reklama
 
 

Tvář češtiny Oliva o svém odchodu: Je to urážka. Jako brigádník žádný projekt vést nemůžu

6. 10. 2016 12:10
Známý popularizátor češtiny a dlouholetý šéf Ústavu pro jazyk český Karel Oliva odchází. Považuje za urážku, že mu nový ředitel Martin Prošek nenabídl hlavní pracovní poměr, a navíc "zpochybnil jeho morální kvality". Připouští ale, že kdyby mohl nadále vést svůj projekt digitalizace češtiny, zvážil by návrat. "Projekt by mi stál za nějaké kompromisy, třeba bych i na něco zapomněl," říká Oliva v rozhovoru s Aktuálně.cz.

O vašem odchodu z Ústavu pro jazyk český se už psalo hodně. Vyjadřoval se k němu nový ředitel Martin Prošek, vy a další lidé, ale pořád není úplně jasné, proč odcházíte. Co je tedy ten důvod?

Důvod je, abych tak řekl, jeden velký a jeden menší. Velký důvod je ten, že mi pan Prošek řekl, že mi nedá smlouvu na pracovní poměr. To, co mi nabídl, je dohoda o pracovní činnosti – tedy to, co dáváme brigádníkům. Připadá mi, že když mi nechce dát smlouvu, tak bych tam asi neměl pracovat. A ta druhá věc je to, že pan Prošek zpochybnil mé morální kvality. Požádal mě, abych o detailech nemluvil, zeptejte se jeho, co mi řekl, on si to jistě pamatuje.

Vy jste se vyjadřoval k uprchlické krizi v tom smyslu, že islám v české společnosti nechcete. Nenarážel pan Prošek na tohle?

To není to, o čem mluvil. Jestli je to někde v pozadí, to nevím. Jak jste si asi přečetla v jiných rozhovorech, on nemluvil z vlastní zkušenosti, hovořil jen o tom, že ho jiní přede mnou varovali. A jak konkrétní ta varování byla, o tom se nevyjádřil nijak detailně. My jsme se s kolegou (Cyrilem) Höschlem nějak vyjádřili k takzvané Petici vědců proti strachu a lhostejnosti, jiní se o našem názoru vyjádřili kriticky. Dva z nich byli zaměstnanci ústavu, což je podle mne v pořádku. Každý má svou práci a pak má své soukromé aktivity, přesvědčení, a ta může ventilovat. Já jsem za to rozhodně nikoho nepostihoval, nicméně je zřejmé, že jsou lidé, kteří nesouhlasili s mými názory.

Říkáte, že pana Proška před vámi varovali jiní, on ale v ústavu působí stejně dlouho jako vy, tedy 13 let. Za tu dobu už si na vás mohl udělat vlastní názor, ne?

Pan doktor Prošek nejenže působil v ústavu celou tu dobu, co jsem tam byl já, ale dokonce posledních několik let pracoval v projektu, který vedu – a nikdy jsme neměli žádný konflikt, ani v nejmenším. Skutečně mne hodně překvapilo, že se neřídil vlastní zkušeností, ale tím, co mu řekli jiní. Nevím, co s tím projektem bude dál, je přidělen instituci, já jsem – nebo tedy jsem byl – v ústavu jeho řešitelem, a proto jsem předpokládal, že ho povedu a budu v něm pracovat i nadále.

Čeho se ten projekt týká?

Ten projekt se jmenuje Lindat, což je zkratka pro lingvistická data. V jeho rámci jsme pokračovali v tom, co jsem se já v ústavu snažil rozvinout od začátku svého působení – vzít nějaké lingvistické zdroje, něco, co souvisí s jazykem, a prezentovat to na internetu. V rámci tohoto projektu se například poslední tři roky rozvíjela Internetová jazyková příručka, skutečně masivně využívaný zdroj poučení o češtině a v ohledu popularizace jakási vlajková loď ústavu. Pan doktor Prošek pracoval v oddělení jazykové kultury, kde se ta příručka vyvíjela.

Pak je tam i řada dalších aktivit, kterými se snažíme přiblížit naše interní zdroje jak široké veřejnosti, tak i veřejnosti odborné. Například se digitalizují staré slovníky – Jungmannův Slovník česko-německý, ten možná budete znát ze školy, Kottův slovník, Bartošův nářeční slovník a řada dalších slovníků z 19. století. Digitalizujeme je z řady důvodů. Jeden z nich je ten, že ty slovníky nejsou běžně dostupné, druhá věc je, že v elektronických zdrojích můžete samozřejmě vyhledávat daleko efektivněji než metodou nasliněného prstu jako v knihách.

A jak by se vám na tom projektu dál pracovalo jako člověku s dohodou o pracovní činnosti?

Já to pokládám za prakticky vyloučené. Nedokážu si představit, jak by někdo s pouhou dohodou mohl vést projekt, rozdělovat jiným práci a efektivně ji kontrolovat. To mi přijde jako absurdní myšlenka.

Bude vaším odchodem běh projektu ohrožen?

Na to se zeptejte pana ředitele. Já opravdu nevím, jak v něm hodlá pokračovat. My jsme o tom měli dlouhý rozhovor, kde jsem mluvil o své koncepci další práce, protože se mi na ni povedlo sehnat doplňkové finanční zdroje. Mluvili jsme o tom v situaci, kdy jsem předpokládal, že budu v ústavu dál zaměstnán. Když jsme probrali tuhle teoretickou část a pustili se do praktických věcí, tak jsem se dozvěděl to, o čem jsme hovořili na začátku: že pan ředitel pokládá za vyloučené, abych měl v ústavu pracovní poměr.

Našli se na ústavu kolegové, kterým se nelíbí, že odcházíte, navíc za těchto okolností?

Ano, dokonce takových, kteří mi to v osobním rozhovoru řekli, nebylo úplně málo.

Když jsem mluvila s doktorem Proškem, byl trochu rozmrzelý z toho, že jste o jeho nabídce a o tom, že jste ji nepřijal, mluvil do médií. Říkal, že jednání zatím byla pouze neformální. Jak na tuhle výtku reagujete?

Myslím si, že není úplně platná ze dvou důvodů. Zaprvé – tak, jako jste se na mě obrátila vy, se na mě obrátili i jiní. Není to tak, že jsem vzal auto nebo tretry a obíhal všechny možné redakce. Lidé se mě ptali, volali, psali maily a já jsem pokládal za základní slušnost jim odpovědět, a ne jim říci, že se s nimi o tom nebudu bavit. Zadruhé – nevím, jak si pan doktor Prošek představuje formální rozhovor. Mluvili jsme spolu v momentě, kdy jsme byli oba zaměstnanci ústavu a on ještě nebyl ředitel, ale už bylo jisté, že se jím od 1. 10. stane. Nebrali jsme si k tomu žádné sekundanty, tlumočníky, sekretářky, takže v tomhle smyslu to nebyl oficiální rozhovor, jako když spolu mluví dva prezidenti a mají kolem sebe veškerý podpůrný aparát.

Já myslím, že by tady opravdu byla na místě otázka, co si pan doktor Prošek představuje pod oficiálním rozhovorem. Myslím, že je pochopitelné, že jsme o mém setrvání v ústavu mluvili předtím, než se stal ředitelem, protože s jeho nástupem můj pracovní poměr končil – takže nedávalo smysl, abychom o tom mluvili až po něm.

Z rozhovoru s doktorem Proškem mi přišlo, že to pro něj není uzavřené. Je ještě šance, že byste se nějak domluvili?

Váhám mezi subjektivním a objektivním stanoviskem. To subjektivní stanovisko je, že nabídnout mi takovýto typ dohody, a ještě s takovými komentáři, je prostě urážka. Navíc jsem v mezidobí dostal – a přijal – celou řadu jiných nabídek, což situaci dost komplikuje. Ale pak je tu objektivní věc – kdyby se pan doktor Prošek chtěl dohodnout, tak se asi dohodneme, protože u mě pravděpodobně převáží to, že projekt Lindat pokládám za svrchovaně významný. Nejen pro ústav, ale hlavně pro češtinu je důležité, aby učitelé, studenti a v neposlední řadě i novináři měli k dispozici internetovou příručku a aby byla ještě lepší. Když bude lepší čeština v novinách, bude lepší všude tam, kde noviny mají vliv.

Když jsem byl ředitelem, snažili jsme se právě proto všechno, co šlo, co jsme si vymysleli a na co jsme dokázali sehnat peníze, dávat na internet. A v tom vidím i smysl své další práce. Zkrátka ten projekt by mi stál za nějaké kompromisy, třeba bych i na něco zapomněl. Prostě jsou věci, které mají cenu, a ty je potřeba dělat.

Musím vést svůj projekt

Říkáte, že kdyby se ústav chtěl opravdu domluvit, tak by to ještě šlo. Máte tím na mysli, že by vám musel dát smlouvu na plný úvazek?

Budu opatrnější, než jak jste to teď řekla vy. Ústav by mi musel nabídnout vedení toho projektu. Abych tam dělal cokoli jiného, to nechci. Prostě chci vést svůj projekt a jeho tým. To si nedovedu představit jinak, než že tam budu mít normální pracovní poměr. Pokud ovšem bude nový pan ředitel nebo někdo jiný dostatečně kreativní, aby to vymyslel nějak tak, že vedení projektu bude fungovat i bez pracovního poměru, tak na něm určitě nebudu za každou cenu trvat. Já trvám na tom, že musím mít možnost ten projekt efektivně vést.

Teď budu možná trochu impertinentní, ale dohodáři si většinou vydělají méně peněz než lidé na plný úvazek. Je to v tomto případě i otázka finanční, nebo jde jen o ty kompetence?

Nemyslím si, že jste impertinentní. To je taková zastydlost českého prostředí, že se o penězích nemluví. Já si myslím, že tohle není úplně otázka peněz. Řekněme, že už mám věk na to, abych se snažil především dělat věci smysluplné, nikoli abych musel dělat věci kvůli penězům. Ale zase nebudu zastírat, že pokud by nabídka ze strany ústavu měla být taková, že si tam můžu dělat, co chci, ale nedostanu za to nic, tak to bych asi taky nebral.

Mluvíte o tom, že máte nabídky a nasmlouvané projekty. Nabídl vám někdo místo?

Mám přímo nabídku místa, ano. Ale o tom ještě nechci mluvit veřejně. Zatím mám spoustu takových spíš jednotlivých drobností – někdo po mně chce, abych jel někam přednášet, někdo po mně chce, abych něco někam napsal za honorář, někdo chce besedu, někdo chce jiný typ vystoupení, někdo chce něco do televizního vysílání. Ono to vypadá, že to jsou drobnosti, ale jak říká jedno staré přísloví, stokrát nic umořilo osla. A já už jsem takový postarší osel, takže by mě to mohlo snadno umořit, kdybych si přibral něco dalšího. Myslím, že i tak už jsem teď docela vytížený.

Můžete aspoň naznačit, odkud přišla ta nabídka místa?

Z pražské vysoké školy.

Vraťme se k vašemu vyjádření k uprchlíkům. Proč si myslíte, že příchod většího počtu muslimů do Česka by mohla znamenat ohrožení naší kultury?

To se tedy dostáváme velmi daleko od jazykovědy. Myslím si, že je to prostě jiná kulturní tradice, jiná struktura společnosti. Jsou v ní jiné vztahy, jiná hierarchie hodnot. Mně nijak nevadí, když si na Žižkově jdu do pákistánského obchodu koupit nějaké exotické koření nebo jídlo. Což dělám pravidelně, protože ten obchod je vedle mého zubaře. Problém bych měl s tím, kdyby to nebylo tak, že je na Žižkově jeden takový obchod, ale kdyby se Žižkov stal zónou, kam bych proto, že mám jiné kulturní zázemí, vlastně ani nemohl jít. Což je přesně situace různých předměstí třeba v Paříži, v Malmö, v Londýně, v Bruselu. Já sám jsem to viděl v Paříži a tureckou čtvrť jsem zažil i v relativně menším německém Saarbrückenu, kde jsem bydlel. I když tam to samozřejmě nebylo tak, že bych se tam bál chodit, ale to byla jiná doba.

Kdyby se mluvilo jen arabsky, mrzelo by mě to

Tato města ale už dnes přiznávají, že byla chyba si nepohlídat, aby nevznikaly takto jednolité lokality a ghetta. Co kdyby se to teď udělalo lépe?

Tohle je moje spekulace, ale já si myslím, že se to lépe nepovede. Představte si, že přijdete někam hodně daleko. Na Nový Zéland. A budete mít dvě šance – buďto se usídlit někde uprostřed rodilých Novozélanďanů, anebo když budete vědět, že tamhle už je deset domečků, kde jsou Češi, tak si postavíte další vedle nich. Problém je v číslech, v množství. Myslím, že kdyby do České republiky přišlo tisíc lidí s islámskými kořeny, tak se asi nic závažného nestane. Ale když jich sem přijde milion, tak to bude průšvih. Protože se sdruží a budou se snažit udržovat svoje zvyky, svoji kulturu a budou tím pádem narušovat to, co tu máme. Já jsem takový tradicionalista, což se váže i k češtině. Já bych nerad, aby nám ta čeština zmizela. Že by třeba bylo nějaké přechodné období, kdy by se mluvilo česky a arabsky, a pak už by se mluvilo jenom arabsky. To by mě trošku mrzelo.

Já nechci říct, že ti lidé jsou horší, prostě mají jinou kulturu. A zrovna tak si myslím, že my jako příslušníci kultury, která nevede k takovým konfliktům, jako tam mají teď oni, bychom obětem těch konfliktů měli pomoci. Ale ne tím, že si je sem všechny nabereme. Je potřeba pomoci jim u nich doma. Je takové rčení, že dát někomu rybu není ta správná pomoc, správná pomoc je naučit ho ty ryby chytat. Řešení není v tom, že si sem vezmeme miliony uprchlíků, kteří nejenže mají jinou kulturu, ale navíc se to všechno ještě vyostří tím, že se tady budou cítit deprimováni, frustrováni, prostě se tady nebudou cítit dobře. To zákonitě povede k problémům.

Ale pomoci jim v místě jejich původu se zatím příliš nedaří.

Nedaří, to je pravda. Já na to ani nemám žádný konkrétní recept. Jsem jazykovědec, nikoli politik nebo politolog, sociolog. Na druhou stranu si opravdu myslím, že pomoci jim tam je ta správná cesta. Pomoci těm, kteří se ze zoufalství vrhají do moře. Ukázat jim, že řešení je vybudovat si lepší společnost tam, ne přijít sem.

Moc nerozumím tomu, když si někdo myslí, že protože jsme s Cyrilem Höschlem něco napsali, tak jsme rasisti a xenofobové. Když se podíváte do mého životopisu, shledáte, že asi těžko můžu být xenofob, když jsem tak dlouhou dobu žil v zahraničí. To bych to asi dlouho mezi těmi cizinci nevydržel, kdybych je tak strašně nenáviděl. A nežil jsem jenom v západní Evropě, žil jsem i dva roky v Bulharsku; na institutu v Saarbrückenu, kde jsem pracoval, jsme měli tým složený z příslušníků 17 národů. Takže tak to není. To jsou nálepky, které používají ti, kteří podle mého názoru nemají žádné skutečné argumenty.

autoři: Markéta Šrajbrová, Radek Dragoun | 6. 10. 2016 12:10

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama