Národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil - zaměstnanec Úřadu vlády - si nedávno s patrným zoufalstvím v hlase postěžoval, že politiky boj s alkoholem nezajímá. "V podstatě to nikoho netrápí, nikoho to nepálí."
Nemůžete se mu divit. Být u nás státním úředníkem zodpovědným za potírání konzumace alkoholických nápojů, to je, jako by proti náčelníkovi Ohnivá voda a jeho kmeni stál jediný mormonský misionář. A místo totemu měli indiáni flašku. Pořád plnou.
Šest skleniček vína a tři panáky tvrdého alkoholu denně, to prý není žádný "extrémní přísun". Možná tak v nějaké gubernii vysoko za polárním kruhem - jinde na světě by si to šéf zdravotnictví asi tvrdit netroufal. "Popíšu vám řadu jiných pacientů, kteří mají trojnásobek, čtyřnásobek," pravil o tom, co je "běžný provoz", ministr Martin Holcát v souvislosti se zdravotním stavem hlavy státu.
S démonem alkoholu se u nás už tradičně zápasí na suchý i mokrý způsob zároveň. Zatímco doktor Jaroslav Skála zakládal záchytku a v léčbě ordinoval tvrdý apolinářský režim, ministra zdravotnictví - v budově, od Apolináře co by kamenem dohodil - tou dobou dělal Josef Plojhar, známý svou spotřebou a výdrží, imponující prý i sovětským generálům. Oba muži byli na svých místech dlouhá léta.
„Pít je v pořádku"
Teď několikrát do roka přicházejí varovná čísla z průzkumů a statistik, především o náruživém pití nejmladší generace. Vobořil zdůrazňuje, že alkohol se stává hlavní"vstupní drogou", a tvrdí: "Všechny studie nám říkají, že tak, jak se pije, se nikdy předtím nepilo."
V žebříčku Světové zdravotnické organizace jsme v pití alkoholu na prvním místě. A v roce 2012 stoupla spotřeba na obyvatele o téměř čtyři procenta.
Když se novináři zeptali na alkohol prezidenta republiky, dostalo se jim bonmotu, že Hitler byl vegetarián, abstinent a nekuřák a na rozdíl od whiskou nasáknutého Churchilla prohrál druhou světovou válku.
Citujme ještě Miloše Zemana: „Pití alkoholu je naprosto v pořádku, zeptejte se lidí na moravském Slovácku, zeptejte se lidí na jižní Moravě a seznamte se s diplomatickým protokolem, který vám vždycky dá při jakékoli recepci nejdřív aperitiv a na konci digestiv. Důležité je se neopít, to znamená, pít je normální, samozřejmě v přiměřeném množství, ale opít se normální není."
Prezidentovo pití, které vzpomínali někteří pamětníci už před přímou volbou, nás prostřednictvím médií provázelo celý rok. Od prvních hodin po zvolení v televizi přes „virózu" a výroky, které připadaly patřičné a vtipné asi jen jemu samotnému. Jistě, chybí korunní důkaz, promile nebylo změřeno. Ale jsme slepí a hluší?
„Pít je v pořádku," říká hlava státu. Když to slyší národní protidrogový koordinátor, aby si snad šel dát panáka.
Padání pod stůl
Politici nevidí v alkoholu problém asi i proto, že se s ním při práci potkávají na každém kroku. Politika je pro konzumaci typické rizikové povolání - stres, nepravidelný režim, společenské příležitosti… a zodpovědnost za svěřenou funkci (doufejme). Například v Parlamentu se pije naprosto běžně.
Jak sílí mediální poptávka, především po živém vysílání a na internetu, rostou i požadavky na veřejná vystupování politiků. Musejí být k dispozici a ve střehu víc než dřív. Bez ohledu na to, v jaké kondici spočívají. A to je občas problém:
„Podnapilí ústavní činitelé se stávají běžnou součástí zpravodajství. V horších případech se přitom pokoušejí mluvit, tak jako Miroslav Kalousek," napsali jsme na jaře, kdy ministrovi financí ztěžkl jazyk v přímém přenosu.
Jenže nad tématem alkohol a politici jsme si zvykli mávat rukou. Asi nikdo nechce vypadat, že moralizuje a že je suchar. Tak nějak se bere jako normální, že „u nás se chlastá". Přitom v zaměstnání se rozhodně pije méně než dřív, tolerance k alkoholu na pracovišti klesá. Pro politiky máme - z ne úplně zřejmých důvodů - jiná měřítka.
To se dá dokonce podepřít průzkumem: Opilecká výtržnost se na žebříčku důvodů pro odstoupení umístila až na 11. místě, daleko za neoprávněným užíváním titulu či úmyslnou lží. A opilství politiků je jediným ze seznamu hříchů, který lidem vadí podstatně méně než před osmi lety, kdy CVVM s průzkumem začalo. V roce 2005 za opileckou výtržnost žádalo demisi 78 procent lidí, dnes jen 66 procent.
Že zákon, který měl zpřísnit prodej alkoholu, kvůli pádu vlády a předčasným volbám „spadl pod stůl", je v Česku roku 2013 víc než jen jazykovou hříčkou.
