„Němci si o to koledovali.“ Bagr rozryl popraviště české Srebrenice, na místě masakru budou byty

„Válka už je dávno v p*deli, já nevím, proč se za tím nezavřou dveře –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a hotovo,“ dívá se podsaditý muž do ostrého ranního slunce. Reportérovi deníku Aktuálně.cz se sice nepředstaví, ale podle všeho jde o předáka party několika místních dělníků.

Ti poslední květnové úterý začali kopat na louce, kde až do roku 2016 stála postoloprtská dragounská kasárna.

„Furt se kolem toho kecá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Němcům že se máme omlouvat. Za co?“ zlobí se stavař u bagru opodál, jeho hovor ale přeruší divoký pohyb po zarostlé louce. „Srna, támhle, chudák, kde se tady vzala?“ stará se náhle o osud utíkajícího zvířete.

Ještě než jeho kolegové louku oplotí a novináře ostře vyženou, muž popisuje, že zatím budou na místě bagrem hloubit základové pasy do půl metru.

„Nikdo nám o tom nic neříkal“

Od majitelů pozemku a investorů výstavby v jedné osobě, místní firmy Písky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ J. Elsnic, prý nedostali žádné instrukce, co dělat, pokud při výkopu narazí na pozůstatky z konce druhé světové války.

„Nikdo nám o tom nic neříkal,“ odpovídá šéf party na otázku, zda ví, že jedno z hlavních dějství postoloprtského masakru probíhalo právě v místech, kde začali pracovat. „V prvé řadě zavoláme na firmu,“ vysvětluje, co bude dělat, pokud do „něčeho“ kopnou.

Související

Masakr Němců v Postoloprtech jsme dodnes nepřiznali, říká k novému dokumentu režisér

Na přelomu května a června 1945 se v kasárně a lágrech rozesetých po blízkém okolí Postoloprt shromáždily tisícovky zdejších původních obyvatel –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sudetských Němců. Minimálně osm set jich pak Češi povraždili na nejrůznějších místech. K popravám podle svědků docházelo i přímo u zdi na vojenské základně.

Kasárna pak ještě dlouhá desetiletí sloužila Československé lidové armádě. O zdejším masakru, označovaném historiky za největší evropskou genocidu před Srebrenicí, se však mezi mladými branci uvnitř vojenského objektu se strašidelnou minulostí ani místními obyvateli příliš nemluvilo. A česká vina se nepřipouštěla. Což vlastně platí dodnes.

„Nemůžou se divit, že byla odplata“

„Sedm let nás tady popravovali bez skrupulí, tak se nemůžou divit, že když si někdo bude žádat o ,přesdržku´, tak přes ni dostane,“ netíží jednu z místních obyvatelek osmdesát let stará historie místa.

„Není to nic pěkného, ale vzhledem k tomu, jaká zvěrstva tady dělali, se nemůžou divit, že byla odplata,“ pokračuje, zatímco s balíčkem v ruce a malým psem kráčí kolem míst, kde stávala zeď kasáren. „Němci si o to koledovali,“ má jasno.

Když se novinář zeptá, jaká zvěrstva původní sudetští obyvatelé ve městě během války činili, obyvatelka Postoloprt odvětí, že udávali Čechy. A ještě než začne láteřit na současné vedení Evropské unie, které nás prý podle ní „zase žene do války“, v chůzi oznámí řečnicky: „Kdyby vám někdo zavraždil děti i rodiče, tak byste mu řekl ,děkuju, nashle‘?“

V místech postoloprtských poprav se začalo stavět:

Jedním z těch, kdo tu před 81 roky přišel o otce, je Walter Urban. Zatímco on, jeho bratr a maminka byli na několik dnů odvedeni do lágru v bažantnici za městem, jejich tatínek po konci druhé světové války takové „štěstí“ neměl. Franz Urban, místní pokrývač a pracovník pivovaru, byl jedním z mnoha, kteří českému běsnění neunikli.

Všichni Němci do kasáren

„Po ulici šel člověk a vybubnovával, že všichni Němci musí do kasáren,“ vyprávěl Walter Urban v červnu 2025 reportérovi deníku Aktuálně.cz, který jej navštívil v jeho bytě v postoloprtských bytovkách. Jeho otec prý jít nechtěl, ale matka se obávala trestu, když neposlechne. A přemluvila jej.

A tak Franz Urban ze svého domku, který stál hned za zdí kasáren, na seřadiště vyrazil. To byl poslední okamžik, kdy malý Walter svého tatínka viděl. „Nahnali je do dragounské jízdárny, tam byli pět dnů a pak je zastřelili,“ ví z vyprávění Urban.

Související

"Nechte to spát!" I po 80 letech je v české Srebrenici divoké vraždění zakázané téma

Pozdější exhumace dosud objevily 763 lidských ostatků. „To těžko, obětí bylo daleko víc,“ má ale jasno Walter. Vojáci Československé armády a další česky mluvící vrazi mohli na několika místech v Postoloprtech a jejich nejbližším okolí zabít kolem dvou a půl tisíce Němců, tvrdí odhady a výzkumy.

„Němci tu nemají kam jít“

I když ještě v létě roku 2025 na Armádní ulici stály zbytky domku Urbanových a část obvodových stěn s okny a dveřmi, dnes už je člověk nenajde. Na pozemku se vyjímá nová základové deska. A vedle ní čerstvě instalovaná ocelová skulptura nazvaná Opuštěná obydlí. Tak sochař Čestmír Suška připomíná místa spojená s vyhnanými obyvateli.

S umístěním prořezané ocelové nádoby souhlasil postoloprtský podnikatel Martin Urban. Vnuk zavražděného Franze Urbana je i tím, kdo v místech domku svého dědečka a tatínka staví nové bydlení. A vnímá problematicky, že Postoloprty doteď nemají pomník či pietní místo věnované poválečnému běsnění.

„Někdy v 90. letech tady měli udělat pomník, kde měla být uvedena jména všech padlých, zavražděných, odsunutých. Když dnes přijedu do Terezína, najdu si jméno toho určeného a jako pozůstalý mám kam jít, položit kytku a zapálit tam svíčku. Němci ale nemají kam jít,“ krčí rameny. „Já nemám kam jít zapálit svíčku dědovi Franzovi Urbanovi,“ mrzí mladého muže.

„Mělo by tu být pietní místo, kam by mohli pozůstalí kdykoli přijet,“ navrhuje Martin Urban. Jedinou připomínkou je dnes hřbitovní zeď vzdálená zhruba dvacet minut chůze od kasáren. Na ní visí tabulka s velmi vágním a mnohoznačným textem v češtině a němčině: „Všem nevinným obětem postoloprtských událostí května a června 1945.“

„Němci se nám pořád omlouvají, my mlčíme“

Reportér deníku Aktuálně.cz se několikrát pokoušel spojit s místním starostou Zdeňkem Pištorou (NK). Osobně jej ale na radnici v úterý 26. května nezastihl. I když jeho asistentka novináři slíbila, že se deníku Aktuálně Pištora ozve, do vydání článku nezavolal.

Novinář pak alespoň v Praze ve sněmovně narazil na poslance Pavla Růžičku (ANO), dlouholetého postoloprtského zastupitele. „My jsme třeba na statku na náměstí chtěli před čtyřmi pěti lety udělat připomínkovou místnost se jmény a historickým popisem bez hodnocení, ale nebylo to průchodné,“ tvrdí Růžička s odkazem na nálady místních obyvatel.

„Třeba když k nám přijede starosta partnerského saského města Wolkenstein, pořád se nám za válku omlouvá. I z úcty k těm lidem, kterým se to příkoří stalo, by bylo dobré, aby vzpomínkové místo vzniklo,“ slibuje Růžička.

Poválečný masakr Němců každoročně připomínají alespoň studentské pochody. Další proběhne ve středu 3. června 2026. Na nich se už řadu let podílí Petr Zemánek, kastelán souhradí Točník-Žebrák a také vyučující na pražském Gymnáziu Jana Keplera. O to, co se v Postoloprtech po konci války dělo, se začal zajímat v 80. letech, kdy byl v místních kasárnech na vojně.

Byl tehdy i u toho, když se při kopání na dvoře areálu objevila kost. Vojáci nejdřív měli zato, že jde o vyhozené zbytky z polní kuchyně. Jenže jak se později ukázalo, šlo o pozůstatek lidské kostry.

„Chceme se věnovat tomu, co bylo ve městě vytěsněno a vytěsňováno ještě před několika lety. Podstatou celého studentského připomínkového pochodu bylo právě a jedině to, že podávaná historie byla stále, ještě v roce 2021 zlehčována na činnost revolučních gard a zabití pěti chlapců. Podívejme se, kam se vnímání událostí díky studentům posunulo,“ těší Zemánka.

Po prudkých deštích se začaly objevovat kosti

Aby bylo povražděné Němce nejrůznějšího stáří kam „uklízet“, ve městě a jeho nejbližším okolí vzniklo kromě improvizovaných popravišť také několik hromadných pohřebišť. Jedno i kousek od kasáren, hned vedle základní školy.

„Největší problém byl hromadný hrob před školou. Byl špatně provedený. Šířil se z něj zápach. Vlivem prudkých dešťů se začaly objevovat kosti a lidé si o celé věci povídali,“ popisuje v publikaci Postoloprty v neklidných dobách historik Michal Pehr.

Související

Postříleli i malé chlapce. Od největšího poválečného masakru Němců uběhlo 76 let

Přímo do míst, kde se toto pohřebiště nacházelo, je dobře vidět z mohutné kamenné stavby stojící u hlavní silnice. Na první pohled je zjevné, že ji postavili ještě zdejší původní obyvatelé německého původu. Dnes tu sídlí společnost Písky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ J. Elsnic. Tedy místní firma, která si nejdříve kasárna koupila, protože je prý chtěla přestavět na domov důchodců.

Tento plán ale nevyšel. A tak před deseti roky přišla demolice a vize moderního rodinného bydlení v bytovkách a několika řadovkách, jejichž stavba začíná právě nyní –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ přímo na místě bývalého popraviště. Jednatelkou podniku a investora kontroverzního developerského projektu je Hana Elsnicová, která rovněž jako radní sedí ve vedení Postoloprt.

„Jak vás tohle může napadnout?“ diví se nad novinářským dotazem, jestli se neobává, že by stavba mohla odkrýt něco z poválečných týdnů roku 1945. „To rozhodně nehrozí, celé je to přeorané, když se bourala kasárna, archeologové tam byli,“ říká v zasedačce v přízemí chladné budovy.

A přestože se teď budou stroje pohybovat jen na menší části pozemku, Elsnicovi s odkazem na stavební práce hned oplotili celou jeho větší část. „Vždycky jsme na tu louku pouštěli veřejnost, nemuseli jsme. Upravujeme ji za naše peníze,“ odmítá Elsnicová, že by teď lokalitu zavírala záměrně.

Související

Ticho po vraždě v Postoloprtech

„Víte, co svateb se tam udělalo? A myslíte, že to byli lidi, kteří nevěděli, co se tam dřív dělo?“ reaguje otázkou na dotaz reportéra, jestli jí přijde v pořádku stavět byty v místech lidského utrpení a stále nedořešeného masakru.

„Ne, proč? Tam je obytná zóna, vy byste chtěl bydlet vedle pomníku?“ odvětí na dotaz, zda v nové zástavbě počítá se vznikem připomínkového místa. „Proč bych se toho bála, já jsem tady vyrostla, mí předci jsou tady odvždycky.“ A když se reportér dotáže, jak tedy oni vnímali postoloprtský masakr, setkání Elsnicová končí: „To vůbec nechtějte vědět. Já nejsem povinna vám odpovídat, myslím, že už jsme si všechno řekli.“

„Není to v naší kompetenci“

Autorem urbanistické a architektonické studie, na jejímž základě v Postoloprtech vznikne obytná zóna Písečná, je pražské studio Solicité. Reportér deníku Aktuálně.cz si sice s Janem Richtrem, spolumajitelem ateliéru, telefonoval i poslal e-mail, Richter se ale nikdy zpátky neozval. Není tak jasné, jestli Solicité při práci na projektu o drastické historii místa vědělo.

Související

Masakr Němců v Postoloprtech jsme dodnes nepřiznali, říká k novému dokumentu režisér

„Posuzování historických událostí není v kompetenci stavebního úřadu,“ sdělila deníku Aktuálně.cz už dříve Pavla Kutlu, mluvčí radnice v Lounech. Právě její úředníci na konci loňského léta výstavbu v Postoloprtech povolili. Podle slov Pavly Kutlu developer nedostal žádnou podmínku, na jejímž základě by měl v projektu zohlednit –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ třeba formou pomníku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ masakr z roku 1945.

„Povolení záměru –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ souboru staveb –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bylo stavebním úřadem vydáno neboť stavebník splnil veškeré zákonné požadavky stanovené stavebním zákonem a souvisejícími předpisy. Stavební úřad nemá zákonný důvod povolení nevydat, pokud jsou splněny všechny podmínky,“ doplňuje ještě lounská mluvčí.

Související

Obrazem: Masakr na Němcích připomínají nenápadná místa piety

„Koupili to, je to jejich plné právo. Problém s tím, že to využijí komerčně, nemám,“ hodnotí poslanec a konšel Pavel Růžička chystanou bytovou výstavbu a kroky Elsnicových. „Absolutně tím ale toto příkoří nezlehčuji, bylo to špatně, zemřela spousta nevinných lidí, pro nás je to hodně citlivá věc,“ vrací se do roku 1945.

Jak vyplývá z dostupných informací, ve třech vlnách by mělo v lokalitě dragounských kasáren vzniknout téměř dvacet staveb. V první etapě půjde o čtyři řadové domy, po nich přijde na řadu osm rodinných domů a nakonec ještě pět bytovek. Termín dokončení úřady stanovily na 20. září 2027.

Související

Postříleli i malé chlapce. Od největšího poválečného masakru Němců uběhlo 76 let

I když se Elsnicovi ani vedení Postoloprt dlouhodobě ke vzniku pietního místa nemají, jak přímo ve městě zjistil reportér deníku Aktuálně.cz, mohlo by se objevit hned vedle bývalých kasáren. Na stěně mohutné Schwarzenberské sýpky.

„Doufám, že se to podaří. Bylo by skvělé, kdyby cedule byla v místě, kterého se dotýkaly oči každého zavražděného nebo vyváděného –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ naproti bráně. Byl by to silný moment,“ věří Petr Zemánek.