„Ozvali se jen zájemci, kteří na to neměli.“ Lobkowicz o konci slavného Křimického zelí

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

Je to jen pár dnů, co si zákazníci koupili poslední kilogramy Křimického zelí a poslední litry zdravé zelné šťávy. Definitivně tím skončila desítky let trvající tradice. Šlechtická rodina tvrdí, že už neměla peníze na to, aby každoročně výrobu známého zelí v modřínových kádích dotovala. „Stali jsme se vězni vysokých výrobních nákladů,“ svěřuje se majitel historické zelárny Vladimír Lobkowicz.

I když v okolí Plzně výroba zelí pokračuje, ta nejslavnější značka – lobkowiczké Křimické zelí – je už minulostí. V minulých týdnech ze zdejších mohutných modřínových kádí vytáhli poslední kilogramy kvašené pochoutky a k 30. září skončilo všech šest zaměstnanců.

Majitel Vladimír Lobkowicz pro Aktuálně.cz vysvětluje, že už neměl dost peněz na to, aby každoročně dotoval jak provoz zelárny, tak obnovu rodinného křimického zámku a přilehlého parku.

„Co zažívá zelárna, to zažila každá rodina v této zemi. Před sty lety naše babičky a prababičky měly nějaký sud ve sklepě a šlapaly zelí doma. Časy se změnily, babičky přestaly šlapat a zelí začaly kupovat,“ říká poslední majitel křimické výrobny v rozhovoru s deníkem Aktuálně.cz.

Minulý týden jsem si ještě koupil vaše Křimické zelí, dneska už vidím, že jsou vrata zavřená.

Dneska (23. září 2026, pozn. red.), zrovna dneska, jsme vyprázdnili poslední kádě kysaného zelí. Pracovní smlouvy běží do 30. září a pak zůstanou zaměstnanci doma. A budova bude prázdná.

Oddechneme si

Někteří zaměstnanci mi říkali, že možná budou ještě pár týdnů uklízet.

Teď ukončíme pracovní poměry, potom pošleme úklidovou četu a zabezpečíme a zakonzervujeme to pro budoucnost. Trochu si všichni oddechneme. Budeme se dívat dopředu.

Historie vašeho bývalého křimického pivovaru je mnohem delší, ale jestli počítám dobře, zelárna v něm končí téměř přesně po 70 letech.

Je to tak. Založena byla v roce 1955, písemné záznamy o tom nejsou, ani žádné fotky, protože tehdy bylo všechno tajné a taky nebyly všude foťáky a mobily. Takže jediná písemná zmínka, která o tom existuje, je punc na přijímací váze. První cejch pochází z roku 1955.

Historicky to bylo jinak, ale vy jste zpracovávali už pouze nakoupené zelí z cizích polí, vlastní jste nikdy neměli.

My sice máme polnosti, ale pěstujeme něco jiného. Specializujeme se na pšenici, ječmen, řepku. Takže velké plochy a velké stroje. Měli jsme tu tři místní sousedy, kteří byli mnohem menší a pěstovali na menších plochách zelí, což je mnohem intenzivnější plodina, mnohem náročnější na ruční práci, ale taky má mnohem vyšší tržby na hektar. Takhle jsme to měli až do loňska – oni nám dodali, my jim to zaplatili a zpracovali.

A nikdy jste neuvažovali o tom, že k té výrobě byste si pořídili i pole s vlastním zelím, abyste byli úplně soběstační?

Samozřejmě, to je vždycky první myšlenka. Ale pak jsme dospěli k závěru, že nejsou synergie a že cena, za kterou nám to nabízí, je fér, že bychom nedokázali být levnější. Žádnou přidanou hodnotu jsme tam neviděli. Takže to vyhovovalo všem.

Obliba české kuchyně klesá

Co máte na mysli těmi synergiemi?

Zelí je vysoce sezonní záležitost. Pro nás jako zpracovatele je největší zátěž podzim. Jenže pro pěstitele taky, protože musí rychle sklízet. Takže bychom museli veškerou práci udělat naráz.

