Vladimír Remek velvyslancem. Důkaz, že Česko nemá tvář

Jan Lipold Jan Lipold
15. 8. 2013 11:05
Komentář: Chybí společenská dohoda a sílí pocit, že se "musí něco stát". Kéž by ne!
Oficiózní foto: Vladimír Remek a Alexej Gubarjov (níže).
Oficiózní foto: Vladimír Remek a Alexej Gubarjov (níže). | Foto: Aktuálně.cz

Velvyslancem České republiky v Moskvě bude Vladimír Remek. Nositel titulu letec-kosmonaut, bývalý člen předsednictva Ústředního výboru Svazu československo-sovětského přátelství, hrdina Sovětského svazu s Leninovým řádem, abychom jmenovali jen některé z funkcí a oficiálních uznání, které si vysloužil za komunistického režimu. Do vesmíru letěl v roce 1978, v době vrcholné normalizace, jejíž reklamou se stal.

Poslanec evropského parlamentu za KSČM byl zkušebně vypuštěn i do letošních prezidentských voleb, komunisté ho ale nakonec nenominovali a sám Remek podpořil budoucího vítěze Miloše Zemana. A ten ho teď posílá do Ruska, kde bude mít se svým životopisem a kontakty jistě dveře otevřené.

Teď jde jen o to, jaké dveře. Jestli ty správné, nebo jiné. Ale na jaké dveře chtějí Česká republika a její občané klepat? Co je v našem zájmu, a co není? To jsou přece zásadní otázky bez snadných prvoplánových odpovědí, a proto by se u nich měla pěstovat veřejná diskuse a hledat co nejšířeji přijímaný kompromis.

Pevná součást bloku

Jenže zahraniční politika a mezinárodní vztahy, zúžené pro názornost na příklad Vladimíra Remka v Rusku, se ubírají jinou cestou. Miloš Zeman káže „ekonomickou diplomacii", jeho vláda si to okamžitě osvojila a průmyslová lobby kuje žhavé železo. Ministerstvo zahraničí, řekl jeho šéf Jan Kohout, „chce být pevnou součástí bloku ekonomických ministerstev". Pomalu to vypadá, jako by hlavním, ne-li jediným zájmem státu v zahraničí byly obchody strojírenských firem.

Na ekonomické diplomacii jako takové není nic špatného. Jen se to s ní nesmí přehánět. Do diplomacie - což momentálně není banální připomínat - patří i neekonomické faktory a hodnoty, svoboda, odpovědnost, úcta k minulosti, spojenecké závazky a tak dále. Respektive jsou na prvním místě, přednější než dělání byznysu.

Ale co teď vlastně Česko sleduje? Víte to snad? Rozumí se to tak nějak samo sebou? Nikoli. Takže když prezident udá tón a jeho lidé se pustí do práce, sice to „funguje", ale zároveň taky rozděluje společnost. Velmi kontroverzní Remek v Moskvě je najednou jakoby „konsensus".

Mít rád Česko

Nikdo nečeká, že by se Vladimír Remek vehementně zastával lidských práv. Jenže co dál, co z toho plyne? Před kterými diktátory se tedy budeme ve jménu exportu/importu plazit? Voliči by si zasloužili dozvědět se víc. Ale nedozvědí, protože problém je hlubší: Co chceme jako země, nevíme. Stát lidem nenabízí ideje, vědomí sounáležitosti a tím pádem ani srozumitelnou perspektivu. Mít rád Česko je docela fuška.

Jako bychom měli rokem 89 a vstupem do NATO a Evropské unie odpracováno. Společenská dohoda, co dál, chybí a ani se pořádně nehledá. Jednou má stát na štítě lidská práva, za rok zase zájmy průmyslu. Evropská unie je dobrá, ale většinou tak akorát na to, abychom z ní „čerpali". Stát nemá tvář - to, co na první republice chválil Pavel Tigrid: Měla charakter ve smyslu typu. Nemusela to být ta nejkrásnější tvář - ale byla svérázná, svá.

Nějakou tvář má jistě i Česko 2013, ale spíš připomíná poťouchlý úšklebek. Nebo zmatek, nervozitu, rozpaky zakrývané přepjatým sebevědomím.

Je správné, aby naši zemi v zahraničí reprezentoval muž, který byl symbolem budování socialismu? Nevíme, někdo je pro, jiné to pobuřuje. Ten, kdo je zrovna u moci, to tím pádem zařídí podle svého.

Umíme si vládnout?

To všechno se děje na podkladu všeobecné nervozity, která vyplývá z historické paměti Čechů. Totiž: skoro 24 let relativně usazených poměrů, bez nějakého kardinálního dějinného přelomu, to je něco, co nepamatujeme víc jak celé století. S tím „klidem na práci" si nějak nevíme rady. Šíří se podvědomý a přitom klamný pocit, že „takhle to dál nejde" a že se „musí něco stát". Že snad má přijít nějaká další „historická chvíle". Kéž by ne!

V takové společenské atmosféře, kdy se kořeny viklají a společenská dohoda ztrácí v mlze, se samozřejmě daří těm, kdo nabídnou Čin. Skoro jakýkoli. Nebo přímo konají. Mluvím především o prezidentu Zemanovi, ale i o jeho kancléři Mynářovi a prvních týdnech Rusnokovy vlády.

Když se veřejným dialogem opovrhuje, parlament se karikuje na „žvanírnu" a kompromis se vydává za slabost, je snadné odvolat se na zájmy lidu a země. Bolestné poznání. V době, kdy tápeme ve směřování státu, si získávají obdiv silná slova a silová řešení. To je nebezpečné. Že „konečně někdo něco dělá", to přece ještě není žádná kvalita. V demokracii.

Strach z prázdnoty

Jiné příčiny našeho neklidu jsou ale ještě skrytější a pevnější a už se netýkají zdaleka jen české krize. Pocit stagnace nebo přímo úpadku souvisí s tím, že neumíme „být". Že se nám to zdá málo. Co neroste, nestoupá, nestartuje, je podezřelé a v některých klíčových oblastech, jako třeba internetové sociální sítě, v podstatě chybné. Nestačí jen dobře spravovat, je třeba se zvětšovat.

Udržovat, dobře vést, pěstovat, to jako by byly v porovnání s novými začátky a expanzemi méněcenné hodnoty. Například: chodit každou neděli do kostela, který stojí několik set let a odehrává se tam v podstatě pořád to samé, je z hlediska primitivní psychologie růstu úplně nesmyslná aktivita.

Kult změny a novosti umocňuje jinak přirozenou nespokojenost s tím, co máme. Nové začátky nám imponují - v podnikání i v politice. Přitom ten největší výkon není něco rozjet a postavit, ale „dobře být". Slušně existovat, poctivě se starat. Obstát.

Znám jednu hospodu v Podkrkonoší, výtečnou a už dlouhá léta pořád stejnou. Očividně prosperuje, a přesto jí stačí „spokojeně existovat" a sloužit zákazníkům. Ale to už jsme u pokory a trpělivosti, asi moc daleko od politiky. Nechcete někdo za prezidenta dalajlámu?

Vlídná obsluha

Ještě něco na téma „co nám chybí". Vypůjčím si k tomu Pavla Tigrida, který staromilsky bilancuje první republiku: „Ovšem kultura, kulturní společenství, to nejsou jen knihy, obrazy a učené společnosti. To jsou také civilizované vztahy mezi lidmi, společně uznávaná hierarchie hodnot, skromné, ale i nepovolné národní sebevědomí, úcta k tradici i k poctivé práci i poctivému slovu, podpora těch, které jsme si zvolili, dobré školy, čisté vlaky i hospody s čistými ubrusy a vlídnou obsluhou… Tohle všechno v první republice bylo - zdaleka ne v dostatečné a rovnoměrné míře - ale bylo. A věřte mi, tenhle pocit, často i jistota, že při všech nedostatcích zůstává přece jen pevný základ a rámec, často smiřuje občana i s těžkým životním údělem. Život, jakkoli nesnadný, nebyl marný, poněvadž perspektivně byly solidní předpoklady vývoje k lepšímu. Kolikrát opakoval Masaryk už jako prezident, že tahle republika potřebuje padesát let, aby se překonaly nedostatky a zakotvily přednosti. Nesplnilo se."(Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Odeon 1990, str. 276.)

A pro kontrast aktuální výrok kancléře prezidenta republiky Vratislava Mynáře - jedné z hlavních tváří těchto dnů - k akčnímu odvolání ředitele Národního divadla:

„Buď věřím, že je to vláda odborníků, a potom věřím i krokům, které dělá. Anebo radši budu přizdisráč a budu čekat, než jí někdo něco dovolí." 

Tak tady někde, v rozdílu mezi tím, jak uvažuje a mluví Tigrid a jak Mynář, bude zakopaný pes. Ještě totiž - a byl zatraceně dobrý důvod počítat znova od nuly - nejsme ani v polovině těch Masarykových padesáti let. Hledá se vlídná obsluha státu.

 

Právě se děje

Další zprávy