Praha - Před dvaceti lety začala kolovat Československem jedna z posledních petic, adresovaných komunistickému režimu. Zároveň jedna z nejznámějších, protože daleko přesáhla hranice tehdejšího disentu a podepsalo ji do listopadu více než 40 tisíc lidí.
22.června 1989 výzvu Několik vět zveřejnili čtyři autoři, kteří zároveň přidali své adresy, na které měli lidé souhlas s peticí posílat.
Tři byli z Prahy. Václav Havel, Saša Vondra a Jiří Křižan. Jeden z Moravy: Stanislav Devátý bydlel v tehdejším Gottwaldově.
Dokument byl zformulována záměrně nekonfrontačně. Nevyzýval ke zrušení mocenského monopolu KSČ ani k odstoupení vlády.
Žádala jen propuštění politických vězňů, svobodu shromažďování a vyjadřování či zahájení otevřené o moderní historii či životním prostředí.
Kdo seje vítr, sklízí bouři
Vedení strany a státu petici odmítlo, v Rudém právu vyšel komentář s titulkem „Kdo seje vítr, sklízí bouři. Podobně jako v roce 1977, kdy byla ofenzíva proti Chartě 77 zahájena legendárním komentářem Rudého práva „Ztroskotanci a samozvanci."
Hlavní body Několika vět
- Propustit politické vězně
- Zajistit svobodu shromažďování
- Nepronásledovat nezávislé inciativy
- Ukončit cenzuru
- Neomezovat věřící
- Umožnit diskusi o životním prostředí
- umožnit svobodnou výměnu názorů o 50.letech, srpnu 1968 a normalizaci
Ke zděšení státní bezpečnosti a ústředního výboru KSČ ale podpisy pod Několika větami přibývaly. Za měsíc jich bylo dva tisíce, do listopadu pak 40 tisíc.
Mezi nimi i známí herci, zpěváci a umělci. Jiří Bartoška, Hana Zagorová, Jiří Menzel, Jiří Suchý, Boleslav Polívka a mnoho dalších.Tento trend propojení do té doby značně izolovaných disidentů se známými osobnostmi byl pro režim nepříjemným překvapením.
Bývalý disident Jan Ruml tvrdí, že právě toto bylo jednom z hlavních záměrů Několika vět.
„Lidé se zvolna přestávali bát, protože viděli, že to podepisují už desítky tisíc lidí a také známých lidí. Ta výzva neměla radikální požadavky proto, aby se k ní připojil široký okruh lidí i z umělecké sféry a aby lidé přestali mít strach. V tom byl velký přínos Několika vět," uvedl Ruml pro Aktuálně.cz.
| Blog Karla Hvížďaly: Proč se bojíme širšího kontextu? aneb Úvaha nad Několika větami |
Po podpisu k výslechu
Jména signatářů pravidelně zveřejňovala Svobodná Evropa, o petici se mluvilo téměř všude.
Řada lidí, kteří podpisem poprvé vstoupili do konfrontace s vládnoucí mocí, skončila u výslechu nebo začala mít problémy v zaměstnání. Ministerstvo vnitra zahájilo stíhání některých signatářů za „pobuřování."
Jednou ze signatářek byla i Jana Šmídová, tehdy redaktorka deníku Svobodné slovo. Tam podepsala výzvu velká část redakce, takže vedení si příliš nemohlo dovolit zakročit, aby list vůbec vycházel.
„Po podpisu jsem vůbec poprvé byla pozvána k nepříjemnému policejnímu výslechu do Bartolomějské ulice, stejně tak jako mnozí další kolegové. Ptali se, kdo to přinesl, tak všichni jsem se snažili mlžit. Mohu říci, že trochu jsem se i bála, protože v červnu přece jen ještě ta situace nebyla jasná. Nevědělo se, co bude," říká Jana Šmídová.
Vzpomíná, jak všichni byli každý večer „nalepení" ušima na Svobodnou Evropu, kde hlasatel předčítal jména dalších a dalších signatářů.
„Slyšeli jsme, jak přibývá podpisů a jak jsou tam i velmi známá jména. To nás posilovalo, takže jsme se vlastně přestávali bát," vzpomíná novinářka.
Drzý pamflet
Oddělení propagandy ÚV KSČ označilo ve své „analýze" petici za drzý pamflet, s jehož pomocí chtějí „nepřátelské síly" překonat svoji izolaci, „demontovat" a „likvidovat" socialistické zřízení a nahradit ho kapitalismem podle vzoru Západu.
V hodnocení záměrů druhé strany se analýza víceméně nemýlila.
„Cílem Několika vět nebylo jen propojit disent s šedou zónou a uměleckou sférou, ala také vzbudit ve veřejnosti vědomí, že už je na čase něco udělat. Od ledna sice probíhaly demonstrace, pak v květnu i červnu, ale těch lidí se účastnilo málo," vzpomíná Jan Ruml.
Asi nejznámější vzpomínkou na těch několik měsíců, kdy Několik vět hýbalo Československem, je proslulý projev generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše na Červeném Hrádku.
„Paní Zagorová, je to celkem milá holka. Ale ona už třetí rok za sebou bere 600 tisíc. A víc berou, milion, dva miliony! Jandové a jiní. Ti náhodou neprotestovali, ale někteří z nich, kteří se takhle dobře mají, protestovali," hřímal generální tajemník 17.července 1989 z tribuny.
Do začátku konce jeho politické kariéry už zbývaly přesně jen čtyři měsíce.
(Podívejte se, jak generální tajemník KSČ hovořil o výzvě Několik vět)
