Obrazem: 100 let od vzpoury rumburských vojáků. Opomíjený příběh hrdinství a touhy po svobodě

29. května 1918 v 5:40: Poprava tří vůdců rumburské vzpoury. Stanko Vodičky, Františka Nohy a Vojtěcha Kováře. Zastřeleni byli na sportovním hřišti za rumburským hřbitovem.
Slavnostní nástup náhradního praporu 7. střeleckého pluku rakouskouherské armády v Rumburku, složeného především z Čechů.
Pochod náhradního praporu 7. střeleckého pluku Rumburkem.
Na zákopové boje v Itálii se 7. střelecký pluk připravoval u Varnsdorfu.
Peklo zákopových bojů s nesmyslnými bodákovými útoky proti kulometným hnízdům, smrt či zmrzačení v gejzírech kamení po explozích dělostřeleckých granátů, vši a hlad zformovaly i z rumburských vzbouřenců zapřísáhlé odpůrce války. Na italskou frontu proto odmítali odjet. "Nechtěli opět do války, měli jí už plné zuby. Jenomže se najednou dozvěděli, že je posílají na italskou frontu. Nebyli to zbabělci, jen měli obrovskou nechuť k válečnému běsnění. Neviděli smysl v dalším prolévání krve ve jménu císaře pána," vysvětluje historik Jindřich Marek.
Foto: Sbírka oblastního muzea v Děčíně, pobočka Rumburk / Archiv Ester Sadivové
Jan Gazdík Dan Poláček Jan Gazdík, Dan Poláček
20. 5. 2018 19:05
Rumburská vzpoura českých vojáků proti rakouskouherské monarchii, která rozpoutala spolu s Německem nevídaně krvavou válku, je i po sto letech předmětem vášnivých diskusí. Byli to hrdinové, anebo zbabělci a zrádci císaře pána? Do Rumburku se v těchto dnech sjíždějí příbuzní vzbouřenců, historické kluby, badatelé, ale i fanoušci českých dějin. "Rádi bychom, aby i tyto stoleté oslavy vrátily rumburské vzpouře její pravou a pravdivou tvář. Často byla totiž přizpůsobována tomu kterému režimu či politikům, kteří jen využívali odkaz vzpoury ke svým zájmům," říká Ester Sadivová z rumburské pobočky Oblastního muzea v Děčína.
 

Právě se děje

Další zprávy