Maminka nikdy nedošla vnitřního osvobození, říká syn odbojářky zatčené komunisty

Michaela Dvořáková
15. 7. 2018 9:02
Zdeněk Klíma pracuje ve svých 60 letech jako turistický průvodce. Klienty z Německa provází mimo jiné v Lidicích a Terezíně, místech spojených s nacistickými zločiny. Sám má však zkušenost především s hrůzami komunistické totality - jeho matka Vlasta a babička Marie Štěrbová se staly oběťmi represivní akce Státní bezpečnosti zvané "akce Kámen". Po překročení falešné hranice a výslechu domnělých amerických úředníků tak obě ženy namísto v zahraničí skončily ve věznici.
Zdeněk Klíma, syn Vlasty a vnuk Marie Štěrbové. Obě ženy byly obětí komunistického režimu.
Zdeněk Klíma, syn Vlasty a vnuk Marie Štěrbové. Obě ženy byly obětí komunistického režimu. | Foto: Lukáš Bíba

Aktuálně.cz: Jak se cítíte, když přemýšlíte nad tím, co vaši matku a babičku potkalo?

Zdeněk Klíma: Z čeho tedy opravdu někdy nemůžu spát, je to, když si uvědomím tu spoustu momentů… Když ty dvě ženy opustily po výslechu "americkou ústřednu" a musely být strašně unavené, ale taky cítily úlevu, že už půjdou jen v noci čerstvým lesem, tím krásným vzduchem, a půjdou deset minut a tam už konečně budou na americké centrále. Že už jsou konečně na svobodě…

Všechno se to seběhlo velice rychle, asi během dvou minut. Dostaly pouta a byly převezené do Pankrácké věznice. Třeba si ani nestačily říct, jak se bude vyvíjet jejich další život. Babička jistě měla spoustu plánů, byla to zdravá čtyřicetiletá žena. Až ve vězení se jí sesypal organismus. Jistě nejen z toho mučení, ale i z toho, že věděla, do jaké situace přivedla svou dceru.

Co se dělo po odvezení obou žen do věznice?

Moje babička byla velice statečná. Vyplývá to z výslechů, odmítala vypovídat, odmítala podepisovat vymyšlené fráze. Nakonec to dospělo k tomu, že byla konfrontována se svou dcerou, mou maminkou. Maminka, možná i proto, že byla mladšího věku a měla určité vzdělání, brzy rozpoznala, že oni vědí všechno, i když si to neuměla vysvětlit. Tak vypověděla všechno do posledního detailu. 

Těsně po revoluci jsem si dal inzerát do tehdejšího Svobodného slova, jestli si někdo na moji babičku a moji maminku z vězení vzpomíná. Přihlásila se mi jedna spoluvězenkyně, ta byla na cele s mojí maminkou. Říkala, že maminka byla moc nešťastná, prý pořád plakala. Když vyšly jednou za den na dvůr, tak tam viděla i moji babičku. Mohlo to být tak po půl roce vazby. Babička, tehdy ve věku pouze 40 let, byla velice zdecimovaná. Vypadala prý velice sešle a staře a neustále nadávala, že se to ničím neliší od nacistického režimu. Proto je v těch spisech napsáno, že se nikdy nesmí vrátit do lidské společnosti, a už vůbec ne do socialistické společnosti, že je neadaptabilní. 

Vaše babička ve vazbě zanedlouho poté zemřela…

Kdyby ve vazbě nezemřela a přežila všechny výslechy, tak by tam zřejmě jako spousta jiných žen zůstala až do roku 1965. Když si představím těch 15 let a co by ji tam všechno čekalo… Tím nechci říct, že smrt byla nějaké vysvobození, jistě to bylo velmi kruté. Ale svým způsobem byla ušetřena dalšího trýznění.

Při výsleších bylo často používáno fyzické násilí. Maminka vzpomínala, jak jim bylo několikrát řečeno, že tam pochcípají jako krysy a nikdy se už nevrátí na svobodu. 

"Dostala byt s mřížemi na okně"

Vaše matka se z vězení nakonec po několika letech dostala. Jaký pro ni byl život po propuštění?

Pro ni byl celý život takový neklid. Propustili ji po čtyřech letech. Tak, jak byla zatčena, v letních šatičkách, tak byla taky propuštěna. Byla otázka, kde bude bydlet. Prahu, odkud pocházela a kde se narodila, jí zakázali. Navrhli jí, že si ji k sobě mohou vzít nějací příbuzní.

