Praha - Byl jednou z hlavních postav Palachova týdne v roce 1989.
Petr Placák (1964) je spisovatel, historik, zakladatel opozičního hnutí České děti. Představitel nejmladší generace disidentů. V současné době šéfredaktor kulturně-společenské revue Babylon.
V osmdesátých letech patřil k nejradikálnějším protikomunistickým bojovníkům. Byl mnohokrát zatčen. Za Palachův týden byl odsouzen k podmínečnému trestu.
"Že bych byl na to, co jsem udělal pyšný, to ne," říká Placák. "Ale jsem rád, že jsem se toho účastnil."
Každá záminka dobrá
A.cz: Vaše sdružení bylo jedním z pěti, které na 15. ledna 1989, den před výročím Jana Palacha svolávalo demonstraci. Proč zrovna tento den?
Po demonstracích v roce 1988 k dvacátému výročí ruské okupace, 28. říjnu a dnu lidských práv jsme hledali další datum. Dvacáté výročí Palachova upálení se samo nabízelo. Každá záminka k protestu byla tehdy dobrá, jen jsme hledali, jakou formu zvolit. V tomto případě to byl pietní akt.
A.cz: Co pro vás vlastně znamenala oběť Jana Palacha?
Pro naši generaci měl Palachův příběh obrovský význam. Mé nejranější dětské zážitky jsou ruské tanky. Jméno Jana Palacha bylo záležitost číslo jedna ve vztahu k režimu, ve kterém jsme žili. Jak jsem vyrůstal, poznal jsem, že to nebyl žádný psychopat, který si řešil osobní problémy, ale že to byl po všech stránkách čistý člověk. V tom hnusu všude kolem to bylo něco úžasného. Palacha považuji za jednoho z největších Čechů. V žádném případě to nebyl zbytečný a marný čin.
A.cz: Ve své knize Fízl se zmiňujete o tom, že klíčovou roli pro události Palachova týdne sehrála stuha s nápisem Janu Palachovi České děti zašitá v podšívce vašeho kabátu. Jak to tedy bylo?
Zatkli mě 15. ledna ještě, než jsem stačil dojít k pomníku na Václavském náměstí. Když jsme čekali s dalšími lidmi z opozice na fízlárně v Benediktské ulici, napsal jsem na papírek, že se příští den sejdeme znovu. Mohla za to ta stuha, kterou jsem měl schovanou v podšívce kabátu. Přišlo mi líto, že jsem ji nemohl položit na pomník Sv.Václava.
Tím, že se podařilo svolat demonstraci na další den, se spustila řetězová demonstrace.
A.cz: Dá se tedy říci, že jste člověk, který ten Palachův týden rozjel?
No comment. Ono to bylo celé ve vzduchu a stačil malý impuls. Ale asi ano...
A.cz: Kolik lidí ten lednový týden demonstrovalo?
Pár tisíc, ty počty kolísaly, nejvíc přišlo asi dvacet tisíc lidí.
A.cz: Pro vás ale Palachův týden skončil hned druhý den?
V podstatě ano. Zatkli mě hned 15. ledna, večer mě pustili. Druhý den mě ale zatkli znovu, to už mě ale nechali ve vazbě 14 dní.
A.cz: Takže jste Palachův týden sledoval z vazby?
Ano, a z Rudého práva. Za Palachův týden jsem dostal podmínku šest měsíců.
Od Palacha k listopadu
A.cz: Tehdejší mluvčí Charty 77 Stanislav Devátý ukončil Palachův týden průnikem na hřbitov ve Všetatech, kam komunisti převezli Palachovy ostatky. Nebyla to vlastně chyba?
Samozřejmě. Byl jsem proti tomu, podle mě jakékoliv akce mimo centrum Prahy neměly cenu. Říkala jsem - někde v polích nás pochytají a nikdo se o tom nedozví.
Ale nakonec se jelo do Všetat a tím řetězové demonstrace v Praze skončily.
