Mladí žijí ve strachu a Česko potřebují méně než jejich rodiče, říká socioložka

Mladí lidé už nežijí, aby pracovali, jako jejich rodiče, ale pracují, aby žili. Proto požadují, aby zaměstnavatelé respektovali jejich požadavek mít dostatek času na osobní život. Přesto si pohodu často neužívají a život jim komplikují značné psychické problémy. Trápí je úzkosti kvůli změně klimatu, válkám, obavy o ekonomickou soběstačnost či strach z nástupu umělé inteligence.

„Už za mileniálů se říkalo, že ti jsou první, kteří se nebudou mít lépe než jejich rodiče. To platí i pro dnešní mladé, přinejmenším to tak vnímají. A mají z toho strach,“ říká Petra Průšová, šéfka české pobočky výzkumné agentury Kantar.

Tedy společnosti, která už léta zkoumá životní styl domácí populace. V rozhovoru hovoří o vztahu mladých lidí k politice, veřejným záležitostem i samotnému Česku.

Co nejvíce trápí naše mladé od patnácti do třiceti let, tedy generaci Z?

Je to generace, která vstoupila do života s obavami a která má kolem sebe docela dost stresujících situací. Zažila covid, který na ni silně dopadl i v podobě sociální odloučenosti. K tomu se přidal dlouhodobý klimatický stres, obavy o planetu a její budoucnost. V posledních letech pak i válka, kterou sledují v přímém přenosu.

A děti?

Ty jsou tomu všemu vystaveny také, ale ne vše si uvědomují jako ti o pár let starší. Určité sklony k psychickým potížím už vidíme i u nich, nebezpečí je veliké – ale zatím z dat vidíme, že nejvíce je zasažena nejmladší část generace Z – takzvané sněhové vločky, tedy lidé pod dvacítkou.

Rovnováha mezi prací a osobním životem

Pojďme se na to podívat zblízka. Jak si třeba současná česká mládež stojí, pokud jde o postoj ke vzdělání a kariéře?

Obojí je pro mladé důležité stejně jako pro jejich rodiče, jen to dávají najevo jiným způsobem. Také oni chtějí být úspěšní a mít dobrou životní úroveň, nikoho nezklamat a něco dokázat. Jejich představa o vzdělání a práci se ale výrazně liší od té rodičovské.

V čem?

Pro mladé je strašně důležitý balanc mezi prací a osobním životem, rozhodně to nemají nastavené jako dnešní padesátníci. Když to řeknu bonmotem, tak ti žijí proto, aby pracovali. Mladí pracují, aby žili. Když už ale v práci jsou, jsou schopni pracovat tvrdě, chtějí se rozvíjet a hodně se věnují i sebevzdělávání.

Petra Průšová

Pracuje jako sociolog-statistik a zabývá se především výzkumem veřejného mínění a marketingu. Spolupracovala s OECD při průzkumech týkajících se školství, byla národní koordinátorkou prvních státních maturit. Podílela se na budování nových výzkumných společností ve střední a východní Evropě. Nyní stojí v čele české pobočky nadnárodní výzkumné společnosti Kantar. Vyučuje na vysokých školách a je členem Masarykovy sociologické společnosti a České statistické společnosti.

Nerozmýšlejí se příliš dlouho, co chtějí dělat, takže svoji kariéru prováhají? Není to i tím, že dlouho zůstávají u rodičů, kteří se o ně postarají?

Do toho, že déle zůstávají u rodičů, se promítají hlavně potíže se sháněním dostupného bydlení a obavy, zda by byli schopni finančně zajistit vlastní rodinu. To je také stresuje a vyvolává úzkost z budoucnosti. Proto pak odkládají samostatný život.

Na druhou stranu je to pro ně pohodlné, vztah dětí k rodičům se v posledních 20 letech hodně proměnil. Rodiče jsou dnes něco jako přátelé či kamarádi, a nikoliv autority jako dřív. Rozhodně neplatí, co bylo za mé generace, která z domova chtěla co nejdříve vypadnout a stát na vlastních nohou, ať to stojí, co to stojí.

