Výrazně se proměňuje složení obyvatel, kteří bydlí ve velkých městech. Některé skupiny starousedlíků své domovy opouštějí. Nejpočetnější část tvoří starší lidé, kterým vyhovují nižší životní náklady na venkově. Nestěhují se však pouze do vesnic, ale i do malých měst. "Příkladem může být stěhování staršího člověka z Prahy třeba do Vlašimi, kde jsou dostupné zdravotní služby, maloobchod a podobně. Současně tam však jsou nižší životní náklady," vysvětluje sociální geograf Ondřej Slach.
Druhou skupinou, která se z větších měst často stěhuje, jsou sociálně slabší obyvatelé, které se staršími obyvateli spojuje především nedostatek financí. "K vymístění většinou do ghett v menších městech dochází v posledních dekádách poměrně frekventovaně, nejčastěji jde o marginalizované osoby, především Romy," říká urbánní antropolog Michal Lehečka.
Některé Čechy pryč z města táhne také snaha být blíže přírodě, což dokládá i trend tradičního chataření a chalupaření, kdy se lidé na část roku stěhují. "Oni se ale vrací zpátky, takže nejde o vylidňování jako takové. Je ale i spousta lidí, kteří nechtějí být spjati s konzumním městem a odstěhují se z města do domku na venkově," popisuje sociální geograf Martin Ouředníček další důvody, proč lidé opouští města.
Třetí skupinou, která z měst odchází, jsou pak mladí dospělí. Ti ale z měst nemizí úplně. Stěhují se především do oblastí těsně za hranice města. "Novinkou je, že se často stěhují s malými dětmi. To dřív nebylo a děti se rodily až v nových lokalitách. Stěhují se tak celé domácnosti," říká Ouředníček.
Stěhování obyvatel na předměstí a následnému rozvoji těchto oblastí se odborně říká suburbanizace. "Mnoho měst sice pozvolna ztrácí své obyvatele, ale zato populačně roste jejich bezprostřední příměstské zázemí," upozorňuje sociolog Josef Bernard.
K suburbanizaci dochází ve větší míře od devadesátých let minulého století. Největší boom zaznamenala předměstí na přelomu tisíciletí. V současné době ale tento trend mírně zpomaluje. "Tento proces probíhá pořád s tím, že zhruba od roku 2015 můžeme sledovat náznaky opětovného stěhování do měst," říká Slach.
Ve městech mohou chybět učitelé a popeláři
Problémem do budoucna však může být i odchod poměrně specifických skupin obyvatel. Jde především o zaměstnance veřejného sektoru, kteří nemají dostatečné příjmy na to, aby mohli ve městech bydlet. "Tabulkové platy zaměstnanců veřejného sektoru nezohledňují výši nájmů. Může se stát, že některé potřebné profese, jako například policisté, hasiči či učitelé, si nebudou moci dovolit bydlet v rostoucích městech, ačkoliv je bude trh práce nutně potřebovat," upozorňuje Slach.
Možný nedostatek určitých povolání ve větších městech zmiňuje i socioložka Linda Sokačová. "Dochází k odchodu zaměstnanců veřejných služeb, jako je třeba školství. Například z Londýna odešlo kvůli zhoršující se finanční dostupnosti bydlení velké množství učitelů, které už není možné jednoduše nahradit," říká.
Z měst pak dle Sokačové mohou odcházet i zástupci nízkopříjmových povolání, kteří například uklízí ulice či sváží odpad. Problém s bydlením ve větších městech může mít do budoucna i obslužný personál. "V současné době to jde vidět ve školství. V Praze je často už teď těžké zajistit provoz jídelen na základních školách, chybí v nich zaměstnanci. Zatímco platy učitelů se totiž zvyšují, tak u těchto obslužných pozic, které jsou také důležité pro chod školy, se to zatím tolik neděje," dodává Sokačová.
Důvodem pro odchod z center větších měst jsou tedy často příliš vysoké nájmy, které si určité skupiny obyvatel nemohou dovolit platit. "Jak se z bydlení stala jedna z nejjistějších investic, ceny rostou dlouhodobě rychleji než reálné příjmy. Pokud s tím politici aktivně nebudou něco dělat, tak za patnáct let nebude reálné, aby učitel bydlel v Praze, jestliže už teď nemá vlastní byt," upozorňuje urbanista Petr Klápště.
V budoucnu tak může dojít k vylidňování, ale jen u některých skupin obyvatel. Dle Klápštěho však může jít o lidi, které jsou hybateli kulturního i společenského života. "Jsou to dost často mladí lidé, kteří byt z doby, kdy byly levné, nemají, nebo lidé kreativně zaměření, kteří z velké části nemají šanci na tak vysoké příjmy dosáhnout," dodává Klápště.
Úplné vylidnění center nehrozí
Ze středů měst starousedlíky vytlačuje hlavně komercializace. Dle Ouředníčka jde například o webovou službu zprostředkovávající krátkodobé pronájmy Airbnb nebo to, že se obytné domy přestavují na hotely. Oboje se však s pandemií koronaviru zastavilo.
"To, že by se z center stala města duchů podobně jako ve Spojených státech, však v českých městech úplně nehrozí," podotýká Ouředníček.
Jedním z důvodů, proč se to nestane, je fakt, že se do středu českých měst stále stěhují noví lidé, ač jde o poměrně specifickou skupinu obyvatel. Jejich velké procento tvoří cizinci ze Spojených států, západní Evropy, Ruska, ale i Číny.
Kromě nich se do centra měst stěhuje také generace takzvaných mileniálů. "Jsou to mladší obyvatelé, kteří oceňují výhody města, jako je dostupnost služeb a volnočasových aktivit, a navíc ve městě zpravidla i pracují. V Praze to můžeme vidět v Karlíně, v Holešovicích či na Žižkově," vysvětluje Slach.
Příliv nových obyvatel do středů měst je však právě jedním z důvodů, proč z nich odchází starousedlíci, zvláště ti s nižšími příjmy. "Nově příchozí volí stejnou strategii jako většina domácí populace, tedy usilují o vlastnické bydlení, což manipulační prostor pro lidi s nižšími příjmy opět zmenšuje," vysvětluje Lehečka.
Dostupnost bydlení ve velkých městech pak ovlivňují i takzvané investiční byty, které různé firmy či jednotlivci často hromadně skupují, ale nechávají je prázdné s vidinou růstu ceny nemovitosti a dobře uložených peněz. "Všechny tyto důvody tak vytvářejí podhoubí pro to, proč mnoho lidí o úniku například z Prahy vážně uvažuje nebo jej uskutečňuje," shrnuje Lehečka.
Jedním z možných řešení nedostupnosti bydlení by podle Sokačové mohla být podpora družstevního bydlení. Města by tedy měla posečkat s privatizací bytů a ponechávat je spíše v obecním či veřejném vlastnictví. Možným řešením je i větší podpora sociálního bydlení.
Dle Lehečky je třeba aktivní a spravedlivé bytové politiky města, která musí jít ruku v ruce se společensky angažovaným přístupem vlastníků bytů a developerů. "Města by si proto měla vytvořit mimo politik bydlení i sociodemografické strategie a prognózy, například ve smyslu, že chtějí, aby v jejich městě bydlel i nadále zdravý sociální mix obyvatel, a určitými opatřeními, pobídkami a regulacemi toho dosáhnout," uzavírá Lehečka.