Když se na to dívám zpětně, myslím si, že to byla dobrá tečka nebo pomlčka za Palachovým týdnem. V té době společnost nebyla ještě připravena na to, že by mohla změnit režim.
A.cz: Historik Blažek říká, že by padl režim dřív, kdyby demonstrace v Praze pokračovaly. Myslíte si to taky?
Nemyslím si, že by to vedlo k rychlejšímu pádu. Skalní komunisté nebyli ochotni tehdy ustoupit ani o krok. A ani to nemohli udělat, protože by okamžitě skončili. Museli to držet do posledního konce. V té době navíc nepadaly režimy kolem nás, což později paralyzovalo vůli komunistů se bránit.
A.cz: Takže nevěříte tomu, že pokud by demonstrace pokračovaly, že by pád režimu nastal dříve?
Tenkrát by nebylo dobré, kdyby režim padnul. Lidi na to ještě nebyli připravení a nebylo by to tak jednoznačné. Potřebovali jsme vývoj od Palacha k 17.listopadu. Nejdřív musely nastoupit elity, které se Palachovým týdnem elektrizovaly, včetně toho, že znovu zavřeli Václava Havla.
A.cz: V čem byl tedy Palachův týden důležitý?
Byla to zlomová událost, hlavně v urputnosti demonstrantů. A v tom, že si toho všimla vlastně celá společnost. Nikdy se mezi lidmi o demonstracích tolik nemluvilo, jako tehdy. I bolševici o nich začali psát v novinách, vyjadřovali se prokurátoři, národní výbory...
A.cz: Jak tyto demonstrace ovlivnily další vývoj?
Myslím, že bez předešlých demonstrací, které společnost na pád režimu připravily, by Listopad nebyl. Od Palachova týdne vede naprosto zřetelná přímá linka k 17.listopadu.
Po Palachově týdnu nastal psychologický zlom ve společnosti.
A.cz: V čem ten zlom spočíval?
Osmělili se i ti, kteří do té doby byli v tzv. šedé zóně. Nebyli to režimní lidi, ale fungovali v rámci toho systému a nikdy se neozvali, protože měli prestižní místa, o která se báli přijít. Najednou se začali ozývat vědci z ústavů, umělci. Kardinál Tomášek napsal skvělý dopis už 21.ledna. Studenti se začali bouřit. Vznikla petice Několik vět, kterou podepsalo desetitisíce lidí. Když začaly události v NDR, nabralo to spád. Vlastně se jenom čekalo na ten konečný závěrečný impuls.
A.cz: Měli jste tehdy plán, kdy by měl ten poslední impuls přijít?
Počítali jsme s tím, že bude velká demonstrace na den lidských práv 10.prosince, a to bude ten konec. Studenti nás ale předběhli. I když jsme se té demonstrace účastnili, vůbec jsme 17. listopad neorganizovali. Bylo nám ale jasné, že se z toho musí stát řetězová demonstrace, takže jsme řvali: Každý den na Václaváku. Jak jsme se naučili při Palachovu týdnu.
Jak jsme se učili demonstrovat
A.cz: Jak se vlastně v té době organizovala demonstrace?
První demonstrace začaly už před srpnem 1988. Přišel jsem do hospody na Klamovce, kde seděli Jáchym Topol Saša Vondra, Ivan Lamper. Povídám, že je potřeba začít demonstrovat. Nikomu se nechtělo, že to bude průser a nikdo nepřijde.
A.cz: Měli jste představu, jak se má demonstrovat?
Ne! První demonstraci jsem zažil 10.12. 87 ke dni lidských práv na Staroměstském náměstí. Nikdo nevěděl, co má dělat. Bylo to rozpačitý, sešlo se několik desítek lidí. Kolem stáli estébáci a vyhrožovali nám. Žádný vlajky, hesla, skandování. Obešli jsme párkrát Husův pomník, zazpívali hymnu a šli domů.
A.cz: Kdy se to poprvé změnilo?