S koncem vašeho Křimického zelí už jste se tedy smířil?

Je to vždycky smutné něco ukončit, co si budeme povídat. Ale to rozhodnutí zrálo dlouho a jsem si jistý, že z věcných důvodů byl tento krok správný, ačkoliv bolestivý.

A co za ním stálo?

Důvody byly ekonomického rázu. To je to, co vidí řádný hospodář, že výsledky nejsou v pořádku, EBITDA (provozní zisk firmy před započtením daní, úroků, odpisů a amortizace, pozn. red.) pod nulou. X let za sebou jsem to musel dotovat vlastními penězi, ve špatných letech víc, v dobrých méně.

Zjišťoval jste, jestli třeba vaše zelárna nemá jen nějaký vnitřní problém? Ptám se proto, že ostatní zpracovatelé zelí v okolí Křimic fungují dál.

Někteří z nich už před pár lety skončili. S některými jsem mluvil, taky si stěžovali, že byznys je těžký. Vnímám dva negativní trendy. Jeden z nich je posun vkusu spotřebitelů od tradiční kuchyně k novějším kulinářským trendům, jako příklad uvádím nástup italské nebo asijské kuchyně. Před 30 lety měly jenom malinký podíl na trhu.

„Kolik je člověk ochotný utratit za zelí?“

A ten druhý?

Kolik je spotřebitel ochoten utratit za sáček zelí? Jdu do supermarketu a koukám, co stojí výrobek od konkurentů. A je to zhruba 15 korun. Naše zelí bylo dvakrát dražší, ale stejně to nestačilo. Takže jedna věc je ztráta tradice – a to je smutné, že něco přestaneme dělat a další kus české tradice se vytratí. Ale síla a energie je dnes v nákupních centrech, kde se utrácí.

Proč bylo vaše Křimické zelí o tolik dražší než konkurence?

Všichni máme velice schopné a zkušené nákupčí a velké obchodníky proti sobě. A jestli my jsme byli schopni prodat svůj pytel za dvakrát víc než ostatní, tak to mělo asi svůj důvod.

Jaký?

Ten důvod byl, že konečný zákazník si přál naše zelí víc než jiné, měli jsme excelentní pověst. To se týkalo jak konečných spotřebitelů v obchodech, tak profesionálů jako třeba kuchařů velkých restaurací a hotelů, kteří se přáli naše zelí, a nikoliv konkurenční výrobky.

Dodnes jsme používali dřevěné kádě, zatímco všechny ostatní zelárny už dávno přešly na laminátové. A to dělá obrovský chuťový rozdíl, jak samotného zelí, tak taky v zelné šťávě.

Tradice na úkor nákladů

Modřínové dřevo částečně pohlcuje ostrou kyselost zelí, je to tak?

Ano, je to mnohem příjemnější. Nicméně použití této staré technologie bylo za cenu toho, že nebylo možné modernizovat. A že jsme se stali vězni vysokých výrobních nákladů. Protože káď je tři metry hluboká, dva metry široká, musí do toho vstupovat zaměstnanec. Konkurenti byli schopni používat portálové jeřáby. A tady se jedná o 1200 tun – u nás 1200 tun rukama, u konkurentů 1200 tun jeřábem.

To byl opravdu problém – jiné zelárny jsou schopné vyprázdnit a vyexportovat kádě za zlomek ceny. A to jim taky umožňuje přežít za tak nízké ceny. Když jsem mluvil s jedním konkurentem a porovnali jsme si, za kolik prodá on a za kolik já, tak zbledl a žárlil. Ale bohužel jsem mu neřekl, jak obrovské jsme měli výrobní náklady.

1200 tun zelí za dva měsíce

A neblokovala vám tak vysoká cena přístup do regálů? Třeba na Moravě ani ve Slezsku jsem Křimické zelí nikdy neviděl.

To bylo v pořádku, to nám vyhovovalo. Protože platí pravidlo, že čím větší množství do velkých řetězců dodáte, tím víc vás budou ždímat přes cenu. Takže my jsme obsluhovali spíše menší regionální velkoodběratele, kteří respektovali naši cenu.

