reklama
 
 

Metodám Igora Hnízda nevěří. Čtrnáct rodin si založilo vlastní školu, bez zvonění i úkolů

7. 9. 2016 5:30
V Česku letos vznikly čtyři desítky nových soukromých základních škol. Je to nejvíce za poslední tři roky. Některé z nich, jako například Základní školu v pohybu v Pardubicích, založili samotní rodiče nastupujících prvňáčků. Provoz školy je však nákladná záležitost, čemuž odpovídá i několikatisícové měsíční školné. Rodiče ale věří, že se vyplatí vynaložit peníze za školu, která bude k jejich dítěti tolerantní a vstřícná.

Pardubice – Třída je tu trochu prázdnější než obvykle, jsou v ní jen tři lavice. A napsat na tabuli jména všech žáků trvá okamžik. "Dobré ráno Anjo, Barčo, Leo, Dádo, Daníku, Matěji," stojí růžové na tmavě zeleném i s havlovským srdíčkem na konci.

Soukromé základní školy

V Česku letos podle údajů ministerstva školství vzniklo 41 nových soukromých základních škol. Loni jich bylo v zemi 157, letos už 198. Letošní nárůst je největší za posledních tři roky, kdy v Česku vzniklo 83 nových soukromých základních škol.
Celkem je v Česku 4115 základních škol, do kterých chodí přes 880 tisíc žáků. Zhruba pět procent z nich navštěvuje soukromé školy.
Na jednu základní školu připadá v Česku v průměru téměř 214 žáků. Ještě před pěti lety to přitom bylo o více než dvacet dětí na každou školu méně.

Z téhle školy by měl Jan Amos Komenský opravdovou radost. Spolek 14 rodin, které se daly dohromady, se snaží vytvořit prostředí, kde budou hra a přirozená zvídavost účinnější než rákoska Igora Hnízda. Základ nové Základní školy v pohybu položili kamarádi a známí, kteří nechtěli, aby jejich děti chodily do běžných škol se stovkami žáků.

Taková nová "základka" opravdu není. Veškeré žactvo a významnou část učitelského sboru by šlo snadno přehlédnout. I proto, že šest dětí a dvě mladé dámy právě sedí trochu skryté v kruhu za lavicemi na zemi. A dumají kolem velké papírové plachty.

Chtějí z ní vytvořit cosi na námět obrazu, který jim visí na stěně. Starobylý koráb má na moři napnuté plachty a k němu je přilepená řada z papíru vystřižených dětských i dospělejších postav. "První den jsme se nalodili a teď už se musíme dozvědět, kam plujeme," řekne učitelka i ředitelka pardubické Základní školy v pohybu Lenka Fialová.

Inspirace, ne kopírování

Vedení školy přiznává, že se inspirovalo jinde. Mají vzory i učebnice, třeba školu Montessori, matematiku profesora Hejného, číst učí metodou sfumato. Do posledního písmene ale nikoho nekopírují, hledají prý, co je ověřené. A snaží se najít svoji kombinaci metod, přirozenou, jak sami říkají, rodinnou cestu.

"Na školách, které mají 700 žáků, se vzájemný respekt a individuální cesta pro každého hledá těžko. My jsme chtěli, aby naše děti měly v rodinném prostředí a malém počtu šanci si přirozeně hledat a pak se i věnovat tomu, co je jim vlastní," říká ředitelka, která ve skupině dětí učí i svého syna.

"Paní ředitelko" ji ale nikdo neosloví. Jí i její asistentce, Báře Bečvářové, říkají děti křestními jmény. Nebo je neoslovují vůbec. "Potřebujeme tady ostrov," vyhrkne klučina, když už je z bílé plachty modrá. "Správně, ty máme připravené. Tady je třeba písmenkový, nebo máme ostrov matematiky," odpoví Bára.

Děti postupně rozhodují, kam ostrovy, a nejen je, umístí. Místo na moři tak najde i český jazyk, angličtina, ale i ostrov příběhů, les písmen, pohoří her či jezero balónů, které sklidí značné nadšení. Zaujme i háj anglických příběhů. "Ten budeme prozkoumávat jen v angličtině," poznamená Lenka.

Děti si mohou navrhovat i své ostrovy. "Já mám ostrov Lega," hlásí klučina v tričku s logem Supermana. "Já ostrov lásky," zasní se dívka v růžovém tričku s černými srdíčky. Poté, co se děti zvednou a jdou si své ostrovy vyrábět a popisovat do lavic, ho děvče skutečně, samozřejmě ve tvaru srdce, vystřihne.

Úkoly nejsou, přestávky řídí učitel

Liberalismus tu ale zdaleka není bezbřehý. Pro školu, která má za sebou teprve první dny výuky, se skupině rodičů povedlo získat akreditaci ministerstva školství letos v únoru. Musí tak dodržovat rámcový vzdělávací program jako každá jiná škola.

Stejně mají svůj rozvrh hodin. „Začínáme ráno v 8:30 uvítáním, chvíli si povídáme, co kdo prožil, pak je třeba rozcvička a následuje dvouhodinový blok matematiky nebo češtiny. Pak další hodiny zhruba do půl jedné,“ popisuje Fialová, která má specializaci na angličtinu a první stupeň a dvanáct let učitelské praxe na všech stupních škol.

Učitel, který se tady obejde bez domácích úkolů, vládne času přestávek, plán výuky může pružně měnit. Přesněji, přizpůsobit ho náladě dětí. Když jsou unavené, nepozorné, přijde přestávka nebo pohyb, písnička, tanec. Když naopak soustředěné a na něčem usilovně pracují, žádné zvonění je od věci nevytrhne.

Platí to i individuálně. "Vidím, že jste rozsezení, pojďte, zazpíváme si tu naši námořnickou hymnu,“ vybídne děti Bára. Pětice se i s učitelkami chytne do kruhu za ruce. Jen Matýsek na zemi svým oblečením důkladně leští podlahu. „Přidáš se, Matýsku?“ ptá se Bára. Matýsek zakroutí hlavou a podepře si ji rukama. Na zemi je přece blaze.

„Dobře, ale budeš nám chybět,“ řekne s jemnou výčitkou v hlase Bára, spustí s dětmi veselou píseň a točí se dokola. Matýsek se čím dál častěji po roztančené partě ohlíží a nakonec se trochu otráveně zvedne a s úsměvem se přidá.

Dát dítě do podobně tolerantní a vstřícné školy však něco stojí. První rok 4500 korun měsíčně, časem by prý mělo školné klesnout pod tři tisíce korun. „Náklady na nájem a vůbec na rozjetí školy jsou značné. Chtěli jsme si zajistit prostory, které nám nějaký čas vydrží. Jak bude dětí přibývat, příští rok jich přijde dalších deset, budeme levnější,“ slibuje ředitelka.

Když se však pardubickým podaří udržet na tvářích svěřených dětí dosavadní úsměvy a nadšení, asi nebude třeba litovat. Do konce jejich povinné školní docházky zbývá přesně osm let a čtyřicet tři týdnů.

autor: Martin Biben | 7. 9. 2016 5:30

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama