to ale nemám na pořadu dne.

Co máte na pořadu dne ohledně své další kariéry?

Kdyby mi šlo jen o kariéru, dovedu si představit, že za deset let bych na nějakou dobu zasedl v řídicím výboru nějaké nadnárodní struktury zabývající se tím, jak se řídí OSN nebo Evropská unie. Tam bych své zkušenosti z mezinárodní práce zúročil. Ale nikdy jsem svůj život neplánoval tak, že udělám kariéru a pak se posunu dál. Tohle už ve svých více než 50 letech nezměním.  

 

Právě se děje

před 51 minutami

Po smrti černocha v Minneapolis vyšly do ulic stovky lidí, policie zasáhla slzným plynem

Policie v americkém městě Minneapolis rozháněla slzným plynem stovky demonstrantů, kteří se shromáždili na protest proti úmrtí černocha George Floyda. Informoval o tom list The Guardian. Floyd zemřel v pondělí poté, co mu při zatýkání klečel bělošský policista několik minut na krku, ačkoliv muž opakovaně říkal, že nemůže dýchat, a strážníka prosil, aby jej nezabíjel.

V ulicích kolem místa incidentu se sešel dav místních obyvatel, který zablokoval dopravu v blízkém okolí. Řada z protestujících měla nápisy vyzývající k ukončení policejní brutality, zatímco někteří vykřikovali "stíhejte policii". Podle The Guardian šlo o jedno z největších shromáždění, jaké kdy město Minneapolis zažilo.

Značně rozzuřený zástup se i přes silný déšť následně vydal směrem k místní policejní stanici, kde se střetl s hlídkujícími policisty. Někteří protestující rozbili okna stanice, zatímco jiní sprejovali na zaparkovaná policejní auta. Demonstranti také házeli na policisty lahve. Policie reagovala slzným plynem a zábleskovými granáty.

Zdroj: ČTK
Další zprávy