reklama
 
 

Komentář: Zdroje tekutého hněvu. Už nezapírejme chudobu

24. 10. 2013
Foto: Tomáš Kunc
Relativizace problémů českých domácností rozděluje společnost.
Doporučujeme

Ať už ve volbách vyhraje jednoznačně levice, nebo síla nových stran umožní vznik středopravé vlády, budou se povolební analýzy ptát, co je zdrojem společenské nedůvěry a hněvu, který posiluje populismus na obou stranách politického spektra i důvěru v antipolitickou politiku silné ruky.

Řada z nich zřejmě připomene, že problémy jsou, ale celkově se máme lépe než kdy v historii. Reálné příjmy výrazně neklesají, v míře chudoby, nerovností, nezaměstnanosti, inflace i zadlužení domácností jsme na tom v Evropě velmi dobře. Zdroje „blbé nálady" tak budou sociálně-psychologické - zklamaná očekávání, paměť totalitních jistot či přijetí ekonomického alarmismu.

Možná je čas otázku obrátit. Co kdybychom na chvíli subjektivním pocitům, které zachycují výzkumy veřejného mínění, věřili a zamysleli se, zda obraz sestavený z opakování pár základních ukazatelů nepoužívá příliš jednoduchých barev? Na několika příkladech lze ukázat, že lidé vnímají stav svých domácností více než dobře.

Inflace různě trestající

Při stížnostech na „zdražování" často přichází upozornění, že inflace je v Česku nízká. Na první pohled je to pravda - mezi roky 2005 a 2012 vzrostly ceny o 20,3 %, což je jen mírně nad průměrem evropské sedmadvacítky. Inflace ale v Česku neměří všem stejným metrem, protože je dána hlavně zdražováním tzv. povinných výdajů domácností. Potraviny zdražily v roce 2005-2012 o více než 25 %, bydlení a energie o 60 % a výdaje na zdraví o 62 %. Mezi chudšími domácnostmi přitom tyto položky, které si rodina nemůže jen tak odpustit, zabírají podstatně vyšší část rozpočtu než u bohatších.

Například důchodcům tak v posledních 7 letech rostly životní náklady 1,5násobně rychleji  než průměrnému Čechovi, na což nová snížená valorizace penzí elegantně zapomíná. U nejchudší desetiny, do níž často patří nezaměstnaní a nízkopříjmové rodiny s dětmi, je specifické zdražování ještě výraznější, na což v dlouhodobém měřítku upozorňuje i nedávná studie think-tanku IDEA.

Jen tyhle dvě skupiny (důchodci a nízkopříjmoví), kterým inflace měří podstatně tvrdším metrem, přitom tvoří zhruba třetinu české populace. V Evropě přitom taková nerovnováha v tom, jak inflace krade chudým a bohatým, není zvykem.

Hůře viditelné nerovnosti

Rádi upozorňujeme na to, že příjmové nerovnosti jsou u nás nízké. Gini koeficient, který měří nerovnost příjmů na škále od 0 (absolutní rovnost) do 100 (absolutní nerovnost), je v Česku mnohem nižší (26) než ve Spojených státech (38). Srovnání má ale několik problémů. Fandí malým zemím, které v sobě neslučují regiony s naprosto rozdílnou ekonomikou (férovější srovnání USA s celkem střední a východní Evropy už nedopadne jednoznačně). Pokud jako OECD do srovnávaných příjmů zahrneme i to, jak stát rozděluje mezi chudé a bohaté veřejné služby, ukazuje se, že Česko už není v Evropě jednoznačný premiant, ale lehce nadprůměrná země někde mezi Maďarskem a Francií.

Příjmy i jejich nerovnost navíc mohou stagnovat, ale pokud inflace nenápadně ubírá v každé domácnosti jinak, chudí chudnou a reálné nerovnosti se zvyšují. Hezky to ukazuje vývoj příjmu, který lidem zůstane po odečtení částky, jež je nutná k zaplacení existenčních nezbytností. Za takové minimum lze vzít třeba výdaje, které dá na potraviny, bydlení a zdraví právě desetina nejchudších domácností (dnes cca ubohých 2900 Kč měsíčně na člena).

Desetina nejbohatších domácností dnes vydělává jen asi 4,7krát více než desetina nejchudších (což ve světovém měřítku není špatné). V příjmu nad existenční minimum má ale takřka 8x více. A takto zkoumaná nerovnost navíc roste rychleji než základní údaj, který zakrývá fakt růstu cen základních existenčních potřeb (v grafu je to vidět větším sklonem trendu pod modrou křivkou).

Nízké zadlužení chudých domácností

Zadlužení českých domácností v posledních 10 letech několikanásobně vzrostlo. Pozitivní pohled upozorňuje, že vzhledem k HDP je na evropské poměry stále velmi nízké. Průměrná rodina má ale proti evropské výrazně nižší finanční aktiva - tedy i prostředky, kterými své dluhy může krýt. Výše dluhů vůči aktivům domácností je tak v Česku v rámci EU27 průměrná.

A jsou to právě chudší lidé, kteří si častěji půjčují na běžné věci. V průzkumu pro Českou televizi agentury MEDIAN a StemMark zjistily, že až okolo 40 % nezaměstnaných a 25-30 % nízkopříjmových lidí v Moravskoslezském kraji si již muselo někdy vzít půjčku na věci jako jídlo, nájem a oblečení.

České domácnosti navíc nesou vyšší rizika, která se pojí s nesplácením menších dluhů. Až do roku 2012 platilo, že částky, které si k nim v posledních letech přidával lichvářsky nastavený systém exekucí, byly až sedmkrát vyšší než například v Německu.  Právě kombinace dluhů neodpovídajících aktivům a vysokých nákladů exekuce byla v minulých letech příčinou nárůstu dluhových spirál.

Na dohled chudobě

Advokáti status-quo neopomenou zmínit, že míra relativní příjmové chudoby se v Česku pohybuje mezi 9-10 % a patří mezi nejnižší v Evropě. Zase je to ale spíše chlácholení působivě nazvaným číslem, které ve skutečnosti o chudobě přímo nevypovídá. Jako chudá je definována domácnost s příjmem pod 60 % mediánového. Ten je však v zemích jinak vysoký. V roce 2011 tak byla v Česku jednočlenná domácnost považována za chudou při čistém příjmu pod 9300 Kč. V EU27 byla tato hranice po přepočtu na místní ceny průměrně zhruba o polovinu vyšší.

Česká příjmová chudoba tak vypovídá o zcela jiném stavu než rakouská, německá či britská. I přes relativně nízkou laťku je v ČR míra chudoby nízká i proto, že rovnostářsky nastavené důchody vytáhnou řadu seniorů do řádu stokorun „nad chudobu".

Chudoba lze samozřejmě měřit i jinak. Eurostat eviduje 9 typů tzv. materiální deprivace - od toho, že si domácnost nemůže dovolit nečekaný výdaj, jíst obden maso či jet jednou ročně na dovolenou, po nemožnost pořádně vytápět byt. V rámci Evropy máme nadprůměrné množství lidí, kteří trpí jedním či dvěma typy deprivace (37 % versus 32,5 % v EU27). Naopak je tu méně lidí, kteří trpí kombinací čtyř či více typů deprivace.

Výsledky jsou to pro Česko typické. Nemáme zatím (zejména oproti některým dalším postkomunistickým zemím) příliš opravdové chudiny. Existuje tu ale rozsáhlá pracující nižší střední třída, která má chudobu takříkajíc na dohled. Vypovídá o tom i fakt, že evropská středněpříjmová rodina má v přepočtu na místní ceny k hranici chudoby asi 1,5násobně dál než rodina česká.

(Ne)spravedlivost chudoby

A pak je tu „spravedlivost" chudoby. Existují země, kde dítě narozené v nejchudší pětině domácností má velmi malou šanci, že se z ní dostane. Mezi západními zeměmi to jsou, navzdory mýtu o americkém snu, například Spojené státy. V jiných zemích (např. Skandinávie) je šance vymanit se z vrstvy nejchudších relativně velká.

Historie postkomunistického Česka je poměrně krátká na měření mezigenerační mobility. Ale rýsují se problémy. Dosažení zejména kvalitního středního vzdělání v Česku výrazně závisí na sociálním původu rodičů.  Děti z nižších vrstev výrazně častěji končí bez maturity. Přitom právě vzdělání dosud výrazně ovlivňuje, zda si najdete práci a kde skončíte - více než 70 % nezaměstnaných jsou lidé bez maturity a nezaměstnanost mladých se základním vzděláním dosahuje 45 %.  Snížená prostupnost vzdělávání je jedním z důvodů zanikání amerického snu v USA a i u nás může vést k uvíznutí společenských skupin v chudobě vlastních rodičů.

Všeobjímající blbá nálada, nebo frustrace zasažených

Autoři vysvětlující negativní naladění společnosti sociálně-psychologickými teoriemi (selektivní paměť totality, zklamání ze stagnace, nedůvěra v ekonomiku převedená do vlastního života) často předpokládají, že blbá nálada je jakási univerzální nemoc. Výzkumy ale ukazují opak. Ekonomicky aktivní lidé s nadprůměrným příjmem (nad 20 000 Kč čistého) většinou hodnotí vývoj vlastní životní úrovně v posledních letech pozitivně.

Negativně hodnotí vývoj zejména nezaměstnaní, důchodci a pracovníci s nižší kvalifikací. Trpí také nižší důvěrou v instituce a politiku. Jsou to přitom oni, koho zasahují výše popsané negativní trendy. A mají-li práci, jsou navíc více ohroženi nezaměstnaností, přestože výrazně snížili svoje požadavky a očekávání.

Těžko se zbavit dojmu, že reflexe sociálních problémů byla v uplynulých letech zasvěcených chvályhodnému tažení proti korupci v mediálním i politickém diskursu omezená. Zůstali jsme u jednoduchých čísel, která často neodhalují skutečné problémy a která nyní opět slyšíme v kampaních obhajujících stran.

Reakcí na minulá vítězství levice či populismu (v krajských, senátních či prezidentských volbách) nebyla analýza skutečných motivací jejich voličů, ale posílení strategie změkčování chudoby slovem. Symptomem této atmosféry byla i popularita, jaké se po úspěchu KSČM v krajských volbách dostalo serveru www.zakomunistu.cz. Při srovnání životní úrovně z roku 1989 a dnes sice kladl naroveň zlevňování jablek oproti zdražování energií. V diskursu změkčování chudoby ale měla pozitivní jednoduchost místo.

Jak nepolarizovat úsměvem

Jak tedy mluvit o chudobě pravdivě, aniž bychom nutně posilovali apokalyptickou rétoriku? Je, myslím, nutno se zbavit argumentací typu - celkově si žijeme nejlépe v historii. Žádné celkově neexistuje. Jak lidé, kteří se potýkají s poklesem životní úrovně, ohrožením nezaměstnaností či s předlužením, tak šťastnější zbytek leží mimo toto celkově. Argument, který je používán v dobré víře k borcení blbé nálady, tak má dvě ostří.

Publikum z úspěšné střední a vyšší třídy utvrzuje v tom, že nářky plebejců jsou neopodstatněné, způsobené obecnou nespokojeností, nostalgií a nedoceněním svobod nové doby. Chudší zbytek společnosti trpí pocitem ztráty hlasu. Slyší zlehčování vlastních problémů a jejich legitimizaci jako čehosi nevyhnutelného z pozice lidí, kteří je neprožívají.

Výsledkem je další polarizace diskuse, která ani nezačala; na jedné straně příklon ke stranám, které se reálné problémy snaží zlehčovat a odvádět k varování před stíny minulosti, a na druhé straně k partajím, které s vaničkou vylévají dítě a mluví o vládě silné ruky.

A nejsou to jen slova bez čísel: Výzkumy CVVM ukazují, že kromě ústavních institucí klesá v posledních letech i důvěra v tisk jakožto hlavního komentujícího média. S horší příjmovou situací u lidí stoupá pocit, že se dnes nemohou „vyjadřovat k problémům společnosti". Tento dojem přitom v posledních letech rostl a mírný obrat nastal až ve sběru těsně po 2. kole prezidentských voleb. Chudší levicoví voliči totiž podle výzkumů chápali volbu Zemana jako možnost vyjádřit se k problémům a k vládě a mediální pokrytí, které tento rozměr příliš nezdůrazňovalo, chápali jako manipulativní.

Společnost, v níž volby nejsou diskusí o ideách a řešeních, ale možností vyplavit umlčené stížnosti či zaujmout pozici v rámci mediálního konfliktu, je v lepším případě odsouzena k pohybu v kruhu. Přeje politikům tekutého hněvu. Přeje nové antipolitické politice silných rukou bez složitých programů. Přeje politikům, kteří se vysmívají věcem jako životní prostředí či svoboda slova, protože příklon k těmto postmaterialistickým hodnotám závisí na životní úrovni a zvyšováním nerovností je u části společnosti odsouváme na druhou kolej. Přeje „antipopulistické" pravici vyhrávající hlasy na pocitu ohrožení lůzou. Politika snažící se o nevulgární popis skutečných problémů v první řadě bojuje proti emotivní a zjednodušující diskusi. A proto je logicky na úbytě.

autor: Daniel Prokop, sociolog

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama