Praha - Když kůrovec napadne na Šumavě smrky, není nutné kácet mrtvé pahýly a začít okamžitě vysazovat nové stromky. Příroda se lépe omladí sama - pod šedivými odumřelými kmeny vyroste na jednom hektaru kolem 5000 smrčků. Kdyby se na stejné ploše uměle vysázely nové, vzejde jich jen 1500. Vyplývá to z patnáctiletého zkoumání českých a německých vědců, které nyní zveřejnil uznávaný vědecký časopis Journal of Applied Ecology.
„Dnes je naštěstí jiná situace než před šesti nebo sedmi lety, kdy mnozí zpochybňovali, že v horských smrčinách funguje přirozené zmlazení, a prosazovali umělé zalesňování. Nové poznatky prokazují dostatečné množství nové generace lesa,“ říká Martin Starý, spoluautor článku a náměstek ředitele Správy Národního parku Šumava.
23 procent lesa bez zásahů
Po dlouholetých sporech o to, zda na Šumavě kácet, či nekácet, se tak vedení parku rozhodlo vydat cestou co nejmenších vstupů do přirozeného vývoje. Zdůvodňuje to právě výsledky dlouholetých pozorování a srovnáním s německou částí lesa, která uměle vysazuje stromky v menší míře. Dnes je 23 procent rozlohy největšího českého národního parku bezzásahových – to znamená, že se tamní příroda ponechává vlastnímu osudu a člověk ji nenarušuje kácením či chemickými postřiky, ať už ji jakkoli napadá kůrovec.
Zbytek Šumavy pokrývá z velké části umělá smrková monokultura vysazená na konci osmdesátých let minulého století. Podle odborníků není tak druhově pestrá jako les, který se nechá napospas vlastnímu vývoji.
A vedení parku chce, aby byla bezzásahová zóna větší. „Sestavili jsme dlouhodobý plán péče, který nyní projednáme s regionem. Po roce 2030 bychom chtěli bezzásahovou zónu rozšířit minimálně o 5 nebo 10 procent,“ představuje plány parku mluvčí Jan Dvořák. Dodává ale, že určitě nepůjde o celé území Šumavy.
Inspirace od sousedů
Správa parku se inspirovala i přístupem německých kolegů ze sousedního národního parku Bavorský les. Ten od české Šumavy dělí hraniční pěšina, na které může člověk dobře pozorovat rozdíl mezi českou a německou stranou lesa.
Zatímco na české straně cesty (na fotografii vlevo) se zelená jednolitá masa smrků, na druhé straně pěšiny člověk stane před barevnou směsicí šedých pahýlů odumřelých smrků doplněnou o nově rostoucí břízky nebo jeřáby.
„Za mnou stojí přirozený les sežraný kůrovcem na konci devadesátých let,“ ukazuje na německou stranu ředitel národního parku Bavorský les Franz Leibel. Naznačuje tak, jak bude vypadat zatím bezútěšná česká strana u pramene Vltavy zničená kůrovcem po orkánu Kyrill v roce 2007.
„Přestože je v rané části vývoje, má znaky dospělého pralesa. V mladém lese po kůrovci najdeme druhy, které se vyskytují jen ve starých pralesích – například vzácné brouky nebo dřevoživné houby,“ popisuje Leibel. Právě druhovou pestrost lesů ponechaných napospas vyzdvihují i odborníci.
Les se dokáže bránit sám
Les je podle vědců na podobné katastrofy, jako jsou polomy a následné napadení kůrovci, přizpůsoben a dokáže se jim bránit. „Poslední takovou katastrofu jsme zažili na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Lidé na to nejsou zvyklí, a proto se kůrovce tak lekli,“ vysvětluje Vojtěch Čada z České zemědělské univerzity, který na Šumavě zkoumal věkové složení lesů.
Mrtvé stromy působí zprvu depresivně a v turistech, kteří na Šumavu zavítají, mohou vzbuzovat dojem nezdravé přírody. Jan Dvořák ale upozorňuje, že za pět až sedm let od kůrovcové katastrofy se začne scenérie měnit a člověk v postižených místech uvidí více zeleně.
„Mrtvé stromy jsou skutečně depresivní, vezměte si to obecně – smrt je pro člověka velké tabu. Lidé se neradi dívají na mrtvoly stromů, ale je to jen otázka estetiky. Je ale důležité vidět, že staré stromy dělají prostor nové generaci,“ vysvětluje.
Odborníci navíc vyvrátili mýtus, že mrtvé stromy znamenají suchou přírodu. Podle německého odborníka Burkharda Beuderta, který dlouhodobě sleduje vliv kůrovce na vodní cyklus, se v lesích s odumřelými stromy zadržuje více podzemní vody. Neodpařuje se totiž z jehličí a kůry stromů.
