reklama
 
 

Nechtěli jsme se rvát. Jen říci rasistům ne, líčí dívka

20. 4. 2009 9:14
Studentka Monika L. vypráví o zákroku policie proti odpůrcům pochodu ultrapravice v Ústí nad Labem

Ústí nad Labem - Jediným závažnějším zásahem policie při takzvaném pietním pochodu pravicových radikálů o víkendu v Ústí nad Labem byly střety na křižovatce u hotelu Vladimír a místní kultovní hospodou Maha.

Těžkooděnci tu vytlačili do přilehlých ulic kolem sto padesáti odpůrců pochodu.

Policie o nich hovoří jako o anarchistech. Podle svědků bylo skutečných radikálů na místě dvacet, možná třicet. Zbytek byli obyčejní obyvatelé města, kteří jen nedokázali neonacistům ukázat jen záda, a chtěli jim říci svůj názor na jejich konání přímo.

Kromě skandování hesla "neprojdete" se z davu ozývalo i "V Ústí nácky nechceme", pískot a bučení.

Jak to v kritickém bodě vypadalo, popsala v rozhovoru pro Aktuálně.cz dvaadvacetiletá studentka místní univerzity Monika L.

A.cz: Proč jste se rozhodla jít postavit se pochodu neonacistů v Ústí nad Labem?

Z bezmoci. Nechtěla jsem zůstat sedět doma. Původně jsem tam sice nechtěla jít, ale atmosféra toho dne mne přesvědčila. Od rána jsem je tady potkávala, šel z nich strach, a cítila jsem to jako prohru.

A.cz: Policie shromáždění před hospodou Maha prezentuje tak, že tu na neonacisty čekali anarchisti, kteří se chystali s průvodem poprat. Vy jste byla přímo v onom hloučku, jak to tam podle vás vypadalo?

Skutečných radikálů nebo Antify tam bylo asi tak kolem dvaceti až třiceti, ostatní byly spíš studenti a různí další lidé z Ústí, kteří přišli vyjádřit svůj nesouhlas - hlasově, zvukově... Potkala jsem tam své pedagogy, pracovníky z muzea, byli tam i starší lidi.

A.cz: Mohla byste popsat, jak to tam konkrétně vypadalo? Bránili jste v jejich průchodu?

Stáli jakoby podél té jejich trasy, v zatáčce. Další stáli dál v postranních ulicích, takže přímo pochodu jsme nebránili. Policisté již nějakou dobu před tím křižovatku vyklidili.

Já jsem tam s kamarádkou přišla kolem sedmé večerní a to už lidi stáli kolem Mahy za zábradlím a právě v ulicích mimo trasu.

A.cz: Slyšela jste, že by se lidi skutečně chystali na útok?

Majitel hospody to tam uklidňoval a vyzýval, ať to nikdo nedělá. Že budeme jen křičet a pískat. Byl tam také antikonfliktní tým.

Pak tam chodil nějaký člověk, ať se na sebe natlačíme, že se pokusí policejní kordon prorazit. Ale myslím, že ho všichni spíš ignorovali.

A.cz: Jak to vypadalo na místě, když se průvod neonacistů přiblížil k místu, kde jste stáli?

Já sama jsem je zprvu neviděla, ale někdo jiný ano, začal pískat a přidali se další. Oni šli v klidu, vůbec si nás nevšímali, takže jsme na něj jen pískali a křičeli.

Pak nás najednou policie začala vytlačovat do okolních ulic, já jsem byla v té směrem ke Královce (hospoda v ulici Králova výšina, pozn. red.).

Naprosto jsme to nečekali. Snažili jsme se neupadnout, ale když jsme se otočili, abychom se dostali dál, tak začali vybuchovat mezi lidmi dělbuchy. Všichni začali utíkat pryč.

Policie běžela za námi, pak nás tam drželi v šachu a nechtěli nás nikam pustit. Přišlo mi, že i oni byli hysteričtí a vystrašení. Slyšela jsem například, jak jeden říká druhému, když na mne někdo zaútočí, tak tam hodím slzák.

Lidi, co tam stáli, ale podle mne neútočili. My jsme se tam nechtěli prát. To, že pak lidi na ně křičeli "gestapo" bylo podle mě z toho, že byli vystrašení, nevěděli co se děje.

A.cz: Policie vás předem neupozornila?

Někteří mí známí, co stáli v Masarykově ulici, pak říkali, že je snad policie vyzývala, ať ustoupí. Ale to my na druhé straně vůbec neslyšeli.

A.cz: Viděla jsem tam i ve vzduchu policejní obušky…

Mluvila jsem s lidmi, kteří byli dole, blíže policii. Tam to bylo horší, dostali obuškama. Mluvila jsem s kolegou a ten má jeho obtisk na zádech. Ale jestli provokovali nebo ne, nevím.

A.cz: Kdy a jak byla akce ukončena?

Drželi nás tam celkem dlouho. Jak, to nedokážu odhadnout. V tom zmatku jsem ztratila přehled o čase. S kamarádkou jsme měly strach, takže jsme se snažily dostat z uličky pryč.

Musely jsme policisty hodně přemlouvat, nakonec nás ale pustili. Ale ne dolů do města, aby nikdo nemohl následovat pochod. Musely jsme ale obcházet celé město, abychom se dostaly domů.

autor: Martina Machová | 20. 4. 2009 9:14

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama