S čím přesně jedete na Kubu?
Vzhledem k tomu, že Kuba žila řadu let v izolaci nebo jakémsi vakuu, tak se musela starat sama o sebe. Ať se to týká technických věcí nebo medicíny. Takže pod Havanou vzniklo něco jako nemocnice, výzkumný ústav. Zajímavé je to, že lidi, kteří tam pracují, většinou studovali ve východní Evropě – v Česku, Polsku, Rusku… Nasbírali nějaké zkušenosti, které potom mohli rozvíjet, neměli tam instituce typu SÚKL, které by jim házely klacky pod nohy, a v tomto smyslu měli volné ruce. A když vidíte, že ten Fidel stále žije...
Přišli jsme například s buněčnou bankou, která je prvním krokem, abychom mohli zkoumat. Lidi si u nás část banky můžou pronajmout a vymyseli jsme něco jako světový peering. Příklad: člověk bude třeba narozený v Praze, bude pracovat v Petrohradě a bude létat do New Yorku a dostane třeba infarkt. A když bude mít vlastní buňky, tak díky nim se jizva zacelí takovým způsobem, jako by tam vůbec nebyla. Ale k tomu potřebuje svoje buňky a potřebuje je do nějakých dvaceti hodin.
Proto jsme se s Hospodářskou komorou domluvili, že se tam pojedeme podívat. Možná se vrátíme a řekneme si, že jsme viděli úplné zázraky, možná ne. Ale když to bude zajímavé, tak někdy v březnu by měla být další cesta.
Chtěli byste tam tedy mít další pobočku buněčné banky?
My zatím vůbec nevíme, co tam je a není. Samozřejmě, chtěli bychom tam udělat pobočku banky, případně výměnu tkáňového materiálu a zkušeností. Vůbec se nebráníme pozvání kubánských odborníků sem, můžou vidět jiné postupy, materiály. Viděl bych to jako první přípravu na něco. Takovou "oťukávačku" před další spoluprací. Skeptický k tomu trochu jsem, byť jeden profesor, s nímž spolupracujeme, tam byl a byl překvapen technologií. Ale technologii my máme, vypiplali jsme si ji od plenek a získali s ní nějaké uznání, hlavně ve východním sektoru.
Jak velký je tým, který se na výzkumu podílí?
Zhruba dvanáct lidí, mezi nimi je například přednosta kliniky radiologie v motolské nemocnici profesor Roček. V Kazachstánu je to asi třicet lidí a v Arménii vlastně celý ústav krevní transfúze. Ten je pro nás nejrozumnější klinika s vybavením, které potřebujeme. Spolupracujeme i se Slovenskem, s bratislavskou lékařskou fakultou.
Proč vlastně cílíte hlavně na postsovětské země?
Když vidíme, jaké jsou legislativní překážky, tak zatím o západní sektor příliš nestojíme. Máme i trochu problém v tom, že nemůžeme žádat o evropské granty. Přes všechny úřady a instituce se nám to podaří třeba za pět let, kdežto na východě to máme za rok. Ale zatím vývoj běží, máme nějaké fondy, jsou řekněme dobří lidé, kteří tomu věří a finance do toho dávají. Díky bance si tedy děláme nějaký aplikovaný výzkum v rámci možností tady v Evropské unii. A co není možné dělat tady, tak to děláme v zemích jako Arménie, Gruzie, Kazachstán. Ale nepředstavujte si nějaké šílené pokusy, i tam se musíme pohybovat v mantinelech zákonů a etiky.
Má už výzkum nějaké konkrétní výsledky?
Máme požádáno o patentování krému, který obsahuje kmenové buňky lidské tkáně. Měl by být proti popáleninám a měl by regenerovat kůži o x procent lépe než současné krémy. Dalším naším příběhem jsou náplasti s kmenovými buňkami. Ale na tom všem je ještě hodně práce.
