Aktuálně.cz: Jaký máte názor na navrhovanou podobu novely insolvenčního zákona, která už v Poslanecké sněmovně prošla prvním čtením a definitivně by měla být schválena po prázdninách? Ta předpokládá, že dlužník bude oddlužen, jestliže za tři roky splatí alespoň polovinu pohledávek věřitelů, za pět let minimálně 30 procent pohledávek, nebo bude po sedm let o splácení usilovat a nakonec splatí třeba jen úroky.
JUDr. Jana Tvrdková
Soudní exekutorkou byla jmenována v roce 2001, před tím působila jako advokátka. Podílí se na profesní samosprávě soudních exekutorů, byla členkou kárné komise, zkušební komise, kontrolní i výběrové komise, v letech 2009 - 2012 byla zvolena prezidentkou Exekutorské komory ČR. Kancelář má na Praze 4.
Jana Tvrdková: K jednotlivým variantám se vyjadřovat nebudu, přijde mi to předčasné, kdo ví co poslanci nakonec schválí. Líbí se mi ale ta myšlenka vrátit lidi do ekonomiky. A nejen kvůli ekonomice státu, ale kvůli těm lidem samotným, byť si svoji situaci většinou způsobili sami a je to od nich velká nezodpovědnost. Jednou ale budou i v důchodu, a pokud jsou nyní v šedé ekonomice, tak se o ně bude muset stát zase postarat a odnese to celá společnost. Ale určitě nejsem příznivcem toho, aby se odpouštěly všechny dluhy. Je třeba spíš hledat takové řešení, aby dluhy nevznikaly.
Podle původního návrhu bývalého ministra spravedlnosti Roberta Pelikána by ale mohli mít odpuštěno splácení vlastního dluhu až poté, co by sedm let poctivě spláceli úroky, poplatky a náklady řízení a na splacení jistiny by jejich příjmy už nestačily. Podobně k předluženým lidem přistupuje i většina dalších evropských států.
Je tady také otázka, kdo to bude kontrolovat, když vezmeme v úvahu dnešní počet a vytíženost insolvenčních správců a soudců.
Myslíte, že dlužníci si budou vydělávat načerno.
Jistě.
Nebylo by řešením motivovat dlužníky, aby si chtěli legálně vydělat víc, to znamená nechávat jim nějakou částku nad životní minimum úměrně výdělku? (novela zákona s tím nepočítá - pozn. red.)
Určitě by to bylo dobré, to bychom samozřejmě podpořili.
Zmínila jste, že ti dlužníci si za svoje dluhy můžou sami. Jste si tím úplně jistá? Jsou případy lidí, třeba i ze střední třídy, kteří na něco zapomenou nebo tvrdí, že žádnou upomínku nedostali a v každém případě by dluh rádi zaplatili, ale nedostanou šanci, protože se o něm dozví až prostřednictvím exekuce. A dokonce třeba dostanou exekuční výměr na svůj dům kvůli dluhu v řádu desítek tisíc.
To není možné, nebo skutečně jen v promile případů. Na tohle lidé často poukazují, že kvůli relativně malé částce jim byla zablokována nebo dokonce prodána nemovitost a že nebyli informováni. V 99 procentech případů to není pravda. Oni si často nevybírají poštu, nebydlí na místech, kde mají hlášený trvalý pobyt. Každý má dnes smysl pro povinnosti druhých, ale ty jejich mu, a dlužníkům zvláště, často unikají.
Pokud už se navíc někde stane, že exekutor přistoupí k prodeji nemovitosti, tak na exekučním příkaze bývá napsaná ta původní vymáhaná částka, která může být velmi malá. Další přihlášení věřitelé, kteří se velmi často objeví, a mohou to být dluhy za miliony, se tam ale už neuvádějí. Dlužníci navíc velmi často nereagují na ty původní listiny, které jim doručujeme. Na oznámení o zahájení exekuce, výzvu k dobrovolnému zaplacení.
Na co ale spolehlivě reagují, je oznámení o jmenování znalce, který má ocenit jejich nemovitost. Na to slyší vždycky, takže někdy to děláme, aniž bychom tu nemovitost chtěli prodávat. Popravdě řečeno my ji nikdy nechceme prodávat, je to na dlouhou dobu a spousta práce. Ale je to poslední výzva, která spolehlivě zabírá.
Spousta lidí vám právě takové chladné, úřední chování, posílání dopisů, minimum lidské komunikace, vyčítá.
Ale my se komunikovat snažíme, ale často o to zejména na začátku není zájem. Na druhou stranu chápu, že je nepříjemné, když vám přijde změť papírů, kterým nerozumíte, jenže my tu povinnost, takové výzvy, vyrozumění a další doklady posílat, máme podle zákona. Je pravda, že se celý proces stále více technokratizuje, odpadá lidskost, ale to není jen u exekucí, je to trend v celé společnosti. My dokonce uvažujeme, že vyrobíme takový jednoduchý dopis, kde bude stát: "Vážený pane Nováku, dlužíte tolik a tolik, prosím, ozvěte se nám."
Dobrý nápad. Dnes je ale v exekucích skoro 900 tisíc lidí, což se podle odhadů dotýká s rodinnými příslušníky zhruba dvou milionů lidí. Je to větší podíl populace než ve všech západních i okolních zemích. Nejsme moc tvrdí? Skutečně se nikde nestala chyba?
Když někdo nezaplatí poplatek 500 korun za psa, tak to určitě chyba systému není. Možná byly nepřiměřeně vysoké odměny advokátů, možná se příliš popustily oddlužovací společnosti, asi je přebujelá reklama na všechno možné, ale zvláště ty bagatelní částky každý zaplatit může.
Nebylo by ale od mnoha zejména nebankovních ústavů, ale i bank, pojišťoven i řady dalších firem lidštější poslat víc upomínek než často dávat dlužníky hned k exekuci?
To není hned exekutor, ten přijde až poslední. Nejdříve je upomínka, potom žaloba, předvolání k soudu, rozsudek, jeho doručení a teprve potom přijde exekutor. Jenže řada dlužníků vezme v úvahu až to, diví se a běhají do televize.
Proč je tedy podíl lidí v Česku, kteří se potýkají s fatálním předlužením, výrazně větší než na Západě, ale i ve srovnatelných zemích? To jsme o tolik horší než třeba Slováci či Poláci?
U nás není žádná ostuda někomu dlužit. Spousta lidí při prvních potížích s dluhy nehledá to nejjasnější, nejčistší řešení, tedy dluh zaplatit, ale nějak to obejít, přechytračit. Není tu velká vůle dodržovat pravidla, zásady, které si dáme. I když samozřejmě tu jsou i společnosti, které těžce vydělávají na překupování pohledávek a bohatne pár vybraných lidí.
Možná Češi opravdu vynikají v nekázni a chuti si leccos dopřát za peníze jiných, na druhou stranu ale tuzemský systém nakládání s dlužníky známky výjimečné tvrdosti skutečně obsahuje. Například případy dětí z Plzně, které jely třeba ve dvanácti letech načerno autobusy MHD, rodiče pokutu nezaplatili a oni mají najednou v 18 letech splácet desítky tisíc. Není to dokonce protiústavní, proti chartě lidských práv?
A dopadá to na hlavy všech exekutorů, přitom za to může ten, kdo exekuce zadává, tedy konkrétní dopravní podnik. V důsledku je to věc občanů Plzně, zda si přejí, aby dětská populace byla nucena takové dluhy platit. Je otázka, zda by politik, který toto prosadil, nebo strana, se kterou je to spjato, měli opět uspět. Samozřejmě, že i dětem se má vštěpovat, že dluhy se mají platit, ale chceme aby do dospělosti vstupovali takto zatížené? Já jsem určitě proti tomu.
Jaká je vlastně dnes odměna exekutorů? Není to dlouho, co vznikaly velké exekutorské firmy, známý je případ exekutora Vrány z Přerovska, který zaměstnával stovky lidí a udělal si z exekucí výnosný byznys.
Odměny se během let výrazně několikrát snižovaly. Dnes je to 15 procent z vymáhané částky, ale nad tři miliony to stále klesá. Do čtyřiceti milionů je to deset procent, do padesáti pět. Minimální odměna je dva tisíce. Pokud však dlužník uposlechne výzvu k dobrovolnému zaplacení a uhradí vše do 30 dnů, tak odměna i náklady exekutorů, které jsou paušálně 3500 na případ, klesají na polovinu. Většina dluhů, které ale vymáháme a máme s nimi práci, je bagatelní. Třeba platby za odpady, psy, dopravní pokuty.
Kolik je mezi vašimi dlužníky procent lidí, kteří nezapomněli platit za obyčejné věci, ale takzvaně naletěli společnostem, které půjčují na vysoký úrok a podmínky píší drobným písmem na zadní straně vespod? Ony vlastně počítají s tím, že jim lidé nezaplatí včas, a právě na prodeji pohledávek vydělávají.
My moc tyhle dlužníky nemáme. Je totiž na věřitelích, tedy na oněch firmách, kterému exekutorovi svoje pohledávky k vymáhání svěří. Je dokonce i na věřiteli, co chce vymáhat, může se třeba spokojit jen s jistinou a nad úroky mávnout rukou. K nám ale věřitelé z těchto podniků nechodí.
