Odešla první dáma česko-dánské novinařiny. Vzpomínky přátel na Danu Schmidt

Dana Schmidt.
V roce 1967 odjela s přítelem Erikem do Aarhusu, druhého největšího dánského města, kde se později vzali. Pracovala na katedře slavistiky na tamní univerzitě a překládala informace o dění v Československu. V roce 1970 se jim narodil syn Michael.
Dana později vystudovala žurnalistiku, plně ovládla dánštinu a stala se dlouholetou novinářkou deníku Politiken. Za redakci těchto prestižních celostátních novin působila v Moskvě, Praze i v domovské Kodani.
Na sklonku života žila v Česku, kde se účastnila i práce v porotách Novinářské ceny, organizované Nadací OSF. Na snímku s Jaromírem Štětinou (vlevo).
Dana Schmidt byla dánská novinářka českého původu.
Foto: Jiří Pasz
Domácí Domácí
6. 5. 2021 12:27
V 77 letech zemřela v Dánsku známá novinářka a zpravodajka deníku Politiken Dana Schmidt. V českém prostředí zanechala výraznou stopu, často o něm psala pro zahraniční média, byla také porotkyní Novinářských cen Nadace OSF.

Jaromír Štětina, cestovatel, novinář a bývalý europoslanec

Začátkem roku 1991 vyhlásila nezávislost na Moskvě Litva. Její parlament, tenkrát ovšem ještě zvaný Nejvyšší sovět Litevské SSR, byl okamžitě obklíčen jednotkami zvláštního nasazení OMON. Dodnes nikdo pořádně neví, zda podléhaly ministerstvu vnitra či ministerstvu obrany SSSR. Začal historický proces: rozpad Sovětského svazu.

Okamžitě jsem se do Litvy vypravil. Osedlal jsem svého starého žigulíka, kterého jsem si mezitím koupil, a hnal se na sever. Ve Vilniusu jsem se akreditoval v Nejvyšším sovětu SSR a ubytoval přímo v litevském parlamentu, v předpokoji Vytautase Landsbergise, který vedl litevský odboj. Je původní profesí muzikolog, proto měl před kanceláří piano. Pod tím křídlem jsem se svým spacákem několik dní sídlil.

Jaromír Štětina a Dana Schmidt
Jaromír Štětina a Dana Schmidt | Foto: Archiv Jaromíra Štětiny

Česko-dánská novinářka Dana Schmidt psala tenkrát pro renomovaný list Politiken, já pro Lidovky. Zažili jsme tanky, které jezdily kolem parlamentu, nájezdy omonovců, příslušníků speciálních služeb sovětské armády, kteří v té době pozabíjeli několik desítek protestujících Litevců. A psali jsme. Dana mi nosila chlebíčky, abych neumřel hlady. Parlamentní kantýna nefungovala. ​Přišel za mnou k pianu Landsbergis. "Nemohl byste doručit můj dopis prezidentu Havlovi?" - ​"Velmi rád," řekl jsem. ​Vytrhl z bloku kus papíru a rukou napsal prosbu, aby Československo uznalo Litvu jako samostatný stát.

Okamžitě jsem osedlal otřískaného žigulíka a hnal se přes severoruské hvozdy kolem Smolenska do Moskvy. Dana Schmidt mi mávala na cestu. Ještě ten den jsem se ohlásil u velvyslance Rudolfa Slánského mladšího. Ten poslal diplomatickými kanály Landsbergisův dopis okamžitě Havlovi. Několik týdnů nato Československo mezi prvními uznalo Litvu.

Později jsem s Danou Schmidt mnoho let kamarádil a učil se od ní novinářské řemeslo, byla v něm skvělá. Navzdory tomu si nikdy neuvědomila, že díky chlebíčkům, které servírovala pod pianem, pomáhala vzniknout svobodné Litvě.

Dana Schmidt (1943-2021)

Jednorázové užití / Fotogalerie / Zemřela novinářka Dana Schmidt

Dánská novinářka českého původu. Narodila se v Praze, vystudovala  germanistiku a bohemistiku. V roce 1967 odjela s přítelem Erikem do Aarhusu, druhého největšího dánského města, kde se později vzali. Pracovala na katedře slavistiky na tamní univerzitě a překládala informace o dění v Československu.

V roce 1970 se jim narodil syn Michael. Dana později vystudovala žurnalistiku, plně ovládla dánštinu a stala se dlouholetou novinářkou deníku Politiken. Za redakci těchto prestižních celostátních novin působila v Moskvě, Praze i v domovské Kodani.

Na sklonku života žila v Česku, kde se účastnila i práce v porotách Novinářské ceny, organizované Nadací OSF. Zemřela 23. 4. 2021, pohřeb měla počátkem května v Aarhusu.

Petra Procházková, novinářka Deníku N a dlouholetá zpravodajka Lidových novin v Moskvě

Znaly jsme se 30 let. Vlastně jsme měly takové výročí. Když jsem přijela v roce 1992 do Moskvy a můj předchůdce Jaromír Štětina mne předával svým známým, kamarádům, informačním zdrojům a pečovatelkám, jednou prohlásil: "A teď ti ukážu někoho úžasného." Ten večer změnil můj život. A jestliže často nedokážeme s jistotou prohlásit, zda ta či ona událost byla pro nás prospěšná, či naopak, o setkání s paní Danou Schmidt mohu s určitostí tvrdit: obohatila můj život.

Dana Schmidt s Petrou Procházkovou.
Dana Schmidt s Petrou Procházkovou. | Foto: Archiv Petry Procházkové

Seděla za stolem a na hlavě měla klobouk, jaký v mých představách nosívají jen britské královny. První večer o nějakém velkém přátelství na celý život nesvědčil. Dívala se na mne svrchu, pohrdavě, ba mne trošku i přehlížela. Jako by Štětinovi chtěla říci: "Tak tohle, kamaráde, válečný hrdino a zpravodaji, poslali místo tebe?"

Naštěstí Štětina brzy odjel a přestal stát v cestě našeho ryze žensky přátelského vztahu. Sblížil nás hloubavý poměr k Rusku, nenávist k totalitě, novinářská vášeň a scrabble. Hra, které jsme věnovaly celé noci a k ránu, před prvním mým příspěvkem do rozhlasu, jsme se navzájem omývaly mokrou žínkou, abychom jako v mátohách dokázaly skládat písmena do těch nejdražších slov.

Prožily jsme spolu v Rusku pár let a díky tomu, že si naše listy - Lidové noviny a dánský Politiken - nekonkurovaly, společně vyrazily na řadu reportážních cest. Byla jsem na Danu vždy náležitě hrdá: první Češka, která vystudovala v Dánsku žurnalistiku, mnohojazyčná, dáma s přívlastkem, jedna z nejerudovanějších expertek na bývalý Sovětský svaz ve Skandinávii, a ještě vynikající hráčka scrabble v češtině, dánštině i ruštině.

Pak se přestěhovala z Moskvy do Prahy a zahájila svou středoevropskou novinářskou éru. Chyběla mi. Její pomazánky a škvarky, polívky a nadhled, vytříbený cit pro spravedlnost, odpor k jakémukoliv podplácení i podvodům a strach z bolesti. Její fantastický rozhled v politice, směsice snobismu a empatie, vášeň k opeře, ač zpívat sama neuměla. To všechno z ní dělalo první dámu česko-dánské žurnalistiky. Chodila jsem za ní do bytu ve Štěpánské a zase jsme hrály. Ve hře, kde hlavní zbraní jsou slova a talent je tvořit i klást, byla neporazitelná.

Dana Schmidt.
Dana Schmidt. | Foto: Archiv Jaromíra Štětiny

Myslím, že svůj český pobyt prožívala mnohem víc srdcem než všechny předchozí zahraniční štace. To češství v ní bylo a dánství se stalo jakousi třešinkou na polárkovém dortu složeném z obrovské dávky inteligence, infantilního sentimentu, neuvěřitelného smyslu pro čest a spravedlnost, ale i rozmarnosti a sklonu k netoleranci. Byla Češkou s rozhledem a občanským uvědoměním Dánky.

Josef Pazderka, novinář a šéfredaktor on-line deníku Aktuálně.cz

Mrazivá Moskva s všudypřítomným sněhem v ulicích, prosinec 1999. Má druhá návštěva v agentuře Epicentrum, tedy v malinkém bytě novinářky Petry Procházkové na Gruzínském pereulku nedaleko moskevského Běloruského nádraží. Pro pětadvacetileté "ucho", které po vysoké škole právě naskočilo na civilní službu do Člověka v tísni, splněný sen.

S Petrou jsem v té době dokončil knihu rozhovorů Novinářka na Divokém východě pro nakladatelství Portál. Fascinovalo mě jak obrovské Rusko, tak její odvaha vrhat se do víru dramatických situací. Boj o Bílý dům, válka v Čečensku, obří postsovětský monolit, otřásající se v základech a hledající složitě nový směr. Domluvili jsme se, že přijedu v prosinci - v rámci náhradního volna - do Epicentra pomáhat jako stážista.

V neuvěřitelném roji událostí a lidí, kteří proudili malinkým bytem od brzkého rána do pozdního večera, se ale brzy ukázalo, že "Petrucha" je v jednom kole a ani o Vánocích (mých prvních mimo rodinu a Česko) nehodlá na svém vysokém tempu moc měnit.

"Vy jste tady koukám trochu ztracen," ozval se mi jednoho dne za zády hluboký, lehce chraplavý hlas dámy s velkými brýlemi. Když se na mě Dana Schmidt, moskevská zpravodajka dánského Politikenu a Petřina kamarádka, zkoumavě dívala, vždy si brýle posunula na špičku nosu a upřela na mě velké oči. "To rozhodně ne," odpověděl jsem sebejistě. Na konci té kratičké věty ale můj hlas klesl natolik, že nebylo třeba nic dodávat.

Nevím, čím jsem si Daninu záchrannou misi zasloužil. Možná tím, že jsem byl zhruba ve stejném věku jako její syn Míša, který měl na svátky přiletět do Moskvy. "To mi chcete, Juzupe, říct, že absolvent historie Karlovy univerzity nezná příběh Violetty a Alfreda?" zeptala se zkoumavě, když jsme v hovoru náhodou narazili na repertoár moskevské Nové opery s moderním nastudováním Verdiho Traviaty. Pokrčil jsem provinile rameny. Mou novou kavkazskou přezdívku Jusup si uzpůsobila na "Juzup" a navždy to tak zůstalo.

Následovala povinná návštěva Traviaty v Nové opeře (s Míšou, který na svátky přiletěl), výborná kachna ke štědrovečerní večeři i další východní dobroty, zakoupené společně v historickém lahůdkářství bratří Jelisejevových na Tverské ulici. A k tomu hodiny zajímavého povídání o Česku, Rusku i Západě z pohledu inteligentní dámy s emigrantskou zkušeností. 

"Ty neznáš příběh Violetty a Alfreda?" kroutil jsem o pár týdnů později nevěřícně hlavou, kdy do Moskvy přiletěla moje nastávající žena. Danin trik s Novou operou zabral dokonale a rok nato jsme se s Veronikou brali. Dana Schmidt nás později navštívila v Praze a viděli jsme se opět i v Moskvě, kde jsem byl už jako zpravodaj České televize.

Dana na návštěvě v Moskvě v roce 2008.
Dana na návštěvě v Moskvě v roce 2008. | Foto: Archiv Josefa Pazderky

Zaskakovala tam znovu za kolegu z domovského Politikenu. Vždy elegantní, s velkým přehledem i nezaměnitelným zkoumavým pohledem. Budete nám chybět, paní Dano, hrozně moc. Díky za vše, váš Juzup!                

Michael Adamec a Robert Basch, Nadace OSF a kurátoři Novinářské ceny

S Danou Schmidt jsme se setkávali během zasedání porot Novinářské ceny. Byla nepřehlédnutelná, vždy s sebou přinášela ohromný přehled i znalost tématu, akurátnost, připravenost, znalost dánského i ruského prostředí a schopnost vše zasadit do širšího kontextu. Udržela si zároveň nadhled i odstup, stran nikoho a ničeho si nebrala servítky, co slovo, to perla.

Kdykoli měla možnost, sedla do auta a šoférovala z Dánska až do Prahy, podle svých slov většinou i na jeden zátah. Účast v porotách pro ni znamenala hodně a vždy u toho chtěla být osobně, i když měla možnost připojit se prostřednictvím videokonference. Novinářská cena v ní ztrácí velkou osobnost. 

Judita Matyášová, novinářka

Neznám nikoho, kdo by tak dokonale bojkotoval slovo "nevím" jako Dana Schmidt. Nová kniha o historii. Nový film. Nová reportáž. "Kde jste to četla? Kdo to řekl?" Všechno, co jsem jí vyprávěla, okamžitě podrobila důkladnému přezkoumání. Někdy jsem měla sto chutí jí říct: "Nemůžeme si prostě jen povídat?" Jenže ono to úplně nešlo. "Nevím" pro ni totiž neexistovalo, a vlastně je to úplně logické.

Dana Schmidt a Judita Matyášová (zády).
Dana Schmidt a Judita Matyášová (zády). | Foto: Eliška Blažková

Dana byla vynikající česko-dánská novinářka a musela se ptát. Pokud novinařinou žijete jako ona, prostě vám to nedá, otázky šrotují v hlavě a nemůžete je zastavit. Před lety mi vyprávěla, jak se to vlastně stalo, že 19 let psala pro hlavní dánské noviny Politiken. V roce 1967 se provdala za Dána a přestěhovala se z Československa do Aarhusu.

Neuměla dánsky, ale brzy se jí podařilo zdolat tenhle krkolomný jazyk a trumfla i rodilé mluvčí. Jednou byla s kamarády v restauraci a všimla si, že u vedlejšího stolu dva pánové hrají scrabble. Když se chtěla připojit, odbyli ji, že by to nezvládla, protože není rodilá Dánka. Během pár minut je přemluvila a nakonec dvakrát porazila. "Nechtěla bys chodit na žurnalistiku, když umíš tak dobře dánsky?" zeptal se jeden z nich a za pár dnů už vyplňovala přihlášku na žurnalistickou školu v Aarhusu.

Potkala jsem Danu poprvé před 11 lety. Tehdy jsem byla úplně na začátku pátrání po osudech českých židovských teenagerů, kteří přečkali válečné roky v dánských pěstounských rodinách. Dohledávala jsem informace, natáčela pamětníky a naslouchala postřehům od Dany, která mi vysvětlila spoustu důležitých souvislostí.

V roce 2013 přišla na křest mojí knihy. Dívám se na fotky, na kterých nás zachytila Eliška Blažková, a vzpomínám, jak Dana seděla v první řadě a pozorovala mě ostřížím zrakem. A říkám si, jak jsou ty fotky výstižné. Rozum a cit. Vzpomínám, jak jsem Daně vyprávěla o všelijakých svízelnostech každodenního života v Česku a ona často kontrovala: "To je tak nedánský! Tohle by se v Dánsku rozhodně nestalo!" Dlouho jsem si myslela, že přehání. Copak je Dánsko opravdu tak ideální země, kde všechno perfektně funguje? Postupně mi došlo, že většinou měla pravdu, a do značné míry může za to, že jsem svůj život spojila právě s Dánskem.

Judita Matyášová s Danou Schmidt.
Judita Matyášová s Danou Schmidt. | Foto: Eliška Blažková

Teď už vím, že mě nikdy nepodrobí dalšímu výslechu. Už nikdy nezazní "To je tak nedánský!" Dana zemřela 23. dubna a z mého života zmizel člověk, který mě neustále nutil všechno přeskládávat. Znovu a znovu. Jako Rubikovu kostku. Bude mi moc chybět.

Jan Rybář, novinář a fotograf

Co se mi vybaví při vzpomínání na Danu Schmidt? Především noblesa, v takovém tom pradávném smyslu. Tedy schopnost naslouchat, nebrat se moc vážně a vše nakonec vyřešit se suchým britským, či tedy spíše česko-dánským smyslem pro humor. Vzpomínat na Danu v sobě skrývá nečekaný zádrhel: jak napsat to podstatné, tedy že to byla dáma s velkým srdcem, aby to neznělo kýčovitě nebo lacině? Přesně tak to ale bylo…

Stejně nostalgicky je možné říct, že s ní odchází i další člen trochu pozapomenuté, přesto zásadní generace emigrantů, kteří většinu života sice strávili v zahraničí, ale doma pro ně vždy a nezpochybnitelně bylo i tady, v Čechách a na Moravě. Kdyby těchto pár řádků Dana četla, svým typickým mírně chraplavým hlasem by mi nesporně hlasitě vyčinila a pak se dlouho smála, neboť tak to žádá ona dávná noblesa. Dano, díky za vše!

Jiří Pasz, fotograf a novinář

"Když jsme se začali v Moskvě potkávat s mladým Putinem, věděla jsem, že to bude prů*er," vyprávěla nám paní Schmidt, zatímco jsme v domě jejího kamaráda Svenda pekli panenku na večeři. Celý večer byl pak plný neuvěřitelných historek z jejich života. Už při prvním setkání jsem pochopil, že je jedním z těch lidí, jejichž život by vydal na knihu.

Odstěhovala se loni na podzim z Česka zpět do dánského Aarhusu, už prý měla více žijících příbuzných a kamarádů tam. Hodně jsme spolu během posledních měsíců rozebírali rozdíl mezi Českem a tou skandinávskou utopií v průběhu pandemie. Dánsko milovala, říkávala, že hlavním důvodem, proč jsou Dánové šťastní, je vysoká míra důvěry a sociální stát, který nenechává lidi padnout na dno.

Dana Schmidt
Dana Schmidt | Foto: Jiří Pasz

Vysvětlila mi, proč Dánové rádi platí daně. Řeč často stočila i na monarchii, královskou rodinu, a zejména královnu, jako nositelku tradice a kultivovanosti. A taky vášnivé kuřačky, tenhle "koníček" měly společný.

Já byl hrdý na to, že jsem ji mohl poznat, i když bohužel jen nakrátko. Dana Schmidt byla jedním z těch krajanů, který dokázal v cizině nejen uspět, ale ovlivnit celou společnost. Z toho na člověka přeskočí vždycky hrdost, i když sám se o nic nezasloužil.

Dana Schmidt se do Dánska vdala v 60. letech a nedlouho po odstěhování se ocitla odstřihnutá od domova po invazi 1968, komunismus pak prý ze srdce nenáviděla. Zajímavé podle ní bylo, že invaze mimo jiné ovlivnila místy poněkud idealistické přemýšlení dánských socialistů i komunistů.

Nějakou dobu učila slavistiku a vychovávala bohemisty, pak se jako vůbec první cizinka dostala na žurnalistiku, nějakou dobu pracovala pro lokální noviny, aby pak v roce 1989 dostala příležitost psát pro nejvlivnější dánský deník Politiken. Pro ten pak pracovala 20 let.

Když jsem se jí ptal, co byly tři nejzajímavější události, u kterých jako novinářka byla, odpověděla, že když dostala vízum v prosinci 1989 a šla na koncert Karla Kryla, kde "plakala celá Praha". Byla u toho, když se rozpadal Sovětský svaz, a zažila v Moskvě puč proti Gorbačovovi.

Za nejdojemnější považovala návštěvu severoosetského Beslanu, kde se na podzim 2004 pohřbívalo několik stovek převážně dětských obětí teroristického útoku na místní školu. Prý ani ona, ani její fotograf v té atmosféře málem nedokázali pracovat, tak je truchlení místních přemohlo. 

Když jsme v posledních měsících telefonovali a plánovali další naši návštěvu, často mluvila o synovi, primáři dětské kardiochirurgie v Královské nemocnici v Kodani, na kterého byla velmi hrdá. Ráda vždy vášnivě diskutovala, byla pořád novinářkou tělem i duší. Taky ji ale vždy zajímalo, jak se máme a na čem pracujeme. Dokázala být i přísná, nezapomenu, jak nás s přítelkyní plísnila za to, že jsme v zemi měsíc a měli bychom se už alespoň trochu domluvit dánsky.

Když jsme na konci letošního března byli na výletě u moře na severu Dánska, majitelce chaty jsme se letmo o Daně Schmidt zmínili. Ona okamžitě reagovala, léta ráda četla její články. My byli opět hrdí na to, že ji známe a že Češi dokážou zanechávat tak výraznou stopu i v jiných zemích.

Jan Burian, písničkář

S některými lidmi si člověk může rovnou začít povídat bez toho, že by napřed opatrně našlapoval a ujasňoval si pojmy. Jste na stejné vlně a funguje to neomylně.

Můžete za nimi kdykoli přijít a jim bude jasné, že jde o něco vážného, takže se nebudou divně tvářit, vyslechnou vás, a pokud mohou, pomohou. Někteří lidé jsou přímí, skromní, přirozeně citliví, vnímaví, odvážní, vzdělaní a vtipní. Taková pro mě byla Dana Schmidt, česko-dánská novinářka.

Dana Schmidt.
Dana Schmidt. | Foto: Archiv Dany Schmidt

Jako čtyřiadvacetiletá si v roce 1967 vzala Dána a vystěhovala se na sever. Chtěla v Aarhusu studovat žurnalistiku. Pro obyvatele Grónska či Faerských ostrovů, které jsou součástí Dánského království, byly zkoušky na prestižní fakultu snazší, ale Dana přišla odjinud, a tak jí žádné úlevy nepřiznali. Přijali ji jako první cizinku, složila zkoušku v dánštině, což ocení každý, kdo se kdy snažil vyslovit sebejednodušší dánské slovo.

Po škole krátce pracovala v menším venkovském deníku a pak se stala dopisovatelkou nejvýznamnějších dánských novin Politiken. Šest let působila v Moskvě, od roku 1996 se usadila v Praze jako dopisovatelka Politiken pro střední a východní Evropu. Obdržela i novinářskou cenu pojmenovanou podle prvního redaktora tohoto významného listu Vigga Hørupa.

Ptal jsem se jí, jestli se cítí spíš jako Dánka, nebo jako Češka, a ona mi dlouze vyprávěla, jaké vzrušení se jí zmocňuje, když spatří cestou do Aarhusu první větrné elektrárny na pobřeží moře. "Tak a jsem doma!" říká si prý, jenže vzápětí se smíchem dodává, že podobné vzrušení se jí zmocňuje i na cestě z Drážďan do Prahy.

Pavlovi Kouteckému a mně pomáhala při natáčení dokumentu Žít jako Dán. Vzala nás na ostrov Samsø za spisovatelem a mořeplavcem Nielsem Bachem, poslala nás za Jacobem Haugaardem, komikem, který se nechal zvolit do parlamentu a pak bavil celé Dánsko - třeba myšlenkou, že demokracie je strašná, protože i idioti mají volební právo; ovšem diktatura je ještě horší, protože v ní idioti vládnou rovnou.

Když jsem si potřeboval něco důležitého o Dánsku ověřit, vyhledal jsem ji. Naposledy jsem se jí v Aarhusu ptal, jestli dánský televizní seriál Vláda je zidealizovaný, nebo vážně odpovídá skutečnosti. "Ano," přitakala, "takhle to tu vypadá." A já jsem si tak mohl uchovat naději, že někde existuje země, kde se věci veřejné probírají kultivovaněji než u nás.

Dana Schmidt.
Dana Schmidt. | Foto: Jan Burian

Když jsem se jí kdysi v televizním rozhovoru zeptal, jestli má nějaké zásady, odpověděla: "Nekradu. Nikdy bych nejela autem, kdybych pila alkohol - na to jsem přísná a hrozně to odsuzuju. Nikdy bych nevolila komunisty. Nebiju lidi a tak."

"A nějaké životní krédo? Krédo mám toto: Češi a Dánové jsou nejlepší národy na světě." A pak se pousmála a dodala, aby náš rozhovor dánsky zlehčila: "A ctím takové principy, které nedodržuju, jako že bych se neměla přejídat, neměla bych kouřit…" Když přišla zpráva, že Dana zemřela, vzpomněl jsem si na báseň Přípitek od našeho společného přítele Bennyho Andersena:

PŘÍPITEK

Přátelé

napijme se a dívejme se na sebe

Nešetřte laskavostí

Nevíme, kdo z nás se první stane nikým

nebo něčím nepochopitelně jiným

ale dnes jsme si na dosah

a slyšíme, jak se smějeme

Toho musíme využít

Pijte

ale pomalu, pozorně

Nešetřte strachem a laskavostí

(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)

 

Právě se děje

před 28 minutami

ČEZ dokončil prodej bulharských aktiv, v arbitráži proti Bulharsku pokračuje

Energetická skupina ČEZ dokončila prodej svých bulharských aktiv, kupující bulharská finanční společnost Eurohold jí zaplatila 335 milionů eur (asi 8,6 miliardy korun). Uvedl to dnes mluvčí ČEZ Ladislav Kříž. V mezinárodní investiční arbitráži, kterou společnost ČEZ vede proti bulharskému státu od roku 2016, firma podle mluvčího pokračuje.

Kříž uvedl, že nyní dokončený prodej zahrnuje sedm bulharských společností Skupiny ČEZ: CEZ Bulgaria, CEZ Elektro Bulgaria, CEZ Razpredelenie Bulgaria, CEZ Trade Bulgaria, CEZ ICT Bulgaria, Free Energy Project Oreshets a Bara Group. Připomněl, že odchod ČEZ z Bulharska začal už v roce 2017 prodejem odstavené uhelné elektrárny Varna.

Zdroj: ČTK
před 36 minutami

Dálnici D1 uzavřela na Přerovsku nehoda dodávky a kamionu, jeden z řidičů zemřel

Na nájezdu na dálnici D1 u Lipníku nad Bečvou na Přerovsku se v úterý odpoledne ve směru na Ostravu srazila dodávka s nákladním autem. Jeden z řidičů zemřel, komunikace byla bezmála tři hodiny uzavřena. Nájezd na dálnici už je v obou směrech průjezdný. Okolnosti nehody se vyšetřují, sdělila před 16:30 mluvčí policie Miluše Zajícová.

Nehoda se stala kolem 13:30 na nájezdu na D1 pod dálničním mostem ve směru na Ostravu. "Při nehodě došlo k úmrtí řidiče jednoho z vozidel," uvedla Zajícová. Nájezd z D1 směrem na Lipník nad Bečvou je již zprůjezdněn, nájezd na D1 ve směru na Olomouc i Ostravu je průjezdný v jednom jízdním pruhu. "Žádáme projíždějící řidiče, aby byli při jízdě daným úsekem opatrní a obezřetní," uvedla Zajícová.

Zdroj: ČTK
Další zprávy