reklama
 
 

75. výročí Mnichova: Trauma dál sráží sebevědomí národa

Aktualizováno 26. 9. 2013 18:30
Historik Hlaváček odpovídá na otázku Aktuálně.cz: Dalo se předejít rozbití ČSR?

 

Přinášíme další ze série článků, kterými chceme přispět k připomenutí pětasedmdesátého výročí mnichovské dohody. V noci z neděle 29. na pondělí 30. září 1938 ji podepsaly čtyři evropské mocnosti - Francie, Velká Británie, Německo a Itálie - a bezprostředně poté skončilo dvacetileté období první československé republiky.

Položili jsme desítce českých historiků otázku, zda šlo vývoji, který vedl až k rozbití státu, nějak v období mezi světovými válkami zabránit. Jejich úvahy vám ve dnech předcházejících výročí mnichovské dohody postupně nabízíme.

***

Petr Hlaváček

Mnichov 1938: trauma a výzva

Dějiny české státnosti samozřejmě nezačaly 1. ledna 1993, ba ani 28. října 1918. Někdejší Československo bylo i přes svou multinacionální (a v mnohém multikulturní) tvářnost republikánskou formou starého českého státu, který do té doby - navzdory všem mezinárodněprávním peripetiím - tvořil klíčovou součást habsburské dunajské monarchie. Ta se však kvůli vypjatému nacionalismu - především německému a maďarskému, jistě však i českému - začala na přelomu 19. a 20. století rozpadat, zvláště když se dualistické Rakousko-Uhersko dostalo do vleku zahraniční politiky německé Říše. Hrůzy 1. světové války byly „pouze" děsivým epilogem, po němž ve střední Evropě zůstalo mocenské vakuum, kterého se kdysi tolik obával František Palacký, nejvýznamnější český intelektuál a politik 19. století. Právě tehdy obnovil český stát svou mezinárodně-politickou subjektivitu, vznikla Republika československá, na jejíž dobré tradice i dle naší současné ústavy navazujeme.

Jenže právě tato naše první republika se zhroutila během oné zlopověstné krize v roce 1938. Byla to osudná událost českých dějin, kdy - řečeno s Janem Patočkou - byla zlomena „morální páteř společnosti", aby se otevřely brány dalším selháním českých elit i českého politického národa, ať už během druhé republiky či Protektorátu, v časech demokraticky invalidní třetí republiky (1945-1948), nebo dlouhotrvajícího československého komunismu.

Mnichov 1938 reprezentuje dosud zásadní trauma, které jako by Čechům znemožňovalo být sebevědomým a plnohodnotným politickým národem. Totiž společenstvím, které se neustále nevymlouvá na svou (údajně nešťastnou) geopolitickou polohu a nepřízeň zahraničí nebo velmocí, ale jež vědomě nese odpovědnost za svou státní, národní a kulturní existenci.

Otázka, jestli už od svého vzniku směřovala první republika k tragédii Mnichova a zdali onomu rozvratu bylo možné nějak předejít, je sice ahistorická, zároveň však naprosto legitimní. Sebevědomý politický národ, a takovým bychom my Češi přece chtěli být, by měl být schopen - alespoň ve svých politických a intelektuálních elitách - dějinné sebereflexe.

K problematice Mnichova 1938 vzniklo v Česku, Evropě i zámoří nepočítaně knih, ať už historických nebo politologických, také romány, básně, divadelní hry. Takřka můžeme říci, že všechny možné polohy a nuance oněch událostí již byly nějak (po)otevřeny či (po)odhaleny, zejména po roce 1989, kdy bylo konečně i u nás umožněno svobodné bádání a přístup k většině archiválií. Nejde tak vlastně o to, přinést nějaký nový historický detail, nýbrž právě o onu permanentní dějinnou sebereflexi; nikoliv o nějaké žurnalistické „poučení z historie", ale o vědomí národní a státní kontinuity.

Pokud bych ovšem měl alespoň tezovitě zdůraznit jediný aspekt, který dokonce i dnes považuji za nanejvýš aktuální a jenž dle mého názoru výrazně přispěl ke zhroucení první republiky, pak by to byla naše chatrná zahraniční politika, její přehlížení a podceňování jak politickými elitami, tak veřejností. Právě kvůli onomu mocenskému vakuu ve střední Evropě, tj. v oblasti mezi poraženým Německem a komunistickým experimentem zmítaným Ruskem, představovala aktivní a realistická zahraniční politika klíčový nástroj k hledání reálných spojenců a vytváření životaschopných aliancí. Jenže právě tento aspekt jako by byl českým politickým národem a obecně československou veřejností soustavně ignorován, české elity se opájely představou, že Československo je miláčkem Západu, nezpochybnitelným spojencem Francie a Velké Británie, garantem versailleského systému ve střední a východní Evropě. A Edvard Beneš, náš ministr zahraničí a později i prezident, přední osobnost bezzubé Společnosti národů, byl vnímán jako velký diplomat, který má všechno pod kontrolou. Nebylo to pravda, přičemž velká část československé veřejnosti se o skutečném mezinárodním postavení Československa neměla šanci ani dozvědět - noviny a rozhlas o tom příliš neinformovaly, některé zprávy byly cenzurovány, ostatně o zahraniční politiku nebyl dokonce ani v nejvyšších politických kruzích přílišný zájem. Zkrátka - česká (a československá) politická infrastruktura, vznikající od poloviny 19. století, jejíž rozvoj akceleroval v roce 1918, zůstala stále ještě nedotvořená, a proto invalidní. Chyběla zkušenost „dlouhého trvání" demokratického státu, o níž hovořil Tomáš Garrigue Masaryk. Místo toho jsme tu (samozřejmě a především vlastním přičiněním) měli v letech 1938 až 1989 totalitní režimy nacionálního socialismu pod taktovkou Berlína a komunismu dirigovaného z Moskvy, prokládané intermezzem řízené či jinak invalidní demokracie (1938-1939, 1945-1948).

V době tzv. československé krize v roce 1938, která byla naší vnitropolitickou a zároveň mezinárodněpolitickou krizí, jsme sice papírově měli řadu spojenců, ale ve skutečnosti jsme byli sami. Chatrná byla jak tzv. Velká dohoda, jejíž svorník pro nás představovala Francie, tak tzv. Malá dohoda, spojující nás s jugoslávskou diktaturou a „podivnou demokracií" rumunskou. Byl to Ferdinand Peroutka, kdo již v roce 1933 vehementně upozorňoval v časopise Přítomnost na náš „zahraniční problém". Jeho úvodník z 8. března 1933 nese příznačný název „V marném očekávání Evropy" a hned v prvních větách Peroutka píše: „Kdybychom měli vyslovit svůj ideál v zahraniční politice, podařilo by se nám to třemi slovy: spojené státy evropské." Byli i další Čechoslováci, kteří již dříve volali po aktivnější zahraniční politice republiky především vůči střední Evropě, tj. i Rakousku a Polsku, ale též Maďarsku. Připomeňme jen Slováka Milana Hodžu, Moravana německého jazyka Victora Bauera nebo pražského židovského intelektuála Felixe Weltsche.

Československo se v letech 1938/1939 sice rozpadlo a jedním z důvodů - kromě mezinárodně-politického tlaku Hitlerova nacionálně-socialistického Německa - byly i vnitřní národnostní problémy. Přesto bychom neměli opomenout skutečnost, že v československé exilové armádě na Západě i Východě bojovali za obnovu republiky nejen Češi a Slováci, ale obrovské množství Rusínů a československých Židů, dokonce i zástupci dalších národů Československa, včetně českých Němců. V některých jednotkách tvořily někdejší československé „menšiny" až polovinu mužstva. I to je samo o sobě důkazem, že první republika byla, i přes všechny své obtíže, na meziválečné středoevropské poměry slušným státem, svobodným a demokratickým, pro který stálo za to umírat. Jistěže prvorepublikové Československo nebylo vzorovou bezchybnou demokracií - ta ostatně neexistuje nikde, neboť demokracie není strictu senso stav, nýbrž permanentní proces. Antimýtus o Československu a novodobé české státnosti jakožto „omylu dějin" je ovšem ještě více nepravdivý, ačkoliv se v českém prostředí stále silně objevuje. Snad je to jen další z projevů našeho „mnichovského syndromu", jehož cílem je vystoupení z politiky, z politické reality, nebo rovnou i z vlastních dějin. Sem ostatně náleží i hesla o „mnichovské zradě", decentně zastírající, že jsme tehdy my zradili především sami sebe.

Pokud by tedy současný český stát, naše Česká republika, měl přece jen hledat nějaké „poučení" z oné katastrofy roku 1938, pak by to dle mého názoru mělo být - mimo jiné - následující:

1/ Politické vzdělávání obyvatelstva není sociálním inženýrstvím, nýbrž nutnou podmínkou fungování republikánské demokracie. A začíná to už v rodině a ve škole. Jinak řečeno: i štamgast v žižkovské hospodě nebo moravském sklípku by měl vědět, kdy má (podle ústavních kompetencí) nadávat na vládu, kdy na Poslaneckou sněmovnu či Senát, kdy na prezidenta a kdy... sám na sebe. A naopak kdy nemá láteřit, ale jednat, jak mu velí čest, povinnost a odpovědnost. (Ta tři poslední slova opravdu nejsou nějakým moralistním haraburdím.)

2/ Společnost drží pohromadě jen tehdy, když je (minimálně ve svých elitách, ovšem nejlépe v co nejširší veřejnosti) schopna konsensu. Hledání politického a obecně společenského konsensu, chcete-li „kompromisu", není zradou nějakého nejvyššího „ideálu", ale zásadní podmínkou fungování demokracie a společnosti jako takové. (Samozřejmě existují morálně vypjaté situace, kdy je „kompromis" zradou vlastní cti a svědomí.) Ve společnosti s pestrými zájmy jednotlivců a skupin nelze bez vůle ke konsensu žít. Opakem je permanentní „svatá občanská válka", byť beze zbraní. Extremismus, ať už z jakéhokoliv pólu politického spektra, je cestou do pekel.

3/ S předchozími body úzce souvisí i nutnost existence svobodných, zároveň kvalitních a kritických médií. Zamlčování nebo vytěsňování nepříjemné reality (nemluvě o cenzuře) vede k falešným představám a nakonec k frustraci a kolapsu. Problém médií, a tím i kvality informací je globální. Jenže - kvalitní média potřebují i své svobodomyslné a kritické čtenáře. Zahraničně-politická neinformovanost veřejnosti byla v první republice značná a fatální. Jaká je dnes situace v České republice A. D. 2013?

4/ K věčné otázce, zdali jsme se v roce 1938 „měli bránit, či nikoliv", je na takto malém prostoru těžké se vyjadřovat. Přesto si dovoluji trvat na přesvědčení, že existují hodnoty, které je třeba bránit a bojovat za ně, ano - i za ně umírat. Stát, který již dopředu rezignuje na vojenskou obranu vlastní územní integrity a své svobody, přestože čelí zničující přesile, je tak jako tak vždy odsouzen k zániku. A to je premisa, která je výzvou i pro celou dnešní Evropu.

5/ Středně velký evropský stát (ano, nejsme žádná „malá země"!), jakým je dnešní Česká republika, nesmí a nemůže fungovat v zahraničně-politickém vakuu. Aktivní zahraniční politika, dobré sousedské vztahy a především budování reálné sítě spojenců, to jsou klíčové podmínky existence českého státu. Evropská unie, kterou spoluvytváříme, představuje kvalitní půdorys pro hledání důstojné úlohy České republiky v koncertu národů Evropy, Západu a celého světa. Opomíjet nelze však ani naše vazby k Severoatlantické alianci a též budování spojenectví přímo ve střední Evropě.

Na závěr bych bez komentáře uvedl několik vět z projevu prezidenta Václava Havla k 55. výročí mnichovského diktátu, která pronesl 29. září 1993:

„Mnichov byl především velkým selháním moderní demokracie v celé Evropě. Ukázal, jak tvrdě se doplácí na politiku ustupování zlu a jak sebevražedná je myšlenka, že kompromisy s agresorem mohou zajistit mír. Mnichov ukázal, že demokracie nemůže obstát, je-li zredukována jen na soubor formálních pravidel a není-li opřena o hlubokou identifikaci s hodnotami, na nichž je založena, nevyrůstá-li z jasného pochopení svého mravního smyslu a zavazujícího obsahu a z nich vyplývající odpovědnosti a pevné vůle bránit ji od první chvíle, kdy je ohrožena. Snaha vyhnout se případným obětem politikou ústupků představuje tu nejjistější cestu k nutnosti přinést později oběti nekonečně větší. Myslím, že pro dnešní neklidnou Evropu, v různých místech rozdíranou uvolňujícími se temnými duchy nacionalismu, má toto poučení zásadní význam."______________

Autor je historik. Studoval historii a filosofii na FF UK v Praze a ve švýcarském Bernu, mimo jiné působil v letech 2001 až 2007 jako vědecký pracovník Centra pro dějiny a kulturu střední a východní Evropy v německém Lipsku. Od roku 2008 vede Collegium Europaeum, společné badatelské pracoviště FF UK & FLÚ AV ČR.

autor: Libor Stejskal | 26. 9. 2013 12:15

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama