Vašemu návrhu dominují tři kruhové věže, z nichž nejvyšší má sto metrů. Stávající územní plán ale na parcele tak vysokou výstavbu nedovoluje. Omluvte ten výraz, ale nestřílíte se tím tak trochu do nohy hned na začátku?
Největší risk v životě je neriskovat, jak říkával Oscar Wilde. Víte, já nemám žádný sen o tom postavit v Praze vysokou budovu, stejně jako se na tom nechci nějak proslavit. V mém věku mi jde jen o to pracovat na něčem, o čem si myslím, že to dává smysl. A to je tenhle projekt. Já jsem do Prahy dvaadvacet let vůbec nemohla jezdit. Teď už se cítím být trochu součástí zdejší architektonické scény, ale když vidím, co se za padesát let stalo v Londýně a co od sametové revoluce v Praze, je mi to trochu líto.
Proč?
Každé město, pokud se nechce stát historickou rezervací, musí podporovat život. A život bude mít jen tehdy, pokud bude nějak rozumně a moderně fungovat. Když lidé budou moci městem pohodlně chodit, budou rádi trávit čas venku a jezdit MHD místo toho, aby řídili svá auta a znečišťovali ovzduší. Ale tomu musí pomoci i architektura. Do tohoto projektu jsme se nepustili proto, že bychom chtěli všechny ohromit, ale protože chceme pomoci vyřešit rébus, jak se vyrovnat s tím, že je Praha místem, kam se každý rok bude stěhovat deset tisíc dalších lidí.
Proti vašemu návrhu už se ohradil Klub za starou Prahu…
Ano, označili ho za nezodpovědný. Já naopak nevím, jak může být ještě zodpovědnější. Díky tomu, že jsme to vyhnali do výšky, může 70 procent celé té plochy sloužit jako veřejný prostor. A věřte mi, že to tady bude potřeba. V okolí se připravuje řada developerských projektů a bude tam bydlet tisíce lidí. Kam ti lidé ale půjdou, když se developeři budou snažit jen o to, aby vytvořili základní podmínky pro ty, kdo si mohou dovolit koupit byt? Abychom splnili požadavky na počet čtverečních metrů podlahové plochy, které nám dává zadání developera, a současně mohli nabídnout takhle velkou veřejnou plochu městu, museli jsme jít do výšky.
Mám to chápat tak, že nebýt vysokých věží, musela by na jejich místo přijít nižší, ale objemná zástavba bez veřejného prostoru a zeleně?
Ano. Podívejte se, jak se dnes v Praze staví. Kvůli tomu, že je stanovený přísný výškový limit, všechny domy končí ve stejné výšce, protože se jí logicky developeři snaží využít naplno. Čili to vypadá, jako když obrátíte stoly vzhůru nohama a všechny nohy od stolu končí ve stejném patře. Druhá možnost pak je stavět mizerné a uzavřené zahrady ve středu blokové zástavby. Takové, co na Vinohradech existovaly už v devatenáctém století a dnes se je lidé snaží trochu zužitkovat, ale moc to nejde. Já se domnívám, že těch sto metrů není zase taková výška.
Více jak sto metrů má třeba nedávno dokončený V Tower na Pankráci. Snese srovnání s vaším návrhem?
Ne, tam v okolí nevzniklo veřejné prostředí. My chceme většinu toho území skutečně nabídnout obyvatelům města k životu. Při přípravě našeho návrhu jsme se kolikrát prošli ulicí Želivského, nahoru a dolů, v mrazu a v dešti. Dnes je tam jen pár kaváren, a když dojdete k nákladovému nádraží, jedna mizerná hospoda. Kam ty tisícovky lidí budou chodit?
Nebojíte se ale, že kvůli vysokým věžím váš projekt nikdy nevznikne?
Samozřejmě to může zůstat jen v úrovni návrhu, s tím musíte vždy počítat. I v takovém případě to ale může posunout debatu dál a pomoci třeba někde jinde. Každý malý krok je přínosem.
Zaslechl jsem názory, že vaše vlnité věže nápadně připomínají stavby věhlasného architekta Antoniho Gaudího. Inspirovala jste se v jeho tvorbě?
Gaudího obdivuji srdcem i duší, ale není to tak. Začali jsem tím, že jsme navrhli kulatou stavbu, po jejímž obvodu vedly kulaté balkony. Větrné testy ale ukázaly, že nám takové balkony dělají, hlavně ve spodku stavby, velké potíže s obtékáním vzduchu.
Takže design vašich věží je spíše výsledkem snahy vyrovnat se síle větru?
Ano a také jsme chtěli, aby balkony odstínily interiéry bytů. Jinak bychom tam museli mít nějaká tónovaná zelená skla. Jenže to jsou pak lidé v tom bytě jako v akváriu, všechno je zelené. Já se těmhle tónovaným sklům vyhýbám, jak jen můžu.
Žijete už padesát let v Anglii, v posledních letech se mi ale zdá, že přibývá vašich projektů v Česku, obzvláště v Praze. Čím to je? Oblíbila jste si to tady?
Kancelář už mám v Praze 25 let. Teď jsem ale vědomě zredukovala tu londýnskou, protože několik mých partnerů odešlo do penze. A to jsou všichni mladší než já. Moc mi to ale dalo. Měla jsem za těch padesát let v Anglii možnost každý den se učit od lidí, kteří toho věděli více než já. Nechci tím říct, že toho vím víc než čeští architekti, ale myslím si, že mohu v Česku předat tu zkušenost, kterou jsem nabrala.
Kaplického blob lze postavit. Bylo by to ale nesmírně obtížné
Chtěl bych se vás zeptat ještě na jednu stavbu - blob architekta Jana Kaplického. I po deseti letech od vyhlášení architektonické soutěže na novou budovu Národní knihovny se v Praze stále diskutuje, jestli má blob stát na Letné, nebo ne. Kaplický byl vaším blízkým přítelem. Co si o tom myslíte?
Ta budova je postavitelná, ale může se do ní pustit jedině stát, nikoliv soukromý developer. Byla navržena jako knihovna a je nesmysl, aby z ní někdo udělal divadlo, multikino nebo muzeum. Vznikla pro jediný účel, a když k němu bude využita, bude fungovat skvěle. Kdyby na to ale skutečně přišlo, bude to představovat strašně těžký úkol.
Jak to myslíte?
Bylo by nesmírně obtížné dělat něco po architektovi, který už nežije.
Vy jste se ale přece chopila už dokončení Kaplického Rejnoka v Českých Budějovicích…
Ano, ale na každém kroku jsem si říkala, jestli mě Jan bude po nocích strašit, protože jsem změnila to či ono. U blobu by to byla obtížná cesta. To, co by nakonec vzniklo, by možná nebylo přesně to, co bylo v tom soutěžním projektu. Víte, od projektu k realitě je dlouhá cesta. Uskutečnit představu někoho, kdo měl svůj sen, je prostě těžké. Teď ale slyším, že se snad vláda rozhodla výstavbu blobu podporovat. Uvidíme, jak to dopadne.
Eva Jiřičná (80 let)
Po absolvování architektury na pražské ČVUT vystudovala Eva Jiřičná i AVU v ateliéru Jaroslava Fragnera. V létě 1968 odjela na stáž do Londýna, odkud se po okupaci již nevrátila. Proslavila ji především práce se sklem, kovem a betonem. Mezi její nejznámější dokončené stavby v Praze patří Oranžerie na Pražském hradě a hotel Josef na Starém Městě. Upravovala také interiéry Tančícího domu. V Londýně navrhovala například výstavní prostory londýnského muzea Victoria and Albert. Je nositelkou Řádu britského impéria, byla zvolena členkou Královské akademie umění a uvedena do Americké síně slávy. V loňském roce obdržela na Londýnském festivalu designu cenu za celoživotní dílo a v rodném Zlíně, kde dokončila Kongresové centrum, převzala Cenu města Zlína. Aktuálně probíhá retrospektivní výstava v Centru současného umění DOX v Praze u příležitosti jejího životního jubilea.
Je to už deset let, co blob v soutěži vyhrál. Nezměnila jste za tu dobu názor na to, zda se na Letnou skutečně hodí?
Víte, hodí - nehodí. Na tom projektu není ani na vteřinu poznat, že byl navržen před deseti lety. Je to podobné jako s tím Gaudím, kterého jste zmínil. Jeho stavby jsou dnes přesně takové, jaké byly i před tím. Stále se zcela vymykají jakési vžité představě, jak má architektura vypadat. A s blobem je to stejné.
"Politické strany nepodporuji, a obzvláště ne tu pana Babiše"
Asi jste si všimla, že je teď v Česku napjatá atmosféra. V neděli se na Letné odehraje velká demonstrace proti premiérovi Andreji Babišovi. Vás samotnou hnutí ANO uvádělo jako podporovatelku hnutí na svých stránkách. Už tomu tak ale není. Proč?
To bylo tak, za mnou přišla Eliška Kaplická a zeptala se mě, jestli bych ji nechtěla podpořit, poněvadž by chtěla do politiky. Nevěděla jsem v té době, ani kterou stranu reprezentuje. Napsala jsem o ní, že se skvěle hodí do funkce někoho, kdo se bude starat o veřejný prostor. To bylo vše. Já bych ale nikdy jakékoliv politické straně podporu nevyjádřila, a speciálně ne straně pana Babiše.
Komunisté vám po okupaci v roce 1968 zakázali návrat do vlasti. Dnes vláda vládne s podporou komunistické strany a probíhající demonstrace jsou často přirovnávány k těm v roce 1989, které tehdejší režim ukončily. Jak desítky tisíc lidí v ulicích vnímáte?
Jsem strašně ráda, že je tady veřejnost, která se nebojí ozvat. Když se tolik lidí sejde na náměstích, aby vyslovilo svůj nesouhlas, asi je pro to dobrý důvod. Není to tak, že si nějaký jeden student usmyslel, že bude protestovat. Myslím si, že slušný premiér by se s těmi lidmi měl sejít, a ne pouze neustále opakovat, že ho lidé zvolili. Jeho zvolilo jen asi třicet procent lidí. To je to stejné jako v Anglii.
Jako v Anglii?
Tam se zase neustále opakuje, že se národ rozhodl pro brexit a nic jiného nehraje roli. Rozhodla se pro něj ale pouze polovina národa. Nelze říct, že když jsem nevolila pro brexit, můj hlas nic neznamená. To je ten problém, že všichni ti politici operují s větou - "voliči mě zvolili". Ano, zvolili ho za určitých předpokladů ti, kteří ho skutečně volili, ale ti ostatní mají právo vyslovit svůj názor a já jsem ráda, že se to děje. Nejhorší národy jsou ty, které nedělají vůbec nic a mlčí, a současně nejhorší politici jsou ti, kteří říkají - "vy jste mě zvolili a já teď půjdu přes mrtvoly".