Ona ale neměla sourozence a její maminka byla vdova. Jedna z tet, která byla poměrně movitá, ji okamžitě odmítla. Měla strach, že by sama měla politické problémy. Mamince řekla, ať se k ní vůbec nehlásí a nikdy tam nechodí. Tak si ji vzala druhá teta, která bydlela ve vesnici Černuc u Velvar, tam směla bydlet. Maminka dostala tenkrát umístěnku na Kladno do povrchových dolů, kde pracovala několik let. Byla to poměrně křehká žena a musela dělat těžkou manuální práci.

Později, v roce 1957, se směla přestěhovat zpět do Prahy. Dostala malou vlhkou přízemní místnost ve Šporkově ulici. Vyprávěla mi, že ještě ke vší smůle tam byly velké mříže, takže si nadále připadala jako ve vězení. Zjistila navíc, že v podstatě nemůže vykonávat normální práci. Mluvila perfektně anglicky, perfektně německy a docela dobře rusky. Ale všude, kde ji zaměstnali, s ní po 14 dnech rozvázali pracovní poměr, že ji z politických důvodů nemohou umístit.

Byla vaše maminka hrdá na svou odbojovou činnost?

Myslím, že na tohle byla hrdá moje babička. Ta byla hlavní iniciátorkou. Nechci tím nijak snížit ani zpochybnit maminčinu činnost, ale myslím si, že vzhledem k jejímu věku - 19 let - do toho byla spíš vmanipulovaná mojí babičkou. Pochopitelně byla babiččinou spolupracovnicí, ale tu čest a hrdost bych spíš přisoudil babičce.

Nesnažila se státní bezpečnost vaši matku zlákat ke spolupráci?

Tu otázku jsem si taky kladl, je to logické. Vím, že se to nikdy nestalo, nebo alespoň mi o tom maminka nikdy nevyprávěla. Uměla anglicky a německy, takže spolupráci by jí bývali mohli nabídnout. Ze spisů to ale nevyplývá. Taky se až divím, že jí to nenabídli. Možná usoudili, že není ten typ a že by jim stejně nic neřekla. Ona ani babička nebyly úplatné typy.

"Měl jsem z ocenění upřímnou radost"

Přál byste si vidět strůjce akce Kámen odsouzené, kdyby to bylo možné?

Na sto procent. Je vůbec špatné, že většina zločinů komunismu je u nás promlčena. Měly by být nepromlčitelné, zrovna tak, jako jsou nepromlčitelné zločiny nacismu.

Valná většina obětí komunismu se Sametové revoluce nedožila. Tím pádem nikdy nedošlo k žádnému odlehčení, aby z nich ten kámen trošku spadl a aby ti lidé byli opravdu oficiálně uznáni jako oběti. Do smrti byli pronásledovaní Státní bezpečností a pro stát byli osobami druhé kategorie. Nemohli cestovat, nemohli vykonávat žádnou normální práci. To je mi na příběhu mé maminky taky líto, že nikdy nedošla k vnitřnímu osvobození od celé té tragédie.

Svou babičku jste nikdy nepoznal. Jaký vůči ní cítíte vztah?

Mám obrazně řečeno pocit, že jsem se s babičkou teď skamarádil. Je to krásné. Když jsem šel z ministerstva obrany (po udělení ocenění za třetí odboj, poz. red.), nesl jsem tu plaketu, kterou jsem za babičku převzal, a říkal jsem si: "Babi, tak to vidíš. Nakonec jsi byla vyznamenaná na ministerstvu obrany." Měl jsem z toho takovou upřímnou radost.

Co pro vás ocenění za třetí odboj znamená?

Pro mě to znamená nesmírně mnoho a má to pro mě nesmírnou morální hodnotu. Jsem moc vděčný ministerstvu, ale i novinářům a historikům, že se touhle záležitostí zabývají. Myslím všeobecně, všemi politickými vězni z období komunistické totality.

Myslím, že se nejedná ani tolik o ty jednotlivé osudy či moji rodinu a moje vyprávění, ale o to, aby to bylo zmapováno a zachováno jako memento pro další generace. Aby si uvědomily, co znamená totalita, co je propaganda, a zároveň že je třeba mít alespoň základní politický přehled, ať je člověk orientován vpravo, nebo vlevo. I to vpravo nebo vlevo má svůj mantinel a nesmí to být ani moc vpravo, ani moc vlevo.

 

Právě se děje

Další zprávy