Vy jste se nehrnuli do velkých obchodních řetězců?

To je byznys pro mnohem větší zelárny. My jsme už tak vždycky byli na hranici své kapacity. Odbyt nebyl problém, problémem byly naše výrobní náklady. A taky nedostatek pracovní síly.

Kolik jste zaměstnávali lidí?

Za komunistů jich tady bylo dvanáct, teď už jenom šest. Ale když je sezona, tak během dvou měsíců musíte zpracovat 1200 tun zelí. Na to potřebujete 20 lidí. Možnosti mechanizace jsou navíc poměrně omezené.

Před 25 lety jsme mohli spoléhat na širokou vrstvu čerstvých důchodců-horníků z Nýřan. Ti ale zestárli a zemřeli a každý rok bylo čím dál obtížnější získat brigádníky. Pak jsme museli apelovat na pracovní agentury, ale to je lidsky nejistá věc, protože pošlou dělníky z ciziny.

To vykreslujete poměrně černě…

Byla to obrovská nejistota. A já vím, že vlády spíš postupně zpřísní pravidla a spíš se zvýší počet kontrol. Je mi přes 50 let a postavit byznysmodel na takové nejistotě mi nedává smysl. Tak jsem si řekl, že když stát nevytvoří podmínky pro flexibilní zaměstnávání nízkokvalifikovaných dělníků, tak jdu od toho.

Co na to místní? Nechodili za vámi a nepřemlouvali vás?

Jo, jasně, že je to škoda, říkali. Ale svět se mění. Čeká nás klimatická změna, která bude mít dramatické dopady na nás všechny, plus válka. A my se tady pořád bavíme o tradicích. Musíme se přizpůsobit, všechno se mění. Ani děti dneska už nemají takový zájem o zelí.

„Žádný vážný zájemce se mi neozval“

Když je řeč o dětech, potomkům jste zelárnu nechtěl svěřit? Aby třeba přišly s nějakým čerstvým nápadem?

Ne, já jsem to musel rok co rok dotovat, to dám radši ty peníze přímo svým dětem. Svět jde dál, budou nové tradice. Co zažívá zelárna, to zažila každá rodina v této zemi. Před sto lety naše babičky a prababičky měly nějaký sud ve sklepě a šlapaly doma. Časy se změnily, babičky přestaly šlapat a zelí začaly kupovat. Někdo možná má doma sud pořád a šlape, ale už je to spíš jen taková recese.

Co s technologiemi? Rozprodáte je?

Přesně tak.

Nikdo, kdo by ten provoz převzal a zachoval, se vám neozval?

Žádný vážný zájemce se neozval. Jen dva, u nichž jsem věděl, že na to nemají, a tak jsem je odmítl. To by byl jenom zdroj problémů do budoucnosti. Kolegové z byznysu znají náš provoz, vědí také o technických problémech, zastaralosti provozu a nemožnosti pořádně ho modernizovat.

Jaké tedy máte s odstavenou zelárnou v bývalém pivovaru další plány?

Upřímně – žádný konkrétní plán není. Zatím jsem jenom rád, že to takhle skončilo. Dejme tomu čas a uvidíme, co přijde. Já sám nevím.

Rodina Lobkowiczů v Křimicích zůstává dál?

Samozřejmě, vždyť tu máme spoustu jiných aktivit, máme tady celé kulturní léto, zámecký park žije velice dobře. Když jsem musel dotovat zelárnu z jiných zdrojů, tak přišel okamžik, kdy jsem si řekl, jestli je lepší dotovat zámek, nebo zelárnu. Zelárna nám odsávala peníze důležité pro zámek, na který potřebuju pravděpodobně ještě pár set milionů. V zámku a parku jsou teď moje priority.

Poslední dny lobkowiczké zelárny v Křimicích.
Nahlédněte do jejích útrob s reportérem:

Podívejte se: Poslední dny, kdy lobkowiczká zelárna v Křimicích fungovala | Video: Ondřej Stratilík

Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?

Přidat jako preferovaný zdroj