Odtud se domů živí nedostanete! vyhrožovali velitelé pétépákům, lidem druhé kategorie

Obrazem: Černí baroni - novodobí otroci komunismu
Vratislav Škráček (vlevo) sloužil u PTP dvacet šest měsíců v dolech na Ostravsku.
Václav Procházka (vpravo nahoře) byl povolán do PTP měsíc před maturitou na zemědělské technické škole v Kadani. Nastoupil v říjnu 1952. Čekalo ho dvacet šest měsíců tvrdé práce na stavbě vojenských bytů a v dolech Karviná a tupých socialistických školení. Z PTP odešel v listopadu 1954.
František Tesař (třetí zleva, opírá se o ceduli) putoval do PTP za pokus ilegálně odejít z Československa.
Jaroslav Václavek (dole uprostřed v košili) nastoupil k PTP v roce 1950 jako syn třídního nepřítele, jeho otec byl majitelem obchodu. Sloužil v Komárně s přestávkou kvůli kritickému zdravotního stavu do roku 1954.
Foto: Paměť národa
Jan Gazdík Jan Gazdík, Miloslav Lubas, Paměť národa
1. 9. 2020 5:30
Žili v zavšivených chlívcích, natěsnáni jak sardinky. Spali na palandách ve třech patrech nad sebou. Často neměli ani obyčejné toalety a umývárny. Umírali při neštěstích v hlubinných dolech, po těžkých úrazech na stavbách odcházeli domů jako mrzáci. Mnozí z nich "ztvrdli" na vojně protizákonně tři a čtvrt roku místo obvyklých dvou let. Pomocné technické prapory vznikly před 70 lety, 1. září 1950.

Říkalo se jim "pétépáci" anebo také černí baroni - to podle barvy výložek uniforem. Armáda je považovala za podřadné vojáky, jakési podlidi. Nesměli nosit zbraň a měli jedinou, a sice nejnižší hodnost. Vojín.

Od roku 1950 do roku 1954 sloužilo u Pomocných technických praporů (PTP) 60 000 mužů. Založeny byly 1. září 1950 rozkazem ministra národní obrany Alexeje Čepičky a narukovali do nich politicky nespolehliví muži. Za ty režim považoval soukromé zemědělce, kněze, řeholníky, živnostníky, šlechtu, příbuzné emigrantů či lidí, kteří se pokusili o přechod západních hranic. Jejich velitelé jim slibovali, že se z pracovních táborů dostanou jen "nohama napřed".

Paměť národa zaznamenala vzpomínky na službu u PTP, s nimiž se jí svěřili dva šlechtici, syn kulaka, člen řeholní společnosti salesiánů, duchovní a také sudetský Němec, jehož bratr uprchl z totalitního Československa do demokratické západní Evropy.

U PTP to bylo jak na nucené práci pro nacisty

Zážitky pétépáků se velmi liší od převážně komických příběhů v knize Miroslava Švandrlíka Černí baroni či stejnojmenném filmu režiséra Zdenka Sirového. Miroslav Švandrlík totiž popisuje vojenskou službu v Technických praporech (TP), které v roce 1954 nahradily PTP a nepanoval v nich už tak otřesný režim.

Někteří pamětníci srovnávali úmornou dřinu a mizerné podmínky u PTP s válečným nasazením na nucené práce v nacistickém Německu. Mnoho pétépáků "kroutilo" koneckonců vojnu v uniformách zabavených po válce hitlerovskému wehrmachtu.

Mladého duchovního Pavla Konzala odvedli k PTP hned 2. září 1950. Narukoval k maďarské hranici do Komárna s dalšími 300 nováčky. Prapor PTP se skládal z devíti rot. Dvě z nich tvořili kompletně faráři. "Veleli nám tam maďarští důstojníci. Nejdříve jsme se učili pochodovat, v nesnesitelných vedrech oblečení v kabátech," řekl Paměti národa Pavel Konzal. "Učili jsme se zpívat pokrokové písně a už po třech nedělích byla přísaha."

Bydleli mimo kasárna v zavšivených chlívcích

Poté takzvanou farářskou rotu převeleli do severočeských Podbořan. Tam pétépáci rekonstruovali kasárna. "Od ostatních vojáků nás odděloval ostnatý drát a do jídelny jsme směli, až když odešel poslední voják," popsal poměry v Podbořanech Pavel Konzal. "Bydleli jsme v baráku o čtyřech místnostech, kam se muselo vejít 150 lidí. Spali jsme na palandách ve třech patrech, nebyla tam umývárna ani toalety. Budovali jsme je za pochodu."

Farářská rota dřela pro totalitní režim také ve slovenské Banské Bystrici a Zvolenu. "U Banské Bystrice se budovalo letiště Tri Duby, my jsme tam stavěli vily pro důstojníky," vysvětlil Pavel Konzal. "Bydleli jsme za zdmi kasáren v takových zavšivených chlívcích. Sami jsme si vařili, abychom nechodili do kasáren mezi běžné vojáky. Byli mezi námi ale naštěstí skvělí kuchaři a dělali nám perfektní jídla. Navíc jsme měli výborného velitele, nadporučíka, který byl u PTP za trest. Dával nám tedy pokoj."

Po práci museli pétépáci na politické školení. Instruktoři s nízkou inteligencí ale nedokázali učební materiály ani pořádně přečíst. "Tak je předali jednomu knězi, aby nás školil. Jenže ten nás učil něco jiného," dodal Pavel Konzal. "Naši nadřízení byli totiž slovenští Maďaři a nerozuměli ničemu z toho, co nám kněz říkal."

Kromě neustálé buzerace ze strany tupých velitelů si Pavel Konzal přinesl z vojny u PTP i překvapivě příjemné vzpomínky. "Jednou se nás zastal nějaký generál, bývalý kněz," prozradil pamětník. "Ve volných chvílích po práci na stavbách jsem neoficiálně vystudoval čtyři semestry filozofie. Přednášeli ji bratři redemptoristé a zkoušeli mě faráři - jezuité. Studijní materiály jsme skrývali na stavbách, protože nás každou chvíli šacovala vojenská kontrarozvědka."

Výložky Černých baronů mělo až 60 000 mužů

  • Pomocnými technickými prapory prošlo od 1. září 1950 do jejich zrušení k 1. květnu 1954 podle odhadu historika Jiřího Bílka okolo 60 000 mužů.
  • Okolo 25 000 mělo politickou klasifikaci "E", tedy politicky nespolehlivý. Klasifikace "E" znamenala odvedení k Pomocným technickým praporům (PTP) bez ohledu na zdravotní stav brance.
  • Odvedenci pracovali zejména v dolech, ve stavebnictví, na vojenských stavbách a v zemědělství.

Představitelé totalitního režimu mořili Pavla Konzala u PTP čtyřicet měsíců, k základní dvouleté službě mu protiprávně přidali mimořádné a mnohonásobně prodloužené vojenské cvičení.

Černí baroni umírali hlavně při dřině v dolech

Pomocné technické prapory se dělily na lehké a těžké. První posílala armáda hlavně na stavby, druhé do hlubinných a povrchových uhelných dolů.

Syn statkáře Bohumil Řehák narukoval jako voják-horník do Karviné. Musel se vyrovnat s ohavným pracovním prostředím, porušováním bezpečnostních předpisů, a tedy i mizivou ochranou zdraví "robotujících" pétépáků. Výsledkem byla velmi vážná zranění a někdy i úmrtí. Bohumil Řehák zaplatil za práci v dolech velmi těžkým a doživotním poškozením zraku.

Jen v roce 1952 se v útvarech PTP stalo 40 smrtelných úrazů, 518 těžkých a 2790 středních a lehkých zranění. Nejvíce se na nich podílela otrocká práce v černouhelných dolech na severní Moravě. Černí baroni dostávali za svou práci mzdu, zatímco ostatní vojáci směšný žold. Pétépákům proto záviděli. Ale víceméně zbytečně.

Odmítl jít na dobrovolnou směnu, strčili ho do sloje

Bohumil Řehák na výši svého výdělku vzpomíná: "Skutečně za nás platily Ostravsko-karvinské doly jako za havíře. Ovšem jen když se plnil plán. Ale dostali jsme jenom část peněz a platili jsme si z nich bydlení, stravu, důstojníky i péči armády o nás vojáky. Takže nám mnoho nezbylo."

Pétépáci si museli povinně spořit. Peníze jim šly na vkladní knížku. Pak přišla měnová reforma a za každých padesát uložených korun dostali pétépáci jednu korunu.

"Pracovali jsme, jako se tehdy pracovalo, o sobotách, ale navíc ještě dvě neděle v měsíci," vyčísluje Bohumil Řehák. "Někdy nám vyhlásili 'dobrovolnou' směnu. Tehdy byla válka v Koreji, tak se vydělávalo na nějaké letadlo, že se koupí komunistickým severním Korejcům. A můj kamarád Rathouský na dobrovolnou směnu odmítl nastoupit. Šel kvůli tomu do basy a pak ho dali (v hlubinném dole - pozn. red.) do šedesáticentimetrové sloje! Vrátil se po třech letech s tuberkulózou."

V jednotce PTP se mísili faráři s kriminálníky, studenti se sedláky

K pétépákům narukoval i Otto Brádler z Jablonce nad Nisou. Pocházel ze smíšeného německo-českého manželství. K černým baronům ho tedy zřejmě zařadil již tento "cejch", ale i to, že jeho bratr emigroval z komunistického Československa do kapitalistické západní Evropy. Obdobně jako Pavel Konzal protrpěl na vojně víc než obvyklých 24 měsíců. Nadřízení mu ji prodloužili o dalších sedm měsíců.

Úvodem čekalo vyučeného elektrikáře ostříhání dohola v kasárnách v Komárně a navlečení do uniformy po Němcích. Otto Brádler vystřídal u PTP štace v Jihlavě, Lešanech a Hradci Králové. V jeho jednotce se mísili faráři s kriminálníky, studenti se sedláky.

Výstava o Černých baronech v Zelené hoře či Nepomuku

Jednorázové užití / Fotogalerie / PTP
Foto: Paměť národa
  • Paměť národa Plzeňský kraj připravila k 70. výročí zřízení Pomocných
    technických praporů (PTP) výstavu Černí baroni.
  • Expozice nabízí příběhy pamětníků, kteří sloužili za ministra národní obrany Alexeje Čepičky na Zelené hoře a v Janovicích nad Úhlavou. Od 30. srpna do 20. září je k vidění v Nepomuku a od 21. září. až 11. října v Janovicích nad Úhlavou.

"Denní režim nám rozplánovali na minutu a nebyla v něm ani chvilka volna. Od šesti do čtrnácti hodin jsme dřeli na stavbě nebo kopali základy," poznamenal Otto Brádler. "Po úmorné práci nás čekalo čištění bot, oděvu a odchod na oběd. Odpoledne školení nebo vojenský výcvik, pochopitelně beze zbraní."

Na vycházky se pétépáci dostali jen tehdy, pokud plnili extrémně přísné pracovní normy. Podle Otto Brádlera jim nezůstávalo mnoho času na odpočinek, protože tehdy byly ještě pracovní soboty. "Někdy jsme dělali i v neděli. Často jsme chodili na brigády, třeba na vykládání vagonů," dodal.

Velitele trápily nesplněné pracovní normy, ale zdraví pétépáků už ne

Pracovní podmínky a zdraví vojáků u Pomocných technických praporů nikoho nezajímaly. V Lešanech například rozbíjeli opuku bez rukavic nebo ochranných brýlí. "Při nárazu krumpáče do kamene násada vibrovala tak, že se nám dělaly mozoly nejen na dlaních, ale až mezi prsty," vysvětluje Otto Brádler.

"Během vojny u PTP jsem zažil i epidemii paratyfu. Nemocné neposlali do nemocnice, ale jenom je odsunuli do karantény, aby nenakazili ostatní. Naši nadřízení se nestarali o nemocné lidi. Trápil je jen nedostatek pracovních sil a nesplněné normy, protože přicházeli o prémie."

Jan Vývoda, syn majitele ševcovské dílny, se po druhé světové válce dal k řeholní společnosti salesiánů. Podobně jako mnoho dalších mladých duchovních rukoval na začátku 50. let k PTP.

"Byl to vlastně takový vojenský pracovní tábor, kde se vůbec nejednalo o obranu vlasti. Našimi zbraněmi byly krumpáč a lopata," svěřil se Jan Vývoda. 

Na vojně pracoval v kamenolomu, pak na stavbě železniční trati, v lesích či na stavbě silnic. "Někde nemohl člověk z práce odejít, dokud nesplnil normy. Dělaly se tak tvrdé, abychom je nezvládli," konstatoval Jan Vývoda. "Když se vysoké normy splnit nedaly, ani jsme se o to nesnažili. Kdo nepracoval na 130 procent, nedostával pak peníze."

Jednou z mála věcí, z nichž Jan Vývoda čerpal u PTP sílu, byly tajné bohoslužby. Konaly se v noci a duchovním se je vždy podařilo před veliteli utajit.

Soka v lásce poslal funkcionář KSČ k černým baronům

Mezi černými barony se podle Jana Vývody mohl člověk ocitnout i z prapodivných důvodů.

"Jeden mladík se tam dostal třeba tak, že se jeho milá líbila synovi vysoce postaveného komunisty," vysvětlil Vývoda. "Syn si postěžoval otci, že nemá k vytoužené dívce přístup, a tak otec poslal nepohodlného mladíka k PTP."

Ani Jan Vývoda se ovšem nevrátil z vojny za jinak běžné dva roky. Prodloužili mu ji na čtyřicet měsíců mimořádným vojenským cvičením. Během něj nevěděl, jestli se vůbec ještě někdy podívá domů. "Velitelé nám často vyhrožovali, že jsme v likvidačním táboře, odkud se zkrátka živí nedostaneme," uvedl Jan Vývoda.

Pomocné technické prapory si mohl dávat do životopisu také hrabě Hugo Mensdorff-Pouilly. Narodil se v Boskovicích v roce 1929. Francouzské kořeny jeho rodu sahají až do 14. století. Už před nástupem na vojnu se Hugo Mensdorff-Pouilly naučil kulhat a chodit o holi. Vyhnul se tak odvelení do uhelných dolů, takže u PTP pracoval ve stavebnictví. Na dva a půl roku u černých baronů vzpomínal občas i v dobrém. "Potkal jsem pár kněží, kteří byli skvělými společníky," řekl hrabě.

Další šlechtic, hrabě Theobald Czernin, otročil během služby u PTP hlavně na výkopech. "Bylo to dost tvrdé," poznamenal. "Nastoupil jsem do Zdechovic u Přelouče. Během přijímače uteklo šedesát vojáků. Dostali vojenského prokurátora nebo vysoké kázeňské tresty."

Hrabě si vzpomněl i na jednoho kluka z Prahy, který kvůli drsným poměrům v Pomocných technických praporech osmkrát dezertoval. Pokaždé ho ale chytili. "Vojnu u PTP jsme si opravdu 'užili'. Naši oficíři, kapitáni, byli vesměs bachaři z pankrácké věznice," podotkl Theobald Czernin. "Místo vězňů měli nás, a tak řádili dál."

Podpořte sbírku Paměti národa

Theobald Czernin potkal u PTP zajímavého důstojníka. "Ve Zdechovicích u Přelouče byl velitelem praporu major Kadeřábek, pocházel ze Strak a byl ve druhé světové válce v naší zahraniční armádě v Anglii. Do Prahy přišel jako pěšák. Přežil všechno. I komunisty. Chtěli ho degradovat, ale nakonec to neudělali. Jeho postavení v praporu PTP jsem mu nezáviděl."

Služba u PTP se v mnoha případech táhla s černými barony i po propuštění do civilu. Komunistický režim je bral automaticky jako nepřátele, což jim ztrpčovalo život a připravovalo je o šanci na odpovídající společenské uplatnění. Pétépácká minulost dopadala i na jejich děti. Například syn Otto Brádlera přišel po ukončení vysoké školy kvůli špatnému kádrovému posudku svého otce o šanci na dobré zaměstnání.

Vykořisťování vojáků přetrvávalo až do pádu komunismu, říká historik Tomek

Muži podle Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu občas ve vzpomínkách na vojnu přehánějí, v jak těžkých podmínkách museli žít. Že to bylo zkrátka při vojenské službě mnohem horší než ve skutečnosti. Jenomže v případě černých baronů o žádnou nadsázku nejde.

"Z archivních materiálů ovšem vyplývá, že podmínky v Pomocných technických praporech anebo, jak se s oblibou říká, u černých baronů, byly opravdu hodně drsné. Ať už jde o ubytování, oblečení, či nevalné jídlo. Armáda se i proto těmito jednotkami nechlubila. Její velení vidělo navíc v mužích, kteří k PTP narukovali, nepřátele, ale i choulostivý politický problém. Nikdo jim proto v ničem nepomáhal v obavě, aby nebyl náhodou obviněn, že pomáhá nepříteli anebo mu nějak ulehčuje službu. Ti kluci zkrátka procházeli velmi těžkou - a z pohledu režimu nečestnou - vojenskou službou. Většina velitelů jim to ostatně dávala, jak se říká, patřičně 'sežrat'," vysvětluje historik Tomek.

Československo nebylo v době existence černých baronů signatářem mezinárodní úmluvy o zamezení nucené práce. Voják má podle těchto úmluv bránit svoji zemi a ne otročit na stavbách či v zemědělství.

"Hlavní a jedinou činností vojáků nemůže být zkrátka mizerně placená nucená práce. Líčení doby existence jednotek PTP tedy není - vzdor populární beletrii či filmům - důvodem k zábavě. Jde naopak o velmi hanebnou kapitolu československé vojenské historie. Podobné zneužívání lidí odporuje zcela poslání armády," dodává Prokop Tomek.

Paradoxní je ovšem fakt, že popisovaný systém otrocké práce vojáků přetrvával v různých podobách až do pádu komunistického režimu v roce 1989.

Vojáci Československé lidové armády se tak například podíleli v příšerných podmínkách i na stavbě pražského metra, protože se spěchalo s termínem dokončení. Ale také na výstavbě jaderných elektráren, přehrad či třeba pražského Kongresového centra.

Branný zákon až do roku 1989 zkrátka a dobře umožňoval využívání vojáků v národním hospodářství. Každoročně tak byli například nasazováni na žně či sklizeň brambor. Důvody pracovního nasazení vojáků se ale od 50. let změnily. Na počet obyvatel jedna z největších armád světa (250 tisíc mužů) totiž neúměrně zatěžovala československé hospodářství, režim si tak velké vojsko nemohl z ekonomických důvodů dovolit, a tak část armády využíval k práci trvale.

"Umožňoval to stát, který stále manipuloval a zneužíval lidi v armádě, stejně jako v jiných částech společnosti. Nicméně systém armádní subordinace, rozkazů a trestů to přece jen umožňoval mnohem 'důmyslněji'. Třebaže už nešlo o politické trestání vojáků v základní službě, tak byli stále v jisté míře otroky," uzavírá historik Tomek. Sám sloužil jako voják v základní službě v 80. letech minulého století jako jeřábník v železničním vojsku, které stavělo a montovalo železniční tratě. To už ale byla vojáku Tomkovi formálně svěřena - na rozdíl od černých baronů - i osobní zbraň.

VIDEO: "Už neměli vězně, už měli jenom nás - 'černé barony'. A tak řádili dál," vzpomíná Theobald Czernin

Paměť národa - Pomocné technické prapory | Video: Paměť národa
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 11 minutami

Amazon dostal v Itálii pokutu přes miliardu eur za zneužití tržní síly

Italský antimonopolní úřad vyměřil americké internetové společnosti Amazon pokutu 1,13 miliardy eur (28,7 miliardy korun) za zneužití dominantního postavení na trhu. Firma podle sdělení úřadu porušila pravidla hospodářské soutěže ve fungování svého elektronického tržiště a v logistice. Společnost se může proti rozhodnutí úřadu odvolat.

Pro Amazon jde už o druhou pokutu, kterou dostal za poslední měsíc v Itálii. Na konci listopadu antimonopolní úřad vyměřil společnostem Amazon a Apple pokutu 200 milionů eur (asi pět miliard korun) kvůli omezení přístupu některých prodejců výrobků Apple na platformu Amazonu. Obě firmy oznámily, že se proti pokutě odvolají. Amazon čelí antimonopolnímu řízení také ze strany Evropské unie.

Zdroj: ČTK
před 39 minutami

Francouzská společnost Vivendi chce převzít Lagardere. Mediální scénu ve Francii to zásadně změní, píše Reuters

Francouzský mediální konglomerát Vivendi chce do jara předložit nabídku na převzetí mediální společnosti Lagardere. Podnik to uvedl ve čtvrtek v tiskové zprávě. Pokud půjde vše podle plánu, bude to jedna z největších transakcí svého druhu v Evropě, která zásadně změní mediální scénu ve Francii, poznamenala agentura Reuters. Transakce by firmu Lagardere ocenila podle dřívějších propočtů asi na 3,4 miliardy eur (86,5 miliardy korun).

Vivendi uvedla, že v nejbližších dnech převezme téměř osmnáctiprocentní podíl, který v Lagardere drží fond Amber Capital. Ten patří mezi takzvané aktivistické investory, kteří se většinou snaží dostat do řídících orgánů a prosadit ve firmě zásadní změny.

Za každou akcii Lagardere Vivendi nabízí 24,10 eura, což je cena, o které se v této souvislosti mluvilo už v září. Následný návrh na převzetí celé firmy předpokládá, že cena zbývajících akcií bude stejná, uvedla dnes firma. Po převzetí podílu fondu Amber bude mít Vivendi v Lagardere asi 45,1 procenta akcií.

Na francouzském mediálním trhu se pohybuje i český investor Daniel Křetínský, jehož podnik tam od Lagardere už dříve koupil několik titulů, včetně například časopisu Elle. Křetínský má rovněž kontrolu nad podílem v holdingu Le Nouveau Monde, který je jedním z akcionářů skupiny Le Monde vydávající stejnojmenný deník.

Zdroj: ČTK
Další zprávy