Obě se procházely výstavou, která podrobně mapuje od začátku do konce činnost protikomunistické organizace Světlana na východě Moravy. Na obou bylo vidět, jak je pro ně obtížné vyrovnávat se s historií, která se týká jejich příbuzné Aloise Doležalové, která patřila k členkám zmiňované organizace. Byla manželkou Josefa Vávry - Staříka, který byl v roce 1948 u založení Světlany.
"Aloisie byla moje babička, kterou jsem neměla to štěstí poznat. Dozvěděla jsem se o ní z trestních rozhodnutí, která se týkala jejího nespravedlivého odsouzení," říká její vnučka Lenka Petrášová, rozená Doležalová a ukazuje přímo na výstavě dobové dokumenty, podle kterých komunistická justice poslala její babičku na několik let do vězení.
"Co si má dítě představit pod informací, že její babička byla ve vězení? Z jakého důvodu tam byla, co udělala tak špatného, že ji uvěznili, sebrali malé děti a ještě dostávala při výsleších elektrické šoky? Proč jí takto ubližovali?" ptá se Petrášová, která příběh své babičky silně prožívá a snaží se dobrat dalším a dalším informacím. "Cítím v sobě křivdu a bolest pořád, byl to zcela jasně vykonstruovaný proces," upozorňuje.
Zdeněk Homola z Ústavu pro studium totalitních režimů poukazuje na to, že případ organizace Světlana patří mezi nejkontroverznější případy protikomunistického odboje. Rozplétání její činnosti komplikuje to, že státní bezpečnost v ní měla své konfidenty a není tak jasné, co přímo tato bezpečnost iniciovala.
Složitost celého případu komplikuje i to, že členy Světlany byli vesměs komunisté, kteří ale byli kritičtí k aktivitám komunistické strany po puči v roce 1948. Odboj členů Světlany přitom trval jen několik měsíců a skládal se především z "pouhého" tisku a rozšiřování protistátních letáků. Komunistická moc ale proti Světlaně zasáhla velmi tvrdě.
Elektrické šoky Grebeníčka a dalších vyšetřovatelů
Když státní bezpečnost pozatýkala členy skupiny Světlana, byly tři děti Aloisie Doležalové hodně malé, Světlana měla necelé dva roky, Zdeněk dva a půl a Honza čtyři, oba kluci putovali do dětského domova, dcera k příbuzným. Aloisie skončila ve vězení, kde zůstala dalších osm let. Po propuštění ale byla na dalších pět let zbavena občanských práv. Zemřela za dodnes nevyjasněných okolností při dopravní nehodě v říjnu 1965.
Petrášová poukazuje mimo jiné na to, že ti, kteří mají na svědomí životy a věznění členů skupiny Světlana nebyli nikdy potrestaní. Včetně tří vyšetřovatelů státní bezpečnosti, Jaroslava Turečka, Ludvíka Hlavačky a Aloise Grebeníčka, kteří mučili Aloisii Doležalovou a další elektrickými šoky. "Tyto šoky dávali mé babičce v Uherském Hradišti, kde byla vyslýchaná. Je velmi nespravedlivé, že nikdy nebyli odsouzeni. Nikdy se nám ani nikdo neomluvil," říká Petrášová.
Na výstavě v památníku na Vítkově je i fotografie půdy bývalé vyšetřovny státní bezpečnosti v Uherském Hradišti, kde příslušníci tajné policie měli zařízení na mučení elektrickým proudem. Jeho používání prošetřovala už v šedesátých letech minulého století komunistická justice, vyšetřovatelé museli s touto metodou skončit, ale trestu unikli.
Petrášová poukazuje například na osud Aloise Grebeníčka, který byl po roce 1989 vyšetřovaný, skončil u soudu, jenže vynesení rozsudku se až do smrti v roce 2003 vyhýbal.
"Zemřel v klidu, bez jakékoliv omluvy. Proč? Tito lidé byli opravdu takové hyeny? Nebylo v nich ani trochu lidskosti, aby se k tomu vyjádřili?" ptá se Lenka Doležalová.
Komunisté se mstili i na vnučce
O skupině Světlana nebylo do roku 1989 mnoho veřejných informací, Milada Doležalová, která si v roce 1970 vzala syna Aloisie Doleželové Zdeňka říká, že její muž jí řekl o případu své matky a dalších až po svatbě. "Tehdy mi i manžel ukázal všechny rozsudky monstrprocesu, který probíhal s členy a spolupracovníky skupiny Světlana," říká Milada Doležalová.
Stejně jako Lenka Petrášová a někteří další lidé je přesvědčena, že smrtelná dopravní nehoda Aloisie Petrášová, kdy byla sražena motorkou, byla ve skutečnosti vraždou, protože před svou smrtí poskytla informace o tom, jak se k ní chovali vyšetřovatelé komunistické státní bezpečnosti. "V té době si požádala o rehabilitaci společně s dalšími, kteří byli v padesátých letech nespravedlivě odsouzeni. Můj dojem, stejně jako manželův, byl ten, že když jeho matka napsala dopis o chování estébáků, tak se jí takto pomstili," míní Milada Doležalová.
Přestože byli někteří členové skupiny už za minulého režimu rehabilitováni, ve skutečnosti byly jejich rodiny dál pronásledovány i v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Lenka Petrášová například vzpomíná na to, jak nemohla nastoupit i přes úspěšné zkoušky na gymnázium do Uherského Hradiště. Přestože se jí poté podařilo dostat na gymnázium do Uherského Brodu, vysoká škola už pro ni byla zapovězena.
