Málokdy jsou vládní dokumenty tak brutálně otevřené. Amerika musí zůstat nejsilnější a nejmocnější zemí světa. Proto musí být nejbohatší a nejúspěšnější. Proto musí mít silnou armádu. Proto musí mít vyspělý průmysl. Proto musí mít neomezený přístup ke klíčovým nerostným surovinám. Proto musí být energeticky nezávislá. Proto musí prosazovat po celém světě pragmatickou obchodní diplomacii a ne vnucovat demokracii. Proto musí mít odolnou společnost - neohrožovanou migrací, drogami, společnost vlasteneckou, hrdou na svou zemi a v neposlední řadě plodící děti. A proto si její spojenci musí vybrat - musí platit na svou obranu a souhlasit s "férovým" obchodem s USA.
Paradoxně to všechno není proto, aby se Spojené státy staly světovým hegemonem. To dokument explicitně odmítá. "Dny, kdy Spojené státy podpíraly celý světový řád jako Atlas, jsou pryč." Je to celé o tom, aby se tím hegemonem nestal někdo jiný. Někdo, kdo není v textu takto jasně zmíněn, ale všichni vědí, o koho jde - Čína. Ta je v žebříčku nebezpečí nejvýš, ještě nad migrací a drogovými kartely.
A Čína především nesmí zapustit kořeny na západní polokouli (zmíněno 27krát!). "Naše spojenectví musí být podmíněno omezením nepřátelského vnějšího vlivu - od kontroly vojenských zařízení, přístavů a klíčové infrastruktury až po nákup strategických aktiv v širokém slova smyslu." Jinými slovy: "chcete-li být kamarádi s námi, nemůžete být kamarádi s Čínou," vzkazuje Trump do zemí střední a jižní Ameriky. "Vnější vliv" nebo "jisté vnější síly" jsou totiž jen jiná označení pro Peking…
Především Evropané mají co dělat. Týká se jich totiž pasáž o společném boji s Čínou: "Spojené státy musí spolupracovat se svými spojenci a partnery, kteří… společně tvoří více než polovinu světové ekonomiky, aby čelili predátorským ekonomickým praktikám a využili naši společnou ekonomickou sílu k ochraně naší vedoucí pozice ve světové ekonomice a zajistili, že ekonomiky spojenců se nestanou podřízenými žádné konkurenční moci." Mírně šroubovaná věta znamená jediné - v ekonomické válce s Čínou se musíte postavit na naši stranu! Týká se to nejen Evropy. Autoři jasně píší, že USA, Evropa, Japonsko, Jižní Korea a další země jsou pořád dohromady bohatší než Čína a musí se proti Pekingu spojit pod americkým vedením.
Ve vztahu ke starému kontinentu působí Národní bezpečnostní strategie jako učitel ke zlobivému žákovi. Evropa je podle autorů kontinent v úpadku. Jeho ekonomická síla klesá (z 25 procent světového HDP v roce 1990 na 14 procent dnes) a autoři také vědí proč - na vině jsou regulace, které podvazují podnikavost a kreativitu. Evropská unie také podle autorů podkopává politickou svobodu a suverenitu států. Migrace mění kontinent. Šíří se cenzura a potlačování politické opozice. Klesá porodnost. Evropě hrozí ztráta sebedůvěry a národní identity. Nikdy žádný americký dokument takto nekritizoval své tradiční spojence. Můžeme to ale brát jako dobré znamení - Američanům na nás ještě záleží a stojíme jim alespoň za zmínku. Jsme pro ně něco jako mladší bratr, který sešel ze správné cesty a oni nám chtějí pomoct se vrátit zpět. "Chceme, aby Evropa zůstala evropská, aby znovu nabyla civilizační sebevědomí a nedusila se v regulacích."
Takhle otevřená kritika Evropy starý kontinent šokovala, ale problém je, že není až tak z jiné planety, jak by se mohlo stát. O tom, že Evropa čelí úpadku, není sporu. Stačí se podívat na Evropu před padesáti nebo ještě třiceti lety a nyní. Význam Evropy upadá. Ekonomicky, vojensky, diplomaticky. Naposledy o tom mluvil Emanuel Macron na Sorboně loni v dubnu, kdy varoval, že Evropa může "zemřít" kvůli slabosti v geopolitice, ekonomice a kultuře.
A migrace a "transformace kontinentu"? Pokud se podíváte třeba na Londýn, tak ještě v roce 1991 tam žilo 80 procent původních obyvatel. O třicet let později, během pouhé jedné generace, už je to jen 36 procent. Věta: "Z dlouhodobého hlediska je více než pravděpodobné, že nejpozději během několika desítek let se někteří členové NATO stanou převážně neevropskými", tak nezní úplně jako sci-fi.
A že masová migrace je problém, si evropští státníci uvědomovali už dávno, jen s tím nic nedělali. Angela Merkelová (než udělala otočku o 180 stupňů…) prohlásila, že multikulturalismus absolutně selhal (bylo to 16. října 2010 v Postupimi). I labouristický premiér Velké Británie Keir Starmer vyzval k "patriotické obnově" Británie. A o byrokratičnosti a administrativních překážkách jako brzdě ekonomického rozvoje si počtete v Draghiho zprávě, kterou si objednala samotná Evropská komise.
Američané řadu věcí pojmenovávají správně, byť s nediplomatickou přímostí a selektivní slepotou vůči jiným zemím, kde by se o podkopávání politické svobody dalo napsat asi tisíckrát více…
Evropa je totiž v dokumentu zmíněna dvakrát častěji než Čína a je jí věnováno přesně o sto procent kritiky více než Rusku. Neboli Rusko není kritizováno vůbec… A celá válka na Ukrajině je podána jako jakýsi spor mezi Evropou a Ruskem, kde USA hrají roli bismarckovského "čestného makléře", který nestojí ani na jedné straně, ale nabídne férové podmínky urovnání sporu.
Válka na Ukrajině je zjevně pro Trumpovu Ameriku odváděním pozornosti od důležitějších věcí, především od Číny. Proto "je v zásadním zájmu Spojených států vyjednat urychlené zastavení nepřátelských akcí na Ukrajině", která má ale zůstat "životaschopným státem". I zde má však kritika Evropy racionální jádro. Třeba když strategie zmiňuje, že "německé chemické společnosti dnes staví v Číně některé z největších zpracovatelských závodů na světě, přičemž využívají ruský plyn, který nemohou získat doma."
Přesvědčení o americké výjimečnosti z dokumentu jen sálá a je mírně otravné. Jenže něco musí člověk Američanům přiznat. Pokud píší, že chtějí mít nejrobustnější a neproduktivnější energetický sektor na světě, píšou to z pozice někoho, kdo se během několika let změnil z importéra v exportéra ropy a plynu.
Když píší o tom, že chtějí být vědecko-technologicky nejrozvinutější a nejinovativnější zemí, píší to z pozice někoho, kdo má Silicon Valley. Když píší o technologicky nejvyspělejší armádě, píší to z pozice země, která skutečně má nejvyspělejší obranný průmysl na světě. Když píší o "soft power", "měkké síle" Ameriky, píší to z pozice země, která dala světu džíny, Coca-Colu, Rock and Roll, Hollywood, Facebook a Instagram.
Když Evropané mluví o tom, že chtějí být šampiony v tom či onom, vzpomene si každý, kdo má paměť, na Lisabonskou strategii, jejímž cílem bylo proměnit unii do roku 2010 v "nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomiku světa". Místo toho EU zaostává za USA v růstu HDP, produktivitě práce, HDP na obyvatele i investicích do výzkumu…
