Útok, který Nele Moravcové změnil život, se odehrál v listopadu 2017 v pražských Holešovicích. Pachatel vylákal Nelu z bytu s tím, že chce vyřešit dluh. Když mu otevřela, vytasil na ni nůž a odtáhl ji do svého bytu. Tam ji několik desítek minut bil, bodal, rdousil a brutálně znásilňoval.
"V době, kdy mě znásilňoval pěstí do obou intimních otvorů, kde jsem měla i řezné rány nožem, kdy mě mlátil a škrtil hlava nehlava, jsem si stále opakovala: Nelo, ještě ne… ještě nemůžeš odejít, ještě jsi tu nesplnila vše, co potřebuješ. Myslela jsem na svoji mámu a na svého tehdejšího snoubence…" popisuje Nela.
Soud poslal útočníka Jiřího Meindla do vězení na 20 let, své oběti měl také zaplatit odškodné. "Částku 1 500 000 korun, kterou bohužel nikdy neuvidím, protože nic nevlastní a ve vězení nepracuje. O peníze by mi nešlo, důležité pro mě bylo se přes toto trauma dostat a žít dál svůj život," popisuje žena.
Nela podle svých slov dělala vše pro to, aby trauma překonala. V roce 2019 ale došla k tomu, že už dál nemůže. "V prosinci jsem skočila ze čtvrtého patra. Nevěděla jsem, co mám jiného dělat, komu se svěřit, jak si pomoci," uvádí. Pád přežila, ale skončila po něm na invalidním vozíku. "Mám docela bolesti, hrozně mě bolí záda a hlavně ty zlomeniny. Já jsem po tom skoku měla rozdrcenou pánev a dvakrát sešroubovanou páteř," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz. V pondělí Nela vyhlásila sbírku, ve které žádá veřejnost o finanční pomoc na bezbariérový byt a výdaje spojené s rekonvalescencí.
Sbírka Pomozme Nele zpět k životu
Nele Moravcové je možné na bezbariérový byt přispět přes platformu Donio.cz libovolnou částkou, a to platební kartou nebo bankovním převodem. Dostane 100 procent zaslané částky, web si za zprostředkování pomoci nic neúčtuje, lidé však mohou na jeho provoz přispět.
Co vám dodalo odvahu sdílet svůj příběh?
Já jsem nikdy nechtěla, ani se nebránila tomu, aby můj příběh byl zveřejněn pod mým jménem, protože se nemám za co stydět. Chci o svém životě psát i knížku a pomoci ostatním. To, čeho jsem tím sdílením chtěla dosáhnout, byla pomoc na druhou stranu. Protože nikdo neví, kdo se s čím potýká a že těch mentálních nesrovnalostí je v lidech hodně. Takže bych chtěla, stejně jako lidé pomáhají teď mně, pomoci potom někomu dalšímu.
Když jsem četla komentáře k vašemu příběhu, tak v nich lidé nejvíce vyjadřovali obrovský vztek a zlost na pachatele. Jsou to dnes i pro vás dominantní emoce?
Už vlastně ani ne, ale není to tak, že bych mu to odpustila. Tak daleko ještě nejsem a nemyslím si, že bych to kdy dokázala, protože to bylo tak příšerně trýznivé a bolestivé. Ublížilo to vlastně nejen mně, ale i všem kolem mě. Spíš o tom už dokážu mluvit, normálně a bez větších emocí. Přijde mi také správné zmínit jeho jméno - Jiří Meindl, protože to byla velká kauza. Nevím, jestli úplně chci, aby trpěl, ale asi trochu jo. Protože ten, kdo to neprožil, si to neumí představit. Skoro dvě hodiny strachu, že skončíte rozporcovaná v Ikea tašce.
Vy jste ke svému skoku z okna napsala, že si za to můžete sama. Proč si to myslíte?
Já jsem spíš ze začátku měla vztek na rodiče, protože jsem bydlela s nimi a protože neviděli, že mi je špatně. Já si tuhle situaci nepamatuji, ale prý jsem řekla mámě, že jdu skočit z okna a ona mi řekla "tak běž". Ale zároveň vím, že tu vinu nemohu svalovat na nikoho jiného, protože mě z toho okna nikdo nestrčil a bylo to moje rozhodnutí.
Přemýšlela jste někdy nad tím, že to byla vina toho traumatu, za které jste nemohla?
Ono to bylo spíše hrozně moc věcí dohromady, které se nabalily. Jednak jsem například trpěla anorexií a také jsem byla čerstvě po rozchodu se snoubencem, se kterým jsem byla sedm let. Určitě jsem to neudělala kvůli tomu, ale asi to taky nepřispělo.
Co se dělo ten rok a půl před pokusem o sebevraždu?
Já jsem nebyla dostatečně zamedikovaná. Během toho roku a půl jsem svoji posttraumatickou stresovou poruchu, kterou jsem měla, přeměnila do anorexie, se kterou jsem se již znala z minulosti. Všechno šlo od té doby hodně rychle dolů.
Byla jsem tak devětkrát hospitalizovaná na Karláku (psychiatrická klinika při Všeobecné fakultní nemocnici, která sídlí v ulici Ke Karlovu, pozn. red.) i v Bohnicích, ale ten hlas anorexie byl silnější než cokoliv jiného. Ten zkrátka nejde přehlušit, i když jsem se snažila.
Skoro celou dobu jsem byla doma sama a jen jsem kouřila v koupelně, brečela a spala. Tou dobou mě také vyhodili z práce, protože viděli, že mi není dobře. Potom mě v tom rodiče nechali trošku vykoupat, takže jsem byla chvíli na ubytovně. Pak si mě sice vzali domů, ale moje stavy se tam ještě zhoršily a asi za čtvrt roku jsem skočila z okna.
Myslíte, že někdo něco zanedbal, co se týče odborné péče, a proto to zašlo tam, kam to zašlo?
Já si myslím, že nevěděli, jak se mnou komunikovat. Vždycky mě propustili po pár dnech a nic se nestalo. V té době jsem hodně zneužívala léky jako Xanax, Neurol nebo Rivotril, abych se uzemnila, nebyla a nemusela přemýšlet. Velmi často mi kvůli tomu můj bývalý volal záchranku, že jsem předávkovaná, i když jsem nebyla. To si myslím, že mě také hodně narušilo. To, že ten člověk tu pro mě nebyl v momentě, kdy jsem ho potřebovala nejvíce. Nikdo při mně vlastně nestál, na všechno jsem byla sama.
Přemýšlela jste nad uspořádáním sbírky déle?
Mně to doporučil přítel, já vůbec netušila, že by se něco takového dalo uskutečnit.
Jaký máte pocit poté, co je sbírka první den venku?
Vůbec jsem v takové odezvy nedoufala a vzhledem k tomu, že je to první den a vybralo se přes 120 tisíc, jsem opravdu překvapená. Nikdy jsem si nemyslela, že ten můj příběh je až tak silný. Já na sobě strašně nerada dávám vidět nějakou sebelítost, i když ty začátky byly hrozně těžké. Už před tím skokem to bylo hodně, hodně těžké. Tím, jak jsem víceméně neměla žádnou oporu, jsem tak nějak bojovala sama. Bojovala, bojovala, až jsem dobojovala. Ale teď je vůle žít daleko větší, než jsem to vnímala kdysi.
Co je důvod té dnešní vůle?
Já myslím, že když je člověk odkázán tak strašně dlouho na lůžko, tak se jeho hodnoty úplně změní. Začne si vážit maličkostí a je potom vděčný za každou, nechci říct blbost, ale za věci, které ostatní lidé berou jako samozřejmost. Co nejdříve to šlo jsem začala znovu fotit a vracet se pomalu do práce - i když z postele, ale dělalo mi to hroznou radost.
Novou chuť do života, kterou popisujete, jste začala cítit až po roce v nemocnici?
Já jsem ten rok strávila na spinální jednotce. Když mě tam přivezli, byla jsem v absolutně dezolátním stavu. Četla jsem si nějakou lékařskou zprávu a tam bylo napsáno, že ke mně přišla psychoterapeutka a já jí říkala něco o sestřenici a letadle, a když jsem se vzbudila, tak jsem mluvila o spadnutém vejci, tak nevím, co se mi dělo. Potom mě ale namedikovali a od té doby to bylo s tou chutí už jenom lepší. Teď mám taky měsíc a půl nového kluka a je to strašně skvělé, hodně se o mě stará, takže to člověku samozřejmě také dodává sílu.
Zmiňujete knížku a pomoc ostatním, pomáhá její psaní i vám?
Určitě je to druh autoterapie, kdy dochází k reflektování toho, co bylo před tím a nějakému srovnání se s traumaty. Nedávno jsem začala pracovat s úplně skvělou psychoterapeutkou, se kterou se právě snažíme léčit stará traumata. Některá z nich jsou ve mně zakořeněná už z dětství. Takže i do toho vkládám velkou naději na pomoc, protože už po třetím sezení cítím, že jde můj psychický stav hodně dopředu.
Máte nějaké další cesty, jak se s minulostí vypořádat?
Ano a terapeutka mi právě říkala, že mám své vlastní skvělé cesty, jak se s tím vypořádat. Mám například takový notýsek, do kterého hodně kreslím a píšu. Je to takový art projekt. I to focení mi ale hodně pomáhá. Teď jsem začala fotit projekt, který se jmenuje Intimacy, a z něho mám opravdu velkou radost. Mám na něj skvělé zpětné vazby, ale samozřejmě bych to dělala i bez nich, jen pro sebe. Uvidíme, kam to teď půjde dál.
Jak se dnes cítíte po fyzické stránce?
Mám docela bolesti, hrozně mě bolí záda a hlavně ty zlomeniny. Já jsem měla po tom skoku rozdrcenou pánev a dvakrát sešroubovanou páteř. Hodně mě také brní nohy. Na fyzioterapie zatím nechodím, akorát občas trochu cvičím s přítelem a s mámou. Mně se totiž ještě hojí defekt po plastických operacích, takže nemůžu ani moc sedět a až někdy na podzim se budu vracet na spinální jednotku do Motola a odtud do Kladrub.
Myslíte, že se s tím, co jste prožila, dá někdy úplně vyrovnat?
Já si myslím, že jo. Člověk to prostě musí brát tak, že se to stalo a že s tím nic neudělá, že musí jenom koukat dopředu a vnímat ty dobré věci v životě. Člověk nesmí chtít od života moc, to je podle mě to, co kazí lidi. Lidé chtějí pořád víc a víc a víc. Malé věci ale vytvářejí ty velké.
Jste na sebe hrdá, že jste tohle všechno dokázala?
Já nevím, podle mě to moje okolí bere jako samozřejmost, že se dostanu do toho bodu. Protože lidi už nebaví se mnou trávit čas. Ale jsem neskonale vděčná mámě, že mě dostala z nemocnice a starala se o mě. Vím, že to bylo hrozně náročné a vyčerpávající, ale jsem hrdá, že jsme to daly. Potom už to bylo na mě, abych se s tím vyrovnala. Ale cítím, že až teď to začíná nabírat nějaký směr, chodím do města, do kina a tak. Přítel v tom hraje určitě také velkou roli.
