Nezpochybnitelným symbolem Pražského povstání v květnu 1945 jsou barikády, jako nejúčinnější obranná zbraň povstalců. O tom není pochyb a ví to každý. Slovo barikádník získalo v pěti květnových dnech nový význam, stalo se společenským statusem. V hlavním městě desítky tisíc lidí vybudovaly přes dva tisíce zátarasů, které útočící německé jednotky dokázaly zastavit či alespoň zpomalit.
Ale schválně: jaká zbraň byla nejtěžším a nejúčinnějším bojovým prostředkem, kterým povstalci v Praze a okolí disponovali? Pomineme-li tedy ukořistěné protiletadlové 88mm kanóny flak, jejichž efektivitu ovšem při bojích o Prahu výrazně snižoval fakt, že neměly mířidla. Byly jí obrněné vlaky. Respektive improvizované soupravy sestavené z německých vozů s protiletadlovými kanóny. Vlaky operovaly na větším území, rychle se přemisťovaly a šrapnely z kanónů kosily nepřátele klidně i na kilometr daleko. Je tedy s podivem, že se obrněné vlaky staly poněkud přehlíženou součástí konce války v Čechách.
Jednotlivých vozů, které tvořila zpravidla jedna či dvě věže pro lehký flak ráže 15 či 20 mm, se povstalci zmocnili již 5. května, první den povstání. A to nejen v Praze, ale i v Kladně, Říčanech, Turnově, Zruči nad Sázavou, Čáslavi či Ústí nad Orlicí.
"Němci měli takové vagóny na všech větších nádražích v Praze. Po vypuknutí povstání se vykrystalizovaly tři základny, kde se improvizované obrněné vlaky sestavovaly. První byla v Roztokách u Prahy, kde povstalci sestavili vlaky Sokol, Stalin a Orlík II. Ty operovaly na kralupské trati v Holešovicích, Bubnech, a dokonce až na Negrelliho viaduktu v Karlíně," popisuje historik Vojenského historického ústavu Tomáš Jakl.
Druhá základna byla na smíchovském nádraží, kde měli povstalci k dispozici dva obrněné vlaky (č. 1 a 2, později Blaník), které bojovaly v oblasti Smíchova, Zlíchova, Hlubočep a Velké Chuchle. A ostřelovaly nepřátele i v Podolí, v Braníku či na Pankráci.
Třetí, nejdůležitější základnou bylo nádraží Praha-Vršovice, kde pražští bojovníci sestavili během povstání dokonce osm improvizovaných obrněných vlaků, které se zapojily do bojů v Hostivaři, Záběhlicích, Krči a zajížděly až třeba na Vyšehrad. Dostaly jméno Praha (přejmenována 9. května na Moskvu), Vršovice, Orlík I, Praha II, Libuše, Žižka, Uhříněves a Smíchov.
Do krvavé řeže v Praze tak tedy nakonec zasáhlo čtrnáct povstaleckých obrněných souprav. A pouze dvě byly zcela zničeny. Popsat podrobně jejich příběhy a osudy hrdinských posádek by vydalo na rozsáhlou publikaci. Zmiňme proto jen dílčí, přesto pozoruhodné události.
Překvapení v tunelu
Například roztocká obrněná souprava Sokol se zapojila do zuřivé obrany Trojského mostu. Bohužel v oblasti nádraží Praha-Bubny byla napadena německým dělostřelectvem a rozstřílena.
Důležitou roli sehrály zdejší posádky 8. května, kdy po železnici vyslaly vstříc německému obrněnému vlaku, který přijížděl od Terezína, lokomotivu jako beranidlo, v závěsu ji na druhé koleji následoval bojový vůz (ze soupravy Stalin) s kanóny. Severně od Kralup nad Vltavou, před Nelahozeveskými tunely, které se tu na levém břehu řeky probíjejí skálou, mašinfíra s topičem z rozjeté lokomotivy seskočili a ta na druhé straně vrazila do německého vlaku takovou silou, že ho poslala mimo koleje. Posádka přijíždějícího protiletadlového vagónu spustila společně s povstaleckými jednotkami rozmístěnými na okolních stráních zdrcující palbu a Němce pobila.
