Praha - Ministryně obrany Karla Šlechtová v pondělí předala 34 ocenění účastníkům odboje a odporu proti komunismu. Jiří Wonka si převzal rovnou dvě. Jedno patří jemu, druhé jeho zesnulému bratru Pavlovi. Ten zemřel jako sedmatřicetiletý v roce 1988 v královéhradecké věznici, když mu nebyla poskytnuta odpovídající lékařská péče. Naopak v ní byl obětí nelidského zacházení.
Stal se posledním politickým vězněm v Československu, který ve vězení zemřel. "Pro většinu české společnosti to byl tehdy šok. Nikoho nenapadlo, že ještě na konci 80. let se může stát, že někdo, kdo je vězněn z politických důvodů, ve vězení zemře," vzpomíná na téměř třicet let starou událost Eduard Stehlík, který je ředitelem odboru pro válečné veterány na ministerstvu obrany.
"Neskutečné, jaký byl brácha optimista. Oni ho nedokázali psychicky zlomit, až pak zdravotně," říká Jiří Wonka o svém starším sourozenci, kterého komunisté dostali za mříže hned třikrát. Za jeho propuštění na svobodu držel se svou matkou hladovku.
I Jiří se však později dostal do vězení. V roce 1986 společně se svým bratrem ohlásil nezávislou kandidaturu ve volbách do Sněmovny lidu, což tehdejší právní řád umožňoval. Neobešlo se to však bez trestu, oba za to byli po dvanáctiměsíční vazbě odsouzeni za pobuřování a další trestné činy. "S tím přišel pochopitelně bratr. Říkal, že přece není zakázáno kandidovat. Tak jsme kandidovali. Chtěli jsme naprudit režim," vzpomíná Jiří.
I on během svého věznění čelil hrubému zacházení. "Řezali nás jako koně. Vrátil jsem se s podlomeným zdravím. Nechci ze sebe dělat chudáka, ale byl jsem potom uznán plně invalidním. Pálili mě cigaretami. Jiřina Šiklová dokonce sehnala americké doktory, kteří říkali, že tohle naposledy viděli v Nigérii," říká o svých zážitcích s komunistickou policií.
Jeho bratr nelidské zacházení nepřežil. Historik Stehlík se nedomnívá, že by komunisté chtěli Pavla Wonku zabít, ale podcenili jeho zdravotní stav. Okolnosti jeho smrti nejsou zcela vyjasněny, jeho tělo však neslo známky mučení.
I o jeho smrti se rodina dozvěděla pozoruhodným způsobem. "Matka šla pro něco na poštu. Oni nevěděli, že tam je. A říkali tam, musíme doručit Wonkovým telegram, že Pavel zemřel," popisuje Jiří. Režim zakázal pohřební službě vyhotovit i jeho parte. To nakonec udělal až výtvarník Joska Skalník. Na Wonkově pohřbu se pak sešly téměř dva tisíce lidí.
Jiří se po roce 1989 snažil očistit bratrovu pověst. Povedlo se mu alespoň nechat zrušit všechny rozsudky, ale nikdo nebyl za jeho smrt potrestán. A nyní s nelibostí sleduje, jak v současné době hrají komunisté důležitou roli ve vyjednávání o vládě. "Je to tragédie," opakoval Wonka.
Stát odbojáře oceňuje až od roku 2011
Přestože o odbojové aktivitě obou bratrů není pochyb, osvědčení odbojářů obdrželi až nyní. Zákon totiž vstoupil v platnost teprve v roce 2011. "Oni čekali mnoho let na to, aby tehdejší politická vůle schválila nějaký zákon, který toto bude umožňovat," komentovala to Šlechtová.
Osvědčení k dnešnímu dni obdrželo přes 1500 lidí. Ministerstvo již rozhodlo o více než 90 procentech žádostí. Ačkoliv jich již nechodí tolik jako v prvním roce fungování zákona, stále podle Stehlíka jeho odbor eviduje 20 až 30 nových žádostí za měsíc.
"Někteří záměrně odkládali podání, protože nejdříve chtěli mít jistotu, že budou vyřízeny žádosti vězňů komunistického režimu z 50. let. A jejich žádosti tak případně neblokovaly to, aby se osvědčení dočkali," říká Stehlík.
I ministerstvo se snažilo upřednostnit žádosti starších odbojářů. Většina z nich už skutečně ocenění převzala a v pondělí proto ministryně Šlechtová oceňovala především odbojáře ze 70. a 80. let.
Ne všichni, kdo o to požádají, se však ocenění dočkají. Ministerstvo například odmítá žádosti těch, které sice režim dlouhá léta věznil, ale kteří se do odboje aktivně nezapojili. "Pro mě je zamítání takových žádostí často nesmírně bolestné, protože vím, že ti lidé i jejich rodiny byli postihnuti velmi tvrdě, mnohdy tvrději než mnozí odbojáři," říká Stehlík.
