Foto: Aktuálně.cz

Veronika Galusová

Veřejnost svou pozornost zdravotníkům věnovala paradoxně nejvíce během první vlny covidu, kdy byly nemocnice oproti dnešku méně zatížené. Sestra ARIM Nemocnice Havířov Veronika Galusová přiznává, že v průběhu první vlny už slova o "bojovnících v první linii" nemohla ani slyšet.

"Stalo se z toho klišé. Navíc my jsme měli od začátku tu nejlepší možnou ochranu. Ale například prodavačky, které každý den přišly do kontaktu se stovkami lidí, neměly na začátku ani roušky," vysvětluje.

Po první vlně ale podle ní strach opadl. A s ním i solidarita společnosti se zdravotníky. A dnes, kdy v nemocnicích přibývají denně stovky pacientů, Galusové podpora chybí. "Dříve nám lidé děkovali. Nyní už nikdo nevnímá, že stále pracujeme na 110 procent. Lidé to berou jako běžnou věc, jako naši práci. V této vlně je již veřejnost unavená, stejně jako my, a pochopení v boji proti nemoci je pryč," myslí si.

Přitom právě tuto vlnu nese Galusová dosud nejhůře. A není sama. "Už je to dlouho. Nevidíme světlo na konci tunelu. Spousta zdravotníků je zlomených. Každá druhá, třetí kolegyně pociťuje stavy vyhoření. Některé už kolikrát zvažovaly změnu práce. Ale vždy si řeknou, co by jinak dělaly," říká. A také nechtějí nechat ve štychu ostatní.

Nepřispívá tomu ani chování pacientů. Ti byli podle Galusové dříve pokorní, nyní bývají i agresivní. Někteří například nechápou, že se v důsledku epidemie omezuje i péče na ambulancích, aby se mohl dostatek sester postarat o pacienty s covidem.

"Lidé tam už bývají neskutečně naštvaní a zlí. Veškerá zlost se obrací na zdravotníky. Myslí si, že covid se řeší jen na lůžkové části. Ale my jsme jeden stroj," doplňuje Galusová. O to hůř pak zdravotníci snášejí smutné zážitky z covidových oddělení. "Měli jsme u nás pacienta, celkem mladý ročník. Drželi jsme ho za ruku, zajišťovali jsme ho a uspávali s tím, že říkal, že se chce probudit a chce žít. A nepřežil," vzpomíná.

Oporu nachází v rodině, vycházkách do přírody i ve šťastnějších momentech z pracovního života. "Měli jsme pacientku ve špatném stavu, která to zvládla. Byla neskutečně vděčná, i její rodina byla slušná. Slyšet slovo 'děkuji', když odchází z oddělení, je schopná dýchat, sama přijímat stravu, to jsou okamžiky, které vás dostanou."