21. srpna 1988. Přišel jsem na Václavák a tam už byli lidi z NMS (Nezávislého mírového hnutí) Hana Marvanová a Tomáš Dvořák. Svolali nějaké korzo v centru Prahy. Diskutovali v kroužku několika desítek lidí.
Byl jsem z nich nešťastný, připomínali mi mírový aktivisty ze západu placený Moskvou.
Měl jsem pod kabátem dvě vlajky, myslel jsem, že vylezu na pomník a začnu mávat a skandovat "Rusové domů". Okřikli mě, že sem provokatér.
Po hodině mě to už nebavilo a chtěl jsem odejít. Naštěstí nás ale napadlo vydat se na pochod. Vytáhl jsem vlajku a rázem se přidaly stovky lidí, co čekali na chodnících. Než jsme došli na Staroměstské náměstí, bylo nás několik tisíc.
A.cz: Co bylo nejdůležitější pro svolání takové demonstrace?
Nejdůležitější bylo zvolit datum. Pak vytisknou letáky. Na stroji jsem napsal výzvu, kterou několik lidí rozmnožilo na cyklostylu. Letáků bylo deset tisíc. S kamarády jsme si rozdělili Prahu a házeli je do schránek. Pak jsem zavolal do Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky.
Když pak přišlo několik tisíc lidí, všichni říkali to je ono, tak se to má dělat!
A.cz: Na demonstrace chodilo pár tisíc lidí, potkávali se pořád ti stejní. Byl nějaký rozumný důvod na ně nechodit?
Chápu samotáře, kteří nemají rádi velké srocení, jiný rozumný důvod ale nevidím. Mně to taky dělá potíže, ale musel jsem to překousnout.
Strach? Euforie!
A.cz: Kde byli tehdy při Palachovu týdnu staří disidenti?
Ti byli naučení na jiný druh práce. Demonstrovat jim nepřišlo na mysl. Když se to rozjelo, někteří se velmi aktivně zapojili. Hlavně Ladislav Lis a Rudolf Batěk. Například Václav Benda říkal, že to zničí celou opoziční činnost, tedy sbírání a předávání informací. A otevřený střet, že bude záminkou režimu pozatýkat celý disent.
A.cz: Václav Havel dokonce před srpnem 1989 od demonstrace lidi odrazoval…
To mě naštvalo. Zřejmě mu vyhrožovali a on tomu uvěřil. Tehdy se rozšířila fáma, že proti demonstrantům použijí střelné zbraně. Havel do toho vstoupil, aniž by na to měl nějaké právo. Nikdy nebyl organizátorem těch demonstrací, byl spíš v pozadí. I když mohl cítit nějakou odpovědnost, jako nekorunovaný lídr opozice, přesto jsem si tehdy myslel, že do toho vstupuje neprávem. Ta demonstrace pak byla relativně malá.
A.cz: Měl jste strach při demonstracích?
Určitě ne, to jsem měl naprostou euforii, i jako introvert. Strach mám vždycky z nepřátelského prostředí, kdy lidé myslí jinak než ty a nevíš, co od nich očekávat. Ale na demonstracích jsem se setkával s lidmi, kteří mysleli úplně normálně a nadávali zcela otevřeně na komunisty a byli naprosto skvělí. Od mladých až po starý. Pamatuji si, že na jednu demonstraci přišel starý legionář v uniformě, prostě na stará kolena šel do poslední bitvy.
A.cz: Jací byli ti stbáci soupeři?
Vesměs to byli kreténi, což ale neznamená, že by je měl člověk podceňovat. Byla to obrovská mašinérie. Měli to propracované po desítky let a samozřejmě pracovali se strachem a iracionálnem. Že je vše odposlouchávané, všude mají své lidi a nemá cenu nic proti tomu režimu dělat.
A.cz: Jste pyšný na to, jakou roli jste tehdy sehrál?
Pyšný ne, to je blbost, ale mám radost, že jsem se toho účastnil. Takovéhle věci musí řešit člověk často i v osobním životě a mnohdy je to důležitější, než křičet estébákům do obličeje, že jsou gestapo.