Když se podíváme na vzdělání mladých – jak jim vychází vstříc náš školský systém? Vychovává je pro reálný život?

Česká republika zůstává zemí, v níž je stále méně vysokoškoláků, než je běžné jinde na Západě. Více mladých naopak máme se středním odborným vzděláním. Novinkou je, že mnoho lidí se sice na vysokou školu dostane, přibližně 80 procent z těch, kdo se na ni hlásí, avšak jen polovina z nich studium dokončí. Protože zjistí, že je to nebaví nebo že o studiu měli úplně jiné představy.

Jiná představa o vzdělání i práci

O čem to vypovídá?

Mají jinou představu, jak by je škola měla připravovat na život, a velice pochybují, že to skutečně dělá. Přitom jsou ochotni věnovat mnoho času různým sebevzdělávacím aktivitám, třeba formou podcastů nebo online kurzů. Vidí i nástup umělé inteligence a nevědí, v jakých profesích je nahradí, a nejsou si jistí, jaké dovednosti budou v budoucnu skutečně potřebovat.

Nepovede nástup umělé inteligence k tomu, že o vysokoškolské vzdělání nebude zájem? Protože mladí dospějí k názoru, že se snadněji uživí rukama?

S fyzickou prací to zas tolik nepřehánějí a hledají jiné cesty ke kariéře. Když jsem se bavila se studenty například na Vysoké škole ekonomické, tak jejich ideálem není práce pro korporát, chtějí svůj úspěšný start-up. Chtějí něco rozjet, pak třeba jít i od toho, mít možnost zkoušet nové věci. Spolu s tím se mění představa, co to je mít úspěch.

Mít úspěšný start-up je ale asi přání jenom nevelké menšiny. Co ti ostatní?

Mnoho mladých lidí uvažuje o tom, že prostě rozjedou vlastní úspěšné podnikání, i když dopředu nevědí, jakým směrem se vydají. Určitě nechtějí zůstat v jednom zaměstnání dvacet let nebo vystudovat určitý obor a zůstat v něm nadosmrti.

Jenomže nakonec většina z nich do nějaké firmy bude muset nastoupit. Jak moc se potkávají jejich představy s požadavky zaměstnavatelů?

Zaměstnavatelé bývají překvapeni, jaké požadavky mladí vznášejí. V Kantaru v Praze máme více než 100členný mezinárodní tým a většinou jde právě o mladé lidi. Vidíme, že třeba i na e-maily vedení reagují jinak než zaměstnanci dřív. Mnozí se netají tím, že tu nechtějí zůstávat na dlouho. Ani představa, že by měli pracovat o víkendu, pro ně není normální a nechápou, proč to padesátníkům nevadí.

Firmy jim vycházejí vstříc?

Když chtějí mladé, tak se to učí. O tom, že ke změnám dochází, svědčí velké množství konferencí a kurzů na toto téma pro nás zaměstnavatele.

Život v online světě

Nekomplikuje mladým v zapojení do reálného života i shánění zaměstnání skutečnost, že jsou příliš napojení na online svět? Že se v něm setkávají hlavně s virtuální realitou?

Digitalizace ale proniká do všech generací. Podle našich průzkumů polovina důchodců přiznává, že prokrastinuje u počítače. Mladí ale opravdu tráví v online prostředí nejvíce času a je to na nich vidět.

Mnoho z nich si však už uvědomuje, že jsou na něm závislí a že to ovlivňuje i jejich vztahy. Na rozdíl od starších také vědí, že digitální svět nemusí být přátelský. Mnoho z nich už bylo vystaveno internetové šikaně nebo se na síti setkali s různými nevhodnými návrhy.

Sexuologové s nevelkou nadsázkou říkají, že mladí nemají chuť a čas navazovat vztahy a mít děti, protože stále sedí u obrazovky. Mají pravdu?

V tomhle ohledu jsem opatrnější, mladí vztahy navazují často a využívají k tomu i internetové seznamky. Současně vědí, že to může být nebezpečné, nechtějí ve vztahu selhat, a tak se do něj nehrnou bezhlavě. K tomu má vliv velká ekonomická nejistota. V průzkumech nám ale říkají, že v budoucnu rodinu mít chtějí, ale dopředu se obávají, zda to vše zvládnou. Vidí to ze svého pohledu, úvahami o tom, že Česko demograficky vymírá, se tolik netrápí.

Co se vztahy mladých lidí dělá záplava pornografie?

Na to moc studií není, faktem je, že pornografie tu byla vždy. Nové je pouze to, že teď je online, a tedy dostupnější. Když mladí neustále vidí, jak vypadá dokonalý sex, může to přispět k jejich obavám, jak obstojím. Proto se někteří raději jen dívají. Nemyslím však, že takových je většina. O závislosti na pornu se hodně mluví, není ale z dat zatím zcela jasné, do jaké míry je běžná.

Odkládání rodiny

Faktem nicméně je, že ochota mladých založit rodinu a mít děti klesá. Někteří, hlavně dívky, říkají natvrdo, že děti nechtějí a necítí se povinné dodávat státu nové plátce sociálního pojištění. Kolik takových je?

Jsem hlavně skeptická k tomu, co o této věci říkají lidé, když jim je 20 let. Z našich průzkumů opravdu nevyplývá, že by rodinu mladí nechtěli. Jen ji plánují na pozdější dobu.

Jenomže pak může být pozdě a nakonec nemají žádnou.

Věk je i s ohledem na možné zdravotní komplikace problém, ale jiné faktory při rozhodování o dětech často převažují. Já jsem například končila vysokou školu ve 22 letech a v 23 jsem byla nejstarší prvorodička v nemocnici, teď mnoho mladých ve stejném věku teprve začíná studovat.

Pak usilují o kariéru, chtějí mít rodinu šťastnou, veselou a zabezpečenou. Nikdo už moc neuvažuje jako dřív, tedy že do toho jednoduše skočí a pak se uvidí. Stále větší dopad má i klimatický strach, obava, zda do dnešního světa vůbec přivádět děti.

Mohlo by vás zajímat: Love bombing a plíživé změny. Do toxického vztahu můžete spadnout i vy.

Spotlight Aktuálně.cz - Michaela Nosková a Evžen Nový | Video: Tereza Engelová

Nedostupné bydlení

Jakou roli má při populačním propadu špatná dostupnost bydlení a ekonomické problémy vůbec?

Velkou, právě proto často mladí bydlí u rodičů. Navíc už nefunguje vize, kterou měly předchozí generace, tedy že materiální zázemí pro rodinu vybudují postupně. Mají pocit, že to musí mít hned.

Takže nedostupnost bydlení je vede k závěru, že šetřit ani nemá cenu a je lepší peníze procestovat a zůstat single?

Nemyslím, že je to strategie vyvolaná pouze problémy s bydlením. Spíše jde o důsledek nového životního stylu, kdy mezi základní potřeby patří cestování a touha poznávat nové věci. Už mileniálové říkali, že život není o vlastnictví, ale o zážitcích.

Není v přístupu k životu rozdíl mezi velkými městy a venkovem? Zatímco mladí v Praze hledají zážitky a cestují, jejich vrstevníci na venkově se podobně jako jejich rodiče snaží získat stabilní, byť hůře placené zaměstnání, postavit dům a založit rodinu.

Rozhodně je tam takový přístup viditelnější než v Praze. Rozdíl je o to větší, že mladí lidé, kteří na venkově takto postaru neuvažují, se do hlavního města stěhují, někdy už hned po studiích. Praha je opravdu jiná a liší se i od dalších českých měst.

Jak moc mladí lidé chtějí řešit problémy tím, že se odstěhují za prací do zahraničí?

Jsou daleko mobilnější než střední generace, zdaleka to ale nemá jen finanční aspekt. Mnohdy jde o zmíněný zážitek a získávání rozmanitých zkušeností.

Zajímavé je, že s cestováním za prací do ciziny to je v postkomunistických zemích různé. Například Rumuni se častěji stěhují, až když mají rodinu, protože jdou za lepším zdravotnictvím a vzděláním pro děti. U nás mladí odjíždějí ještě předtím, než zakládají rodinu.

Jak moc se pak domů ještě vracejí?

Nelze moc generalizovat, u mladých, kteří v zahraničí studují dlouho, ale opravdu hrozí, že se už domů nevrátí.

Mobil zařídí vše

Pojďme se ještě podívat na propojení mladých s online světem. Lze opravdu mluvit o rostoucí závislosti na digitálních technologiích? I dříve přece každý chtěl mít magnetofon a trávil celé hodiny u televize.

Jiné je to v tom, že mobil zařídí vše. A všemu vládne. Sledujeme takzvanou tiktoktizaci, kdy se tradiční média musí přizpůsobit novým požadavkům a technologiím. Dělali jsme průzkumy týkající se seriálů pro producenty a vycházelo, že mladí chtějí jeden díl maximálně do 40 minut. Nad filmy vítězí krátká videa, vlastně klipy.

Jak je to s jejich vztahem k umělé inteligenci?

Vědí, že je umělá inteligence může připravit o práci. Nebo alespoň zavinit, že se nikdy nedostanou k lepšímu, tedy seniornímu zaměstnání, protože právě umělá inteligence nejdříve zlikviduje juniorní pozice, na nichž by kariéru mohli začít.

Na druhé straně umělou inteligenci berou jako běžný nástroj, jako dříve tužku a později Google. Vždyť se na vysokých školách ruší písemné seminární, či dokonce bakalářské práce ve starším pojetí, protože je stejně píše umělá inteligence.

Jak ovlivňuje online svět psychiku mladé generace? Nepodporují sociální sítě závist – když například někdo jede do exotiky a pak ohromuje své přátele v bublině?

Určitě, ale nejde jen o tohle. Podstatné je, že když na něco klikneme, tak se podobné věci začnou neustále zobrazovat, což nakonec deformuje naše vnímání reality. Když se mladý člověk zajímá třeba o téma sebepoškozování, algoritmus mu nabízí mnoho takových informací, takže lze získat dojem, že je to normální.

Starší často kritizují, že sociální sítě sítě vedou ke zhloupnutí. U uvedeného TikToku o vzdělávání asi skutečně nejde, ten je jen zdrojem jakési instantní zábavy.

Sociální sítě přitom používají i starší generace. Penzisté Facebook, střední generace Instagram a nejmladší opravdu TikTok. Pocit, že mladší generace hloupne, tu ale byl vždy, takové „citáty“ najdeme už od antického filozofa Sokrata.

Já bych spíše řekla, že sociální sítě vedou k jinému chování, formují odlišné priority a zvyšují i úzkosti. U mladších je z výzkumů patrná daleko větší psychická nestabilita. U generace 60+ má psychické problémy devět procent lidí, kdežto mezi mladými je to přes 20 procent.

V této křehkosti vidím ohromný problém a je nutné hledat cesty, jak s tím mladým pomoci. Vedle větší a dostupnější sítě psychologické pomoci by pomohl i digitální detox, přičemž platí, že dívky si jeho nutnost uvědomují daleko více než chlapci.

Zdravý životní styl

Zajímají se mladí o zdravý životní styl?

Bohužel obecně platí, že mu lidé v řadě zemí přikládají daleko větší význam než u nás. Z mezinárodních srovnání dokonce vyplývá, že se o něj i na válečné Ukrajině zajímají více než tady, což mi přijde hodně zvláštní. Asi je za tím tradice naší kuchyně a že Češi bývají pohodlnější a k novým trendům skeptičtí.

Pokud jde o mladé, alespoň je evidentní, že méně než starší pijí alkohol, na což už musely reagovat naše pivovary. Mění se i podoby konzumace kávy – mladí už nestojí o to dát si za den pět běžných kafí, stačí jedno, ale pořádné. Takové, které si mohou vychutnat, takže je lze potkat v hipsterských kavárnách. Jinak z průzkumů vyplývá, že mají zájem o high proteinovou stravu, vegetariánství a veganství i o biopotraviny.

Asi za tím jsou i influenceři. Jaký mají vliv?

Ohromný. Z marketingového pohledu jde o nový reklamní kanál, faktem ale je, že i společensky influenceři mohou hrát významnou roli.

Jak to naopak je s vlivem tisku, televize a zpravodajských webů?

Mladí je moc nepoužívají, příklon k novým platformám je hodně vidět od dob covidu. Ačkoliv i mezi nimi představuje televize zhruba desetinu jejich času s médii. Opět jde o všeobecný posun, rovněž starší lidé, pokud jde o zpravodajství, už hledají informace nejdříve na internetu.

Odborníci hodně mluví o nebezpečí dezinformací. Nezdá se mi však, že by se právě těch mladí obávali. Nehovoří o takovém nebezpečí spíše dospělí, tedy ti, co v digitálním světě nevyrůstali, a proto v něm snadno zabloudí?

Zrovna tohle na základě našich čísel vidím jinak. Z těch vyplývá, že si mladí nebezpečí dezinformací uvědomují a bojí se, jak bude těžké je rozeznat. Jsou vůči nim docela obezřetní, podstatně více než lidé mezi 30 a 40 lety. Vědí, že na některé věci si musí dávat pozor. Netýká se to nicméně jen politiky, ale například i vztahů.

Online svět přispívá i k atomizaci společnosti. Co si vůbec mladí myslí o politice? Říká se, že rádi chodí na demonstrace, avšak neradi k volbám. Protože politikům nedůvěřují.

S názorem, že mladí politikům nevěří, lze obecně souhlasit. Na druhou stranu nedávný povolební průzkum ukazuje, že nejvíc nevoličů je v kategorii lidí těsně nad 30 let. Zejména mezi ženami, které mají malé děti a věnují se rodině.

U neziskového sektoru, který vždy před volbami chce mladé aktivizovat, to vyvolalo překvapení. Faktem ale je, že například Motoristé sobě mají docela silnou základnu právě mezi mladými. Průzkum ovšem i tak ukázal, že dnešní vláda Andreje Babiše je spíše pro lidi 50+.

Obavy z budoucnosti

Jak moc se mladí bojí války?

Válku nevnímají abstraktně. Vidí, že Ukrajina je blízko, a vnímají ji jako reálné ohrožení bezpečí i stability světa. Někteří vnímají i konflikt Izrael–Gaza. Tyto obavy se silně propojují s ekonomickou nejistotou a pocitem, že budoucnost je méně předvídatelná než dříve.

Jak tedy vnímají budoucnost Česka – převažuje optimismus, nebo obavy?

Když v Kantaru sledujeme spokojenost lidí se životem, tak Češi a Slováci jsou z mezinárodního pohledu spokojeni méně a mladí se v tom od starších moc neliší. Do jejich úzkosti se ale promítá i ekonomická situace: už za mileniálů se říkalo, že ti jsou první, kteří se nebudou mít lépe než jejich rodiče. To platí i pro dnešní mladé lidi, přinejmenším to tak vnímají. A mají z toho strach. Často také mluví o klimatu a o tom, že za nápravu jsou zodpovědné i firmy, nejen státy.

Uvažují jinak, jsou daleko otevřenější a hlavním tématem pro ně je právo, aby všichni byli začlenění do společnosti. Ať jde o etnicitu, nebo pohlavní rozmanitost – inkluze, diverzita a klimatická krize jsou jejich témata a na to jsou citliví. Nejsou apatičtí, jen potřebují vidět, že jejich postoje a jednání mají smysl.