Udala Alžběta Doležalová Židovku Mikešovou gestapu? Verdikt historiků: Nelze ji vinit

Jan Gazdík Jan Gazdík
1. 7. 2021 7:00
Alžbětu Doležalovou, která přežila vyvraždění Lidic, nelze vinit z udání její židovské podnájemnice Štěpánky Mikešové. Shodli se na tom experti renomovaných historických ústavů, univerzit či muzejních a památkových institucí. Opačného názoru je pouze brněnská Univerzita obrany. Závěry předních tuzemských i zahraničních historiků zveřejňuje nyní na svém webu Památník Lidice.
Marie Šupíková (vlevo) s maminkou Alžbětou Doležalovou (na válečné útrapy zemřela krátce po válce) v nemocnici v Praze v roce 1945. Respektovaní historici zbavili nyní Doležalovou puncu udavačky.
Marie Šupíková (vlevo) s maminkou Alžbětou Doležalovou (na válečné útrapy zemřela krátce po válce) v nemocnici v Praze v roce 1945. Respektovaní historici zbavili nyní Doležalovou puncu udavačky. | Foto: Aktuálně.cz

Nebývale vyostřená polemika historiků, politiků, rezignace pracovníků Památníku Lidice, nevybíravé osobní útoky, ale i protikladné závěry médií o údajném udavačství přeživší lidické ženy Alžběty Doležalové. To vše přimělo nového ředitele Památníku Lidice Eduarda Stehlíka k oslovení renomovaných historických ústavů, univerzit a muzeí, aby vnesly světlo do citlivého, zpolitizovaného a také překrouceného příběhu.

"Zejména mě k tomu ale přiměly rozjitřené protesty lidických přeživších a také jejich potomků," popisuje Stehlík nedávnou atmosféru v Lidicích.

Mezi přeživšími, obcí Lidice a památníkem (přiklonil se k závěrům Vojtěcha Kyncla z Historického ústavu Akademie věd ČR, který o jednání Alžběty Doležalové psal jako o "příkladu udavačství ve své nejodpornější podobě") zavládl tehdy hluboký rozkol.

"Obvinění lidické ženy Alžběty Doležalové z údajného udání Židovky Štěpánky Mikešové bylo tudíž po mém nástupu do čela Památníku Lidice jednou z hlavních věcí, kterým jsem se musel věnovat," vysvětluje ředitel Stehlík, proč oslovil univerzity a vědecké ústavy.

"Najednou nikoho, až na výjimky, nezajímalo, co a jak se tehdy stalo a zda se udavačský příběh vůbec odehrál. Celé se to, bohužel, zúžilo na velmi vyhrocenou polemiku mezi historikem Vojtěchem Kynclem a archivářem Vojtěchem Šustkem. Což vyústilo v absurdní závěr: Lidice se brání zveřejňování nepříjemných pravd z doby nacistického vraždění," dodává.

Punc udavačky sejmulo z Alžběty Doležalové až nyní 13 expertů předních institucí. Mezi nimi Muzea paměti XX. století, Památníku Terezín, Ústavu pro studium totalitních režimů, Univerzity Karlovy či Muzea Slovenského národního povstání v Banské Bystrici. Opačný názor zastává jeden historik z brněnské Univerzity obrany.

Shoda třinácti odborníků

Otázka historikům ze zmíněných institucí zněla: "Je možné na základě dochovaných historických dokumentů označit jednoznačně a bez pochybností Alžbětu Doležalovou jako udavačku?" Třináct expertů, včetně právníka Františka Šístka, který působil v Komisi pro stíhání nacistických válečných zločinů, odpovědělo "ne".

"Pokud nebudou objeveny a předloženy nové, dosud neznámé a nezpochybnitelné dokumenty, nelze lidickou ženu Alžbětu Doležalovou obviňovat z podílu na udání její židovské podnájemnice Štěpánky Mikešové," shodují se experti vědeckých či muzejních institucí.

"Jde o mimo kontext doby vyslovenou udavačskou hypotézu (v práci historika Vojtěcha Kyncla "Lidice. Zrození symbolu" - pozn. red.), která neobstojí jako fundamentální tvrzení coby 'vrchol udavačství'," konstatují nezávisle na sobě historici.

"I proto mě velmi mrzí, že mnoho lidí, kteří se na údajném udavačství Alžběty Doležalové stále přiživují a vyjadřují se k němu, se nikdy žádného bádání o historii Lidic nezúčastnili. Vyslovují jen své domněnky," konstatuje Stehlík.

Proč byla nicméně Židovka Štěpánka Mikešová (v Lidicích byla zatčena 2. června 1942, tedy týden před likvidací obce, a následně byla zavražděna v koncentračním táboře) vymazána z historie obce? Mohlo jít opravdu o "zamlčování nepříjemných udavačských pravd na poválečném ikonickém obrazu Lidic"?

Jeden z posuzujících historiků Stanislav Kokoška například vysvětluje, že Mikešová se i s manželem přistěhovala do Lidic až v březnu 1939. Nepocházela tedy z Lidic, neměla v nich příbuzné, žila v nich krátce, a proto o ní nikdo v souvislosti s tragédií obce nemluvil. Hrůzy z vyvraždění Lidic, ale i z pobytu přeživších žen v koncentračním táboře (muži byli zastřeleni, většina dětí zplynována) zcela vymazaly vzpomínky na "nějakou židovskou podnájemnici Alžběty Doležalové", která byla týden před masakrem zatčena, říká.

Podle Kokošky je zcela obvyklé, že lidé v podobných mimořádně stresových situacích vytěsňují z paměti pro ně nepodstatné věci. Nelze tedy i podle názoru psychologů, které Památník Lidice rovněž kontaktoval, obviňovat přeživší ženy a děti z Lidic, že na Štěpánku Mikešovou záměrně zapomněli. Nevnímali ji zkrátka jako případ související s jejich tragédií. Lidičtí měli i po válce podle Kokošky vlastních starostí až nad hlavu.

Nelze určit, kdo je za smrt Mikešové zodpovědný 

Historici zpochybňují i poválečné (prosinec 1945) svědectví četníka Evžena Ressla, že Štěpánku Mikešovou udala právě její domácí Alžběta Doležalová. Považují ho za jednoznačně účelové i proto, že Mikešovou zatýkal 2. června 1942 právě Ressl. Z tohoto svědectví jediné osoby vychází ve své práci "Lidice. Zrození symbolu" i Vojtěch Kyncl.

Podle expertů nelze jednoznačně a adresně určit, kdo je zodpovědný za smrt Mikešové: zda byla obětí udání, strachu četníků, kteří již nemohli v době vrcholících represí heydrichiády a prověrek rasového původu Židovku Mikešovou, rozenou Löwingerovou, dále krýt, anebo snahy četníka Ressla vyvinit se po konci války z případného nařčení ze smrti Mikešové. 

Vyšetřování "případu Lidic", kdy se měl každý s jakoukoliv povědomostí o lidické tragédii přihlásit okamžitě úřadům, bylo zahájeno již v květnu 1945. Ressl to neudělal. Zmínil se o tom podle Stanislava Kokošky až v souvislosti s jiným případem o sedm měsíců později. Šetření měl tedy zahájit v okamžiku vznesení svého obvinění. Neučinil ani to.

Jistou zásluhou Vojtěcha Kyncla nicméně je, že na tragický osud zcela zapomenuté Židovky Štěpánky Mikešové upozornil. Památka na ni je už součástí lidické expozice. "Já bych s tímto stanoviskem i souhlasil za předpokladu, pokud by Vojtěch Kyncl přistupoval k tomuto tématu citlivě a s potřebnou pokorou," namítá Stehlík. "(Kyncl) pominul, že se vše odehrávalo v té nejkrutější době heydrichiády, masových poprav, kdy zakolísali i ti nejsilnější z nejsilnějších. I ti, kteří ukrývali parašutisty, apelovali na vojáky, aby odešli jinam, bylo to už nad jejich síly," upozorňuje ředitel Památníku Lidice.

Říká to i pod vlivem nedávného skonu dcery Alžběty Doležalové Marie Šupíkové (22. srpna 1932 - 22. března 2021). "Znovu začala žít ve válečné době. Znovu trpěla. Nezvládnutí historického 'řemesla' zkrátilo bohužel paní Šupíkové život," poznamenává Stehlík.

Historik Vojtěch Kyncl je však ve svých závěrech konzistentní: "Ten (Resslův) zápis má jednoznačnou právní validitu," uvedl například pro Českou televizi. A své stanovisko ještě několikrát při různých příležitostech zopakoval. O pravdivosti svého zjištění - vycházeje z Resslova záznamu, že lidická žena Alžběta Doležalová byla udavačkou - je skálopevně přesvědčen. "Nemáme nic, co by prameny (Resslův poválečný zápis - pozn. red.) jakýmkoliv způsobem nabourávalo," dodává k výtkám historiků o nevěrohodnosti četníkova obvinění.

Video: Digitální Lidice? Objevujeme snímky, nad nimiž se zastavuje dech, říká ředitel Stehlík

Lidé jsou z digitálních Lidic nadšení, mám pozitivní ohlasy z celé republiky, říká ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy