Všichni čtyři ale byli zároveň součástí většího odbojového plánu, který měl dát světu vědět, že Češi a Slováci se s nacistickou okupací nesmířili. Razii nacistů v letních měsících roku 1942 však neunikly ani Malinová s Kovárníkovou. Pro velký čtenářský ohlas reprízujeme text Aktuálně.cz o hrdinech tzv. heydrichiády před 79 lety.
Bylo jí 28 let, když ho poznala. V březnu roku 1942 se Anna Malinová a Josef Gabčík spolu procházeli po Praze jako zamilovaný pár. Společnost jim dělal i Jan Kubiš se svou přítelkyní Marií Kovárníkovou.
Dámský doprovod měl odpoutat pozornost od dvou vycvičených výsadkářů, kteří v ulicích hlavního města protektorátu plánovali atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Anna s Josefem se v té době údajně znali jen několik týdnů. Potkali se náhodou v tramvaji.
Aspoň tak to o tři měsíce později líčila Anna Malinová gestapu při výslechu. "Zamilovaná ženská", která nevěděla, o co vlastně jde. Tak si ji měla historie pamatovat. Pokud vůbec.
Jaká byla Anna Malinová ve skutečnosti, dodnes neví ani její dcera Alena.
Té byly teprve tři roky, když maminku Annu popravili za pomoc parašutistům ze skupiny Anthropoid. Samotnou Alenu poslali nacisté do internačního tábora Svatobořice, než ji adoptovala nová rodina.
O osudu své maminky se Alena Voštová Malinová dozvěděla až v dospělosti od svých příbuzných.
"Mí rodiče v mamince viděli milenku parašutisty," vysvětluje dnes. "Já ji obdivuji. Nemůžu jí nic vyčítat. Muselo jí být hrozně, když věděla, že má doma tříleté dítě," dodává.
Milenky parašutistů
Odbýt tak významnou postavu v českých dějinách jako milenku parašutisty by ale byla velká chyba.
Anna Malinová byla v době, kdy Gabčíka potkala, už vdovou.
S parašutistou o dva roky starším ji podle badatele Jaroslava Čvančary skutečně vázal hluboký cit. "Gabčík měl k Malinové opravdový vztah. Vypovídá o tom i fakt, že po atentátu přišel do krypty jako poslední a celou tu dobu byl u ní," vysvětluje Čvančara.
Stejně pevný vztah pravděpodobně poutal i Jana Kubiše a Marii Kovárníkovou. Není vyloučeno, že se znali už před válkou.
Podle Čvančary se do sebe okamžitě zamilovali. Hrát před veřejností náhodnou a možná i pomíjivou známost se jim ale do plánu hodilo víc.
"Je možné, že to na sebe ta děvčata takhle vzala. Při vší té hrůze hrály obě určitou hru. Vzbuzovaly dojem milenek, Němcům tvrdily, že se s Gabčíkem a Kubišem setkaly náhodou. Ale nebyly to záležitosti na jednu noc, byly to hluboké vztahy," upozorňuje Čvančara.
Popravy žen udělaly nacistům radost
Že dívky nebyly jen pouhými milenkami, bylo nakonec jasné i nacistům.
Ženy ve skutečnosti hrály v protinacistickém odboji významnou roli, kterou k vlastnímu překvapení odhalili i sami Němci.
Po 294 odvážlivcích, kteří byli za pomoc parašutistům po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha popraveni, toho moc nezbylo.
Odpovědi ale zůstaly ukryté přímo ve spisech gestapa.
Závěrečná zpráva šéfa zvláštní komise SS-Hauptsturmführera Heinze Pannwitze pro vyšetřování atentátu věnuje ženám zvláštní pozornost.
"V nejednom případě provádějí ilegální činnost manželky odbojářů. Jde o fanatické Češky, které se s vášnivou zavilostí věnovaly péči o atentátníky," napsal Pannwitz vůdci třetí říše Adolfu Hitlerovi.
Naprosto nezastupitelné
I podle českých historiků byla ženská stopa ve válečném odboji proti nacistům naprosto nezastupitelná.
Vynikly jako úspěšné spojky při předávání zpráv mezi odbojovými skupinami v Praze, Plzni nebo Pardubicemi. Řada žen poskytovala parašutistům i dalším odbojářům nezbytné zdravotnické zázemí. Běžné lékaře lidé v ilegalitě navštěvovat velmi často nemohli.
Nejen Anna Malinová a Marie Kovárníková, ale desítky dalších statečných žen také vytvářely odboji naprosto zásadní logistické zázemí. Sháněly životně důležité potraviny a další věci.
"Parašutisté by mohli v protektorátu bez podpory domácího odboje teoreticky zemřít hlady," uvedl nedávno v televizním pořadu Historie.cs věnovaném čs. protinacistickému odboji historik Jan Boris Uhlíř.
"Podle policejní vyhlášky museli být přihlášeni a k tomu, aby jim byly vydány potravinové lístky, museli mít kmenový list. To všechno jim vyřizovali právě jejich přechovávatelé. Tento domácí drobný odboj se o ně víceméně staral od A do Z," dodal Uhlíř.
O ženách se zmiňuje i zpráva rozvědky SS o odvetné akci za atentát.
"Vypálení obce Ležáky vyvolalo mezi německými obyvateli zadostiučinění. Vítali zastřelení dospělých a taky žen. Právě ony mívají šovinističtější postoje než muži," píše se ve zprávě.
Maminka dělala, co mohla
Že v tom manželky odbojářů a jejich pomocníků nebyly náhodou, potvrzuje i badatel Jaroslav Čvančara.
"Sice nevěděly, že parašutisté přišli zabít Heydricha, ale věděly, že přišli podpořit odboj. Všechno šlo stranou a ta pomoc byla absolutní," odhaluje Čvančara odvahu žen, které odbojářům pomáhaly.
Je přitom překvapující, kolik žen se do protinacistického odboje zapojilo.
Mnohé z nich přitom riskovaly nejen svůj život, ale i životy svých nejbližších. Motivaci měly stejnou jako jejich manželé. To ale neznamenalo, že by se cvičily v boji nebo se účastnily přestřelek.
"Maminka dělala, co mohla," vzpomíná Irena Hešová, tehdy patnáctiletá dívka. Oba dva její rodiče byli za pomoc odbojářům popraveni.
"Strýček se u nás mohl najíst nebo přespat, když potřeboval," vypráví o svém příbuzném, který se do operace přímo zapojil. "Pokud něco maminka říkala, tak je určitě varovala. Nedělejte hlouposti, hoši, nabádala je," říká Hešová.
Přímo na Gabčíka a Kubiše si pamatuje dcera další statečné ženy, Jaroslava Mokrá Smržová.
Její maminka Jarmila Smržová ji jako malé děvče posílala každý den na návštěvu k "tetě Khodlové" se džbánem mléka. Že je určeno "těm dvěma klukům", které u tety občas zahlédla, se brzy sama dovtípila.
Pražská rodina Khodlových patřila k nejbližším spolupracovníkům parašutistů Jana Kubiše a Josefa Gabčíka. "To kolo, na kterém jel Kubiš, bylo naše," vypráví dnes Jaroslava Mokrá Smržová.
"Já jsem na něm jezdila, a když zmizelo, pořád jsem pátrala, kde je. A pak jsem jednou mamince říkala: Já už vím, kde to kolo je. To mají ti kluci, co jsou u tety Khodlové," vzpomíná Mokrá Smržová na to, jak svoji matku šokovala.
Musela slíbit, že nikomu nic neřekne.
Oddané členky Sokola
Podle badatele Jaroslava Čvančary riskovala matka Jaroslavy Mokré Smržové a desítky dalších žen své životy a bezpečí své rodiny kvůli něčemu, co už možná dnes nejsme schopni pochopit.
"Plakat dneska nad tím, že to byly oběti, nejde. Byly to skutečné vlastenky, které byly ochotné pro národ něco udělat," vysvětluje Čvančara.
Často podle něj šlo o ženy, které už měly dospělé děti nebo třeba z části vyhořelé manželství. Většina z nich pracovala pro Červený kříž nebo šlo o oddané členky Sokola, než Němci tyto organizace zakázali.
"Tohle pro ně byla téměř jakási vzpruha," popisuje Čvančara.
Statečnost českých žen, které se zapojily do odboje proti nacistům, se podle něj nejvíc projevila po zatčení, u výslechů. "Braly věci na sebe. Řada lidí heydrichiádu přežila i díky mlčenlivosti lidí, kteří procházeli šíleným mučením," upozorňuje.
Jejich hrdinství a často i lidská oběť přitom nepřišly nadarmo.
"Maminka podle mé babičky říkala, že do té doby, než byl spáchaný atentát na Heydricha, si lidé na Západě mysleli, že s okupací souhlasíme," vypráví dnes paní Mokrá Smržová. "Ten atentát byl signál, že to je jinak. Že s tím nesouhlasíme," uzavírá.