Povstalci si vyrobili pojízdný zákop
Obrněné vlaky povstalců byly různorodé. Zpravidla je tvořily dva obrněné kanónové vagóny, předběhové vozy, které chránily soupravu před náložemi či překážkami, a další improvizované vagóny - jako třeba plošinový vůz obložený bytelnými pražci zasypanými pískem, jež vytvořily de facto pojízdný zákop pro střelce, a také otevřené vagóny, na nichž byly naložené pancéřové korby ze stíhačů tanků a sloužily pro střelce z kulometů a pušek. Pro představu: protiletadlový kanón ovládal jeden muž, který měl k dispozici tři až čtyři nabíječe, kolem sebe pozorovatele a dále střelce s ručními zbraněmi. Celkem posádku vlaku tvořilo zhruba 15 mužů.
Jak už bylo řečeno, nejdůležitější základna obrněných vlaků byla ve Vršovicích, kde pod velením škpt. pěch. Adama Wohlratha působila odbojová organizace Trávnice. Již 5. května tu povstalci ukořistili dvě německé soupravy protiletadlových vozů a v noci z ní sestavili čtyři obrněné vlaky.
Nicméně už první den povstání vršovická posádka pálila na německou baterii umístěnou Na Groši v Hostivaři, kde stálo dvanáct děl ráže 88 mm. "Druhý den, 6. května útok opakoval vlak Orlík, a byť byl zasažen, pomohl hostivařským povstalcům baterii dobýt. Ti pak v následujících dnech ukořistěnými děly ostřelovali esesáky na Spořilově," popisuje historik Jakl.
Na Prahu ve druhé fázi povstání útočila německá bojová skupina Wallenstein. Hlavní síly se tlačily přes Pankrác a stáčely se do Michle, kde se svými vlaky bojovali odbojáři Trávnice. V pondělí 7. května operoval v oblasti Kačerova improvizovaný obrněný vlak Žižka, kterému se ostřelováním svahu z Krče na Kačerov zvaného "Endršťák" podařilo přerušit hlavní směr německého útoku z Benešovska. Povstalecké šrapnely tu rozstřílely na čtyři desítky nepřátelských aut, zabily zhruba padesát nepřátel a dalších asi dvě stě zraněných pochytali povstalci v okolí. Jenže pak se mu poškodily kanóny a musel se z bojiště stáhnout.
Masakr u Kačerova, tvrdé boje ve Velké Chuchli
Žižku měla vystřídat souprava Praha. Jenže posádka podcenila průzkum. V okolí se to již hemžilo německými jednotkami, a tak vjel vlak přímo mezi ně. "Nastal strašný masakr z obou stran, pálili na sebe z bezprostřední blízkosti. Lokomotiva dostala zásah, chvíli nemohla posádka vůbec manévrovat, ale nakonec se obsluze podařilo lokomotivu zprovoznit a Praha vyvázla jen tak tak," vysvětluje Tomáš Jakl. Na bojiště se následně vrátil opravený vlak Žižka. Tomu však druhý den, 8. května po poledni rozstříleli na mostě přes Botič Němci z oblasti Reitknechtky lokomotivu. Vyřadit ho zcela z boje se jim ale nepodařilo.
Křídlu bojové skupiny Wallenstein, které postupovalo od jihu podél Vltavy, se postavil obrněný vlak sestavený smíchovskými povstalci. "Skupina čtyř policistů z 28. policejního revíru, vedená štábním strážmistrem Josefem Koubou, se 5. května po 14. hodině na Smíchově zmocnila tří protiletadlových vagónů a sestavila dva improvizované obrněné vlaky (č. 1 a č. 2). Kouba vybral patnáct dobrovolníků, kterými soupravu obsadil," popisuje historik Jakl.
Koubův vlak č. 1 nejprve umlčel německý kulomet na střeše smíchovského pivovaru. Krátce nato z předpolí Železničního mostu palbou přinutil ke kapitulaci posádku Průmyslového paláce na vltavském nábřeží Nového Města. Poté se opět přesunul a pustil se do boje v bezprostřední blízkosti smíchovských kasáren Schupo. Zde padl první z posádky vlaku, František Mošna z Hlubočep. Kasárna kapitulovala hodinu před půlnocí.
Třetího dne povstání, 7. května se do Velké Chuchle začali tlačit Němci s tanky směrem od Zbraslavi. Obrněný vlak č. 1, nyní již pod velením nadporučíka letectva v záloze Karla Polana, vyrazil v 11 hodin obráncům na pomoc. To již nepřítel i přes houževnatý odpor překonal Lahovický most. Od Lahoviček postupovaly čtyři tanky, dva obrněné automobily a pěchota v síle přibližně 250 mužů. Do boje se na straně povstalců zapojila u zdejšího závodiště protitanková baterie vlasovců.
V půl jedné se do souboje s tanky pustil i Polanův obrněný vlak, ale byl záhy zasažen. Ze čtyř členů posádky prvního bojového vozu s 20mm kanonem přežil pouze jediný muž - nabíječ Vladimír Jirák, který vyvázl z těžkým otřesem mozku. Tři bojovníci padli - Václav Dvořák, Květoslav Mašita a Ladislav Fialka. Vlak byl nepojízdný, lokomotiva dostala nejméně osmnáct zásahů. Posádka se kryta unikající párou musela stáhnout. Přesto se esesákům ten den Velkou Chuchli dobýt nepodařilo.
Sestřelená stíhačka
Druhý smíchovský vlak č. 2 sestavila skupina povstalců ráno 6. května z bojových vozů ukořistěných v Jinonicích. "Před polednem zaujal vlak pod vedením šstrm. Josefa Kouby, který přešel z vlaku č. 1, postavení na pražském Semmeringu u konečné tramvají v Hlupočepích, odkud ostřeloval cíle na obou březích Vltavy. Rozprášil německou jednotku postupující po pravém břehu do Podolí a nad Podolím zničil dělostřelecké postavení," popisuje Jakl.
Kolem 20. hodiny se podařil obrněnému vlaku mistrovský kousek. Střelci Kouba a dělmistr výtopny Zlíchov, desátník v záloze Václav Ulrich sestřelili německou "turbínu" čili proudový Messerschmitt Me 262 přezdívaný Schwalbe (vlaštovka), který se zřítil směrem k Ruzyni.
Československý kajakář hrdinně padl
I další tři dny operoval vlak č. 2 v oblasti Smíchova a Hlubočep, kde se odehrávaly tuhé boje s německou přesilou. Svými kanóny pomáhal povstalcům i na bojišti v Podolí, Braníku či na Pankráci.
Ve středu 9. května před polednem se posádka vlaku, jmenovitě právě Josef Kouba a Václav Ulrich rozhodli zničit pancéřovými pěstmi německý tank, který střežil přejezd u konečné tramvaje č. 5 v Hlubočepích. Přes silnici pod zlíchovským kostelíkem byla navršená barikáda, právě tudy oba muži přebíhali. V ten moment ovšem na silnici dopadl granát z tanku a střepiny se rozlétly kolem.
Dvaatřicetiletý Václav Ulrich, československý reprezentant v jízdě na kajaku, se skácel za hromadou dlažebních kostek. Byl mrtev. Do zastavení bojů v Praze zbývaly okamžiky. Zraněný policista Kouba přežil.
Stačí dodat, že v Praze operoval i německý obrněný vlak, který se povstalcům na Wilsonově nádraží nepodařilo dobýt. Zapojil se do boje o Československý rozhlas, pohyboval se v blízkosti tunelu pod Vítkovem a ostřeloval pražské bojovníky na jeho obou koncích.
Po válce se povstalecké obrněné vlaky, které hrály tak významnou roli při Českém květnovém povstání, začaly přesouvat na další misi do odtržených území Československa, kde sloužily až do začátku léta. Postupně však byly stahovány, až je nakonec v Nymburku rozebrali